Velmi často je toto zaměňování pojmů vidět u lidí vyššího věku. „Je pořád ubručená, otrávená, nic jí nedělá radost. Nechce se mi za ní chodit, protože v podstatě jen pořád nadává, že je všechno špatné,“ říká pětadvacetiletá Simona o své pětasedmdesátileté babičce. Dotyčná paní se opravdu chová tak, že se jí lidé z jejího okolí začínají záměrně vyhýbat.
Typický rozhovor s ní:
„Jak se máš?“
„Jak asi? No co myslíš? Jak se v mém věku a v mé situaci můžu mít?“
„No já myslela, co děláš, babi, a tak?“
„Co bych asi tak mohla dělat? Koukám na televizi. Nic v ní není. Jsou to pitomci, dávají tam samé staré filmy, které jsem viděla desetkrát. A nové filmy nestojí za nic.“
„Hm. Nechceš si někam vyjít?“
„A kam jako? Ne, nechci. Nějak mě zase bolí ty klouby a všechno.“
„A co na to doktorka?“
„No co by? Už tam ani nechodím. Stejně mi nepomůže. Akorát za každou moji návštěvu shrábne prachy od pojišťovny.“
„Aha. No tak ahoj, babi. Já zase zavolám.“
Jenže pozor, dotyčná paní nemusí být ubručená stará bába. Klidně může trpět depresí. Potíž je v tom, že starší generace nebyla příliš zvyklá se ve svých pocitech pitvat a chodit k psychologům či psychiatrům. A čím jsou lidé starší, tím méně jsou ochotni mít s tímto druhem lékařů něco společného. A tak oni sami i jejich okolí vlastně nevědí, zda je jejich nedobrá nálada jen nějakou pózou, přechodným stavem, projevem neschopnosti vyrovnat se se stárnutím nebo skutečnou poruchou, nemocí.
Americký Národní institut duševního zdraví nedávno vydal rozsáhlou studii, která upozorňuje na to, že deprese je u starších lidí velmi podceňovaná a na rozdíl od mladých lidí i velmi zřídka diagnostikována. Neznamená to, že by mladí trpěli depresí více než starší lidé, jen se zkrátka nebojí v tomto směru hledat pomoc, nechat si poradit, mluvit o svých potížích, pocitech. A také vědí, že depresi není možno zaměňovat s pouhou špatnou náladou. Z americké studie vyplývá, že depresí trpí patnáct procent amerických seniorů a z těch, kteří žijí v domovech pro seniory, dokonce plných dvacet procent. Velmi často jde o lidi, kteří trpí i jinými nemocemi, například chorobami srdce, rakovinou či vážnými pohybovými problémy. Depresivní symptomy zahrnují skleslost, sklíčenost, nemluvnost. „Příznaky deprese jsou velmi často u starších lidí považovány za průvodní jevy stárnutí. Senioři zpravidla nejdou k psychiatrovi. Spíše si stěžují na různé potíže praktickým lékařům, jenže ti mnohdy neobjeví, že se za nimi skrývá psychický problém,“ upozorňuje gerontoložka Iva Holmerová.
Určit, kdy se jedná o depresi, která vyžaduje léčení a kdy o špatnou náladu, je těžké pro laika a mnohdy i pro lékaře.
Příkladem je jednasedmdesátiletá Kateřina, která před dvěma roky ovdověla. Zároveň se dostala do obtížné finanční situace. S mužem neměli nic naspořeno a ukázalo se, že byt, ve kterém žili, není schopna sama utáhnout. K tomu vážně onemocněla její jediná dcera, což Kateřinu naprosto zdrtilo. Jinými slovy, bylo toho na ni najednou moc. Velmi se změnila. Z veselé a velmi aktivní ženy se stala zamračená paní, která všechny a všechno kritizuje. Její jediná přítelkyně se s ní postupem času přestala stýkat. Popisuje to takto: „Katka je úplně jiný člověk. Chápu, že to má velmi těžké, ale nehledá řešení. Místo toho, aby si požádala o příspěvek na bydlení nebo hledala levnější byt, říká, že žijeme ve společnosti, kdy jsou všichni odsouzeni stát se žebráky a bezdomovci. To přece není pravda. Já se byla zeptat na úřadě, zda by jí nemohli pomoci a byly tam velmi ochotné paní, které říkaly, ať rozhodně přijde, že má na příspěvek nárok. Nešla tam. Stále jen všechny kritizuje, mračí se. Když jsem ji přišla navštívit, řekla, že bez ohlášení nemám chodit. Přitom mi předtím dlouho nebrala mobil.“
Dotyčná je přesvědčená, že by si Kateřina měla zajít k lékaři, že se jedná o začínající psychické potíže, ne o přechodnou špatnou náladu. Když to ovšem Kateřině řekla, ta se urazila a řekla, že se z ní snaží dělat blázna.
Před časem proběhlo šetření mezi více než třemi sty obyvateli dvanácti domovů pro seniory v České republice. Bez známek deprese lékaři shledali ani ne polovinu z nich. „Pro nás, kteří poskytujeme služby pro seniory, jde o alarmující výsledek a poukázání na to, že bychom se na tuto velice znevýhodněnu skupinu lidí měli více zaměřit,“ uvedla gerontoložka Iva Holmerová.
Zkrátka, když má nyní špatnou náladu mladý člověk nebo člověk středního věku, ze všech stran slyší: Určitě máš depku, zajdi si k psychiatrovi. Bereš na to nějaké prášky? Hele, mám skvělého terapeuta, objednám tě u něj, dostal mě ze stavu totálního vyhoření. Hele, já se nechal na pár týdnů hospitalizovat na psychině a skvěle mi to pomohlo, zkus to taky….
Ale když je smutný, zamlklý, bez nálady člověk vyššího věku, nic takové od svého okolí neslyší. Všichni si totiž myslí, že to jsou průvodní jevy stárnutí. Babička nebo děda jsou staří, no tak jsou prostě mrzutí, to je normální, myslí si jejich příbuzní.
A právě to je ta chyba. Chyba, za kterou si však mnohdy lidé mohou sami, protože nedovedou a ani nechtějí rozlišit, kdy jde o špatnou náladu a kdy o dlouhodobý vážnější problém.
