Paraguay je z cestovatelského hlediska málo navštěvovanou zemí. Na rozdíl třeba od sousední Argentiny či Brazílie nenadchne dechberoucími scenériemi ani pulsujícími velkoměsty. Nabízí však čistou a ničím nezkaženou místní kulturu. Život zde plyne pomaleji, uvolněněji. I hlavní město Asunción na nás působilo až venkovským dojmem. V době naší návštěvy v r. 2003 bylo zcela běžné, že nás na ulici zdravili lidé, někteří i podali ruku a se zájmem si s námi povídali.
Zemi před příchodem Španělů obývali indiáni kmene Guarani. Zpočátku byly jejich vztahy mírumilovné. Španělé měli zájem na rekatolizaci původních obyvatel, proto budovali kláštery a jezuitské misie. Pozůstatky těchto misií jsou nyní jedinou historickou památkou na území Paraguaye, která je zapsána na seznamu UNESCO.
Pozdější osudy země však byly veskrze dramatické. Zvláště tzv. Paraguayská válka proti Trojspolku (Brazílie, Argentina, Uruguay) měla zcela zničující následky. Nejen že po r. 1870 Paraguay postoupila Brazílii a Argentině část svého území, ale v zemi nezůstali téměř žádní dospělí muži. Následovalo období nestability a vojenského režimu, do r. 1954 vládlo v Paraguayi 44 prezidentů. Teprve poté se prezidentu Alfredu Stroessnerovi, jehož vláda trvala do r. 1989, podařilo zemi stabilizovat a iniciovat velké projekty. Důkazem toho je obrovská přehrada Itaipú vybudovaná na řece Paraná, která je nejvýkonnější na světě.
Paraguayská společnost je bilinguální, 80 % mluví španělsky i guarani, přičemž oba jazyky jsou úřední. 95 % obyvatel má španělsko-guaranský původ. Patřil mezi ně i náš řidič, který plynně přecházel z jednoho jazyka do druhého. V Paraguayi se usídlila řada přistěhovalců, kteří přicházeli v několika vlnách. Významný byl počet Židů přišlých ve 20.-30. letech z Německa a Rakouska. V době hospodářské krize v Evropě sem imigrovali také Poláci, Ukrajinci a Češi. Z USA, Kanady, Německa a Ruska se do Paraguaye přesídlili mennonité německo-holandského původu, jelikož jejich víra jim bránila sloužit v armádě. Po druhé světové válce se zde vytvořila silná japonská komunita, dále přicházeli Korejci a imigranti ze Sýrie a Libanonu. Paraguayskou společnost tedy tvoří zajímavá národnostní směs a nám se podařilo setkat se s příslušníky některých místních komunit.
Dříve než začnu popisovat následná setkání, ráda bych se zmínila o dvou věcech typických pro tuto zemi. První z nich je yerba mate. Jedná se o čaj připravený ze sušených lístků cesmíny paraguayské, který má povzbuzující účinky. Často lze vidět místní muže, jak popíjejí tento nápoj z nádoby zvané kalabasa. Ani náš řidič nebyl výjimkou. Stále měl při sobě termosku a při každé vhodné příležitosti si z ní naléval. I u nás si yerba mate získává své příznivce.
Druhou věcí, která mě jako milovnici ručních prací zaujala, je šitá krajka zvaná nanduti. Podle místní indiánské legendy se o ruku dcery náčelníka ucházeli dva mládenci, jeden bohatý a druhý chudý. Dívku měl získat ten z nich, který jí přinese nejoriginálnější dar. Pro bohatého hocha nebylo těžké složit k nohám budoucí nevěsty jakýkoli poklad. Zato chudý hoch si lámal hlavu, čím by on dívku zaujal. S nápadem přišla jeho matka, která za jasné měsíční noci spatřila na stromě pavučinu. Neváhala, vytrhla si z hlavy několik stříbrných vlasů a podle vzoru pavučiny z nich vytvořila krajku. Tak vznikl originální dar, díky němuž okouzlil chudý mládenec dceru náčelníka a získal si její ruku. Tolik vypráví legenda. V současné době se krajka vyrábí v uměleckých družstvech, a to v různých tvarech a velikostech, nejčastěji v kombinaci velmi výrazných barev.
Naše první cesta za poznáváním místních komunit vedla do Filadelfie, největšího centra mennonitů. Překvapilo nás, že jsme uprostřed nehostinné jihoamerické pampy objevili kousek Německa. Úpravné ulice, domy a spousta zeleně svědčí o pracovitosti a řádu, který vládne v této komunitě. Neméně bylo pro nás zajímavé setkání s několika příslušníky indiánského kmene Nivacle. Byli to ti z původních obyvatel Paraguaye, kteří v období příchodu Španělů přebývali hluboko ve vnitrozemí a nikdy nebyli asimilováni. Dnes žijí na území obývaném mennonity, pracují v jejich společenství a spíše než španělsky se domlouvají německy. Rovněž si dávají německá jména.
Když jsme v Asunciónu zavítali do japonské restaurace, dověděli jsme se o komunitě Japonců. V té době jsme se právě s manželem začali učit japonsky, proto jsme využili možnosti setkat se s rodilými mluvčími. Po příjezdu do osady, která nám byla majitelem restaurace doporučena, jsme začali pátrat po japonských rodinách. Před jedním domem jsme spatřili hocha s asijskými rysy a vysvětlili jsme mu důvod naší návštěvy. Ten nás poté přivedl ke svým prarodičům. Stařečci nám vyprávěli o svém životě v Paraguayi, zavzpomínali také na Japonsko. Svoji původní vlast navštívili několikrát a nejvíce je prý překvapilo, že se od dob jejich mládí životní úroveň na japonském venkově a ve městech vyrovnala. Návštěvu jsme ukončili společným snímkem na krásné zahradě.
Naším největším přáním na cestě po Paraguayi však bylo setkat se s našimi krajiny. To se zpočátku ukázalo jako složité, nikdo z našeho okolí nám totiž nedokázal přesně říci, kde máme Čechy hledat. První stopa nás dovedla k Ukrajincům. Oblast obývanou ukrajinskou komunitou jsme poznali poté, kdy se pampa se stády dobytka náhle proměnila v obilné lány. V osadě pak naši pozornost upoutal pravoslavný kostel. Setkali jsme se tam s knězem, který nám umožnil podívat se i dovnitř. Stále jsme se však vyptávali na Čechy. Pomoc nám nabídl místní motocyklista. Když prý pojedeme za ním, ukáže nám, kde bydlí jedna česká rodina. Dorazili jsme k farmě, kde nás její majitelé vřele přivítali. Zjistili jsme však, že to nejsou Češi, ale Poláci. Nakonec se nám přece jen podařilo Čechy vypátrat.
Zastavili jsme u jednoho menšího domku, z jehož vrátek zaznělo „dobrý den“. Takto nás pozdravil pan Miller, který se po zbytek dne stal naším hostitelem. Setkali jsme se také s jeho ukrajinskou manželkou a snachou a také s jejich vnučkou. Dověděli jsme se, že rodiče pana Millera přišli do Paraguaye z Čech během hospodářské krize ve 20. letech. On sám nikdy v Čechách nebyl, narodil se už v Paraguayi. Přesto mluvil krásnou češtinou, kterou se naučil od rodičů. Jen pokud jsme se dostali na složitější témata, např. o politice, tam se mu už nedostávalo českých slov a nahrazoval je španělskými. Mluvil i o tom, že česká komunita se snaží udržovat mezi sebou jazyk svých předků, s každou přicházející generací je to však těžší. Čeština se vyučuje i na místní škole, ale učitelů je málo. Dokonce jsme dostali nabídku, abychom se těmito učiteli stali my. Za tuto nabídku jsme poděkovali, ale slíbili jsme jinou pomoc. Po návratu domů jsme nakoupili a poslali rodině pana Millera učebnice češtiny, zpěvníky, CD s českou hudbou a podobné věci, o kterých jsme si mysleli, že by mohly pomáhat udržet český jazyk a kulturu krajanům v daleké Paraguayi.
