Dnes mě v galanterii nadchly překrásné knoflíky. Zaujaly mě na první pohled a při představě, jak by se vyjímaly na svetru, který je zatím jen v mé fantazii, je prostě musím mít. Zrovna tak jako ta klubíčka různých přízí, přadýnka vln, bavlnky, mašličky, patentky, korálky a já nevím, co všechno. Spousta mého nahromaděného materiálu čeká, až přijde jeho čas.
Nevím, jak je to možné, že když byly děti malé, čas se našel. Děti byly obpletené, obšité a obháčkované od hlavy až k patě. Ono to taky jinak nešlo, protože v době mého mládí prostě nic nebylo k sehnání. Hodně šikovné maminky byly podezírány, že snad mají nějaké známosti na Západě. A ono zatím stačilo ušít dítěti, a nejen jemu, sukýnku či košilku z tzv. praporoviny a důmyslně na výrobek našít nějakou nášivku věhlasné oděvní firmy. Ta se dala vždy nějak pořídit. Protože ani návody nebyly tak úplně k mání, kreativitě se meze nekladly, a tak mnohdy vznikala obdivuhodná a zcela originální díla. Můj syn se například pyšnil kšiltovkou ušitou ze starých riflí. Ta byla tak úžasná, že se ještě dědila. Měl nápaditě pletené svetry, které se líbily. A pýchou jsem se dmula, když se nějaká paní učitelka ptala mých dětí, odkud tak pěkné oblečení mají, a posléze se pídila po návodu. Pletení nebo háčkování jsem si brávala ven. Někdy marně, neboť všechny děti si způsobně hrály na pískovišti, jen moje dcera měla nutkavou potřebu neustále někam prchat, a tak mi nezbylo, než jehlice či háček zapíchnout do klubíčka a honit mé roztomilé dítko po sídlišti. K šití jsem se dostávala většinou, když děti spaly, ale kolikrát to také nevyšlo, měla jsem ruský šicí stroj a ten dělal takový rámus, že si sousedi nutně museli myslet, že buď střílíme ze samopalu a nebo se živíme šitím vojenských uniforem.
Ale ve své potřebě neustále něco šmodrchat jsem nepolevovala. S nadšením jsem kupovala Barbíny a ještě s větší chutí jsem na ně šila, pletla a háčkovala. Ani Ken nepřišel zkrátka. Má dokonalá díla dcera ale náležitě neocenila, půlku jich rozdala kamarádkám, které o ně škemraly, a dál se věnovala svým plyšákům.
Mám pocit, že po sametové revoluci se touha po tvoření a lidových řemeslech celkově někam vytratila. Už nebyl takový nedostatek, zkraje díru na trhu zaplnily různé second handy a levné výrobky z jiných zemí. Nová doba nás zahltila starostmi, které jsme dříve neznali. A času už vůbec nebylo nazbyt. A tak i já jsem na nějaký čas svou zálibu opustila.
Nedávnou jsem při jednom úklidu našla poklad. V plastovém pouzdře dlouhé roky odpočívaly háčky po mojí babičce a světe div se, háček zůstal háčkem ve stejné podobě i dnes. Mé oko na nich láskyplně spočinulo. „Babi, jsem ti vděčná, že jsi mě všem těm věcem naučila!“. Zavzpomínala jsem, jak jsme spolu háčkovaly, šily, pletly a vyšívaly. Háčkování ale drželo prim. Dcera vztah k ručním pracím nepodědila, dál jak k řetízkovému oku se nedostala a ještě dnes bych asi našla na jehlicích rantl k vestě, kterou kdysi načala. Vzhledem k tomu, že je to spíše ženská záležitost, ani jsem nepředpokládala, že by se něčím takovým zaobíral můj syn.
Jakmile jsem vzala ty háčky do ruky, musela jsem konat. Za chvíli se mi jeden z nich míhal v ruce, to se prostě nedá zapomenout. Vrátila jsem se do starých časů a uháčkovala nějaké drobnosti – tašku, čepice, bačkůrky, bezprstové rukavice. Nakonec jsem skončila u háčkovaných hraček. První byla myška, zajíček, panenka, následovala sovička a medvídek. Zase jsem objevila krásu tvoření, nadšení z toho, jak klubíčko ubývá a sloupek po sloupku vzniká nové dílko. Háček a klubko mám vždy po ruce, je to jako droga. A čas? Teď už jsem v důchodu, a tak bych ho logicky měla mít, když těch koníčků mám ale tolik! A tak háčkuju u televize, ve vlaku, v čekárně u lékaře a taky, když je venku ošklivo. Úžasné věci jsem objevila díky internetu, to je nevyčerpatelná studnice informací včetně názorných ukázek. O tom se mé generaci nikdy ani nesnilo. Moje obavy, že háčkování je v dnešní uspěchané době odzvoněno, se ukázaly jako liché. Opak je pravdou. Žasnu, co je šikovných žen, daleko šikovnějších než já, které se pouští do velkých háčkovacích projektů, žasnu, jaké nové techniky vznikají, a líbí se mi, že společná záliba ženy spojuje. Navzájem si radí, povzbuzují se, učí se od sebe. A když se objeví nějaká závistivá rejpalka, prostě ji vyloučí. Věřte, že občas se objeví i mužský exemplář, ale to je opravdová výjimka. Našla jsem galanterii, která mi učarovala a z které nikdy neodejdu s prázdnou, nějakou tu stovečku tam vždy nechám. Ale vybírání přes e-shopy má také své kouzlo. S určitostí nemůžu říct, zda bude nakoupený materiál bezezbytku využit a s návratností se samozřejmě počítat také nedá. Většinu svých výtvorů totiž stejně rozdám, je v nich můj nápad, moje trpělivost, můj čas, moje srdce a to prostě penězi ocenit nelze. Největším oceněním je pro mě nepředstíraná radost obdarovaného.
A až plánovaný svetr (nepředstavujte si klasiku) dostane konkrétní podobu a tvar a budou se na něm skvět dnes zakoupené knoflíky, určitě dám vědět.