Bože, jak ten čas letí! Nechce se tomu ani věřit, ale jeden z nejslavnějších Blateňáků a vynikající výtvarník Josef Synek má za sebou již 75. narozeniny. S přibývajícím věkem jakoby mu sil, energie a tvůrčí fantazie spíše přibývalo. Prostě zraje jako víno!
Nadílka spíše pracovní
K významnému životnímu jubileu si nadělil „mistr v rouchu malířském“- práci! Přesněji řečeno hned tři výstavy naráz. „Nejprve jsem se loni na podzim usídlil ve Slunečné. Je to fantastické místo, spadající pod Želnavu. Nachází se při hlavním tahu. Tvoří ho všehovšudy pět chalup, ale co je důležité - nachází se tam soukromá galerie. Vybudoval ji tam velice úspěšný fotograf, který fotil kalendáře v Německu a nasekal na tom šílené peníze. On prakticky koupil celou Slunečnou a jeho druhou pýchu tam představuje velká ekofarma, kde chová skot a kozy. Ten, kdo má to štěstí, že tam je pozván, si nutně musí připadat jako v paláci boha hojnosti. Stoly se tam prohýbají pod jídlem a pitím, venku se pečou berani….,“ zasní se na okamžik Josef Synek.
Jako druhé mu poskytlo zázemí město Strakonice v prostorách místního hradu. Do třetice byly jeho výtvory představeny na radnici v Českých Budějovicích. „Za tohle prestižní místo se běžně účtuje poplatek 500 korun denně. Moc si vážím toho, že v mém případě mi městská rada odpustila nájem,“ cítí vděk blatenský kumštýř.
Milým překvapením však ještě zdaleka nebyl konec. Jakkoliv si umínil Josef Synek před vernisáží, že obrazy „pověsí a uteče“, kamarádi (nejen) z oboru mu to nedovolili. U příležitosti jeho zmíněných narozenin se na posvátné malířské půdě sešlo přesně 75 dárků, kde nechyběly obraz z družebního ateliéru, dárkový koš, barvy aj.
Dětství mezi výkresy a hospodářstvím
„Čas her a malin nezralých“ byl u Josefa Synka striktně rozdělen. Jeho tatínek byl zahradníkem a vlastnil hektarový pozemek, mimoto si ještě pronajímal další polnosti a louky. Malého, posléze mladého budoucího malíře tak čekala po příchodu ze školy „druhá směna“- práce v hospodářství. „Abych si mohl jít s kamarády začutat na hřiště, museli mi nejprve přijít k nám domů pomoci splnit všechny povinnosti,“ prozrazuje detaily ze svého dětství blatenský „Renoir“.
Nicméně právě na polích, kde se většinou pěstovala majoránka, měl Josef Synek svůj vůbec první ateliér. A dost dobře možná, že minimálně část uměleckých vlohů zdědil po tatínkovi. Ten totiž v zimním období, kdy hospodářství odpočívalo, také nanášel barvy z palety na plátno. „No, on vlastně maloval jen blatenský zámek. Stejně jako Rudolf Hrušínský blahé paměti v proslulé komedii o básnících také zachycoval štětcem jen tamní zámek,“ usmívá se Josef Synek. „Ale ono to má něco do sebe. Já také z duše rád maluji výhled na rodné město. To mně nikdy neomrzí!“
Může se to zdát maličko paradoxní, ale ve škole Josef Synek z výtvarné výchovy někdy od vyučujícího také vyfasoval dvojku. „Ovšem to bylo proto, že jsem dělal výkresy spolužákům a na vlastní práci mi nezbyl čas,“ uvádí věci na pravou míru slavný Blateňák.
Když vojenští páni dovolili...
Na vojně Josef Synek svůj talent začal rozvíjet ve velkém. Navštěvoval večerní kurzy při Lidové škole umění. Jako jeden z nejmladších zájemců. „Stáli jsme i modelem vyhlášeným malířům. Chodil jsem tam celý rok. Tenkrát se platilo i za materiál,“ vzpomíná umělec, kterému v tomto ohledu vojna dala hodně. „Na své triko jsem začal dělat až před nějakými patnácti lety. Tedy těsně před důchodem. Samostatně vystavuji od roku 1980, kolektivně jsem do toho šel poprvé roku 1979. Doma v Blatné jsem samozřejmě sestavil několik expozic a zájem veřejnosti byl vždycky sympatický,“ neskrývá své potěšení Josef Synek.
Plátna za devatero horami a devatero řekami
Josef Synek se svým uměním prorazil i do zahraničí. Díky kamarádovi Petrovi Porcalovi, co na univerzitě vyučoval dějiny umění, vystavoval roku 2011 v italské Florencii. „Petr mi prostě jednou oznámil, že mi udělá výstavu ve Florencii. Já jsem této nabídce dlouho odolával a dlouho se jí bránil, ale Petr trval na svém a nakonec mně přemluvil. Moje díla tak byla k vidění po dobu deseti dní uvnitř paláce knihy v centru Florencie. My bydleli v tamním klášteře. Jednou jsem tam takhle na chodbě maloval a zastavil se u mě nějaký francouzský výtvarník. Můj výtvor mu viditelně padl do oka. Dopadlo to tak, že po jeho nabídce: „Čenč!“ mi přinesl dva své obrazy a místo toho si odnášel moji, ještě mokrou, originalitu,“ uvádí blatenský „mistr přesného štětce“.
Když se hovoří o mistrově angažmá v zahraničí, nutno zmínit cenu „Junge Kunst- Mladé umění“, kterou obdržel v německém Pasově roku 2000. A pak také jeho výstavu ve Francii. Konkrétně ve městě Erquy. Roku 1990 byl přijat do prestižní UNIE.
Kupci, na které se nezapomíná
Díla Josefa Synka visí i v domech a bytech slavných lidí. Zákazníci, na které se nezapomíná. „Mou výstavu ve Francii navštívila mimo jiné populární francouzská herečka Marina Vlady a koupila si můj obraz se slepicemi,“ zaostřuje blatenský malíř na noblesní klientelu. „Další ze známých osobností, která si doma umístila některý výtvor mé maličkosti, byla kupříkladu osoba odborníka na drogovou problematiku, doktora psychologie Doudy.“
Práce Josefa Synka vzbudily zájem u řady mecenášů kultury či znalců z oboru. „Vernisáž na pražské Kampě si nenechala ujít třeba hraběnka Nosticová. Expozici v Táboře zase navštívil i malíř Kristian Kodet. Na dnech francouzské kultury v Českých Budějovicích, kde jsem měl také svá díla, byl osobně přítomen kulturní atašé „Země galského kohouta“. Doma v Blatné jsem jednou hostil ředitele Národní galerie a tady jsem si asi pokládal za největší čest, že se o mně zajímá právě člověk v jeho pozici,“ vyjmenovává jednotlivé velikány, se kterými přišel do styku, Josef Synek.
Nezapomenutelným zážitkem pro něho byl pobyt v Bretani u manželky někdejšího ředitele NOVY Vladimíra Železného, známého to znalce a milovníka umění, spisovatelky Marty Davouze. „Nechala nás tam bydlet v přepychu deset dní za jeden darovaný obrázek z mého cyklu. Měli jsme pokoje v podzámčí necelých 25 metrů od feudálního stavebního skvostu, k němuž náležel tříhektarový park a palmy. V takovém prostředí se to malovalo samo. Vytvořil jsem věrnou kopii čtyř typických bretaňských domů z kamene. Do Bretaně jsem se pak ještě čtyřikrát vrátil. Bretaň si získala mé srdce,“ vyznává se ze svých pocitů Josef Synek.
Dnes už prý blatenský výtvarník cestuje nerad. „Preferuji osobní pohodlí,“ netají se touto skutečností.
Jak se létá mezi naivitou a modernou
Podle svých slov Josef Synek coby umělec létá mezi naivním a moderním projevem vnímání světa. „Maluji skoro stále, někdy se zakousnu a vydržím u svého nádobíčka i celý den. Je to taková droga - svět, kam utíkám před starostmi všedního žití. Výtvarné múzy si ale nedají poroučet. Někdy se vyloženě trápím a nejde mi to. O to větší radost samozřejmě prožívám, když se něco kloudného klube na svět. Když nejsem s to některý obraz dokončit, odnesu ho na půdu a vrátím se k němu třeba až za rok,“ dává na odiv svou duši a pracovní filozofii blatenský umělec.
Svůj hezký dům na Vinici prý stavěl hlavně proto, aby měl kde tvořit. V druhé řadě pak taky garážovat. „Na staré poště, kde jsme bydleli předtím, mé malování vyloženě překáželo. V praxi to tedy potom vypadalo tak, že jsem po dobu čtyř let do půlnoci maloval a v šest hodin ráno pospíchal do práce. Převlékal jsem se z monterek do pyžama a naopak.“
Stovky děl a srdce na pravém místě
Josef Synek za svůj pestrý a bohatý život vytvořil stovky výtvarných děl. Zastoupen jedním ze svých obrazů je kupříkladu i v galeriích v Ostravě, Strakonicích, Českých Budějovicích, Vysokém Mýtě… Šlechtí ho mimo jiné fakt, že řadu svých obrazů dává na dobročinné projekty. V jeho nitru se tak snoubí citlivá a křehká duše kumštýře a srdce na pravém místě.
Rád se projíždí svým tempem na kole. Když potká strmý kopec, sleze a kolo vyvede. Žádné násilí! V malířské tvorbě to praktikuje stejně. Krása se může zrodit jen tehdy, je-li přítomna i pohoda a pocit svobody.
Vladimír Šavrda pro i60
Dodatek: Mistr Josef Synek má počínaje 12. květnem další výstavu obrazů v galerii ve Vodňanech. Výstava potrvá do konce června. Milovníci umění tak mají další možnost se osobně seznámit s díly velkého blatenského kumštýře, jejichž shlédnutí rozhodně stojí za to.
