Rád se nahlas směje a historky prokládá citacemi literárních děl, historickými fakty i přesnými daty z medicínského výzkumu. Tento text vyšel v knize Na hranici života a smrti, kde autorka Marie Frajtová přináší dalších 24 rozhovorů s předními českými lékaři.
Stále odmítáte mobilní telefon?
Já ho mám. Ale nosím ho, jen když někam jedu, abych ohlásil, že jsem v pořádku dojel. U mě se totiž počítá s tím, že zabloudím. Jsem schopný zabloudit na sto metrech rovné štreky, moje paní by vám mohla vyprávět.
Jaké výhody vám život bez mobilu přináší?
Mnohé. Je prokázané, že lidi vezmou mobil do ruky pětaosmdesátkrát denně. Je to nejčastější první věc, na kterou sáhnou po probuzení, a poslední, na kterou sáhnou, než usnou. V jižních Čechách byl krajským komunistickým ředitelem jeden zvláštní blbec. A ten rozhodl, že kraj odbožímukuje. Přišlo mu nevhodné, že člověk vyleze ven, vidí boží muka, a hned myslí na pánaboha, místo aby myslel na lásku k Sovětskému svazu. No a tohle je podobné. Probudíte se, hned sáhnete po mobilu – a on vás lapne. Práce, schůzky, starosti. Jiný výzkum potvrdil, že pouhá přítomnost mobilu ruší koncentraci. Když vám dají vyplnit nějaký úkol a vy budete mít mobil vedle sebe na stole, budete daleko roztěkanější, než když bude stůl prázdný. Existuje provozní pozornost a pak pozornost podvědomá, tedy tiché vyhodnocování situace, jestli nehrozí nějaké nebezpečí, třeba jestli někdo venku nezačal střílet. A je prokázáno, že nám mobil tuhle podvědomou pozornost zhoršuje, pořád jsme ve střehu, jestli někdo nevolá, nepíše. Když ho dáte do tašky, je to lepší, ale teprve když ho necháte ve vedlejší místnosti a rozloučíte se s možností ho použít, podáte kvalitní výkon.
Také se říká, že zestručňování vede k horším komunikačním dovednostem...
O tom jsem přesvědčený. Lidi si odvykli spolu mluvit. Společnost se atomizuje, přes mobil to není „býti spolu“. I kdybyste mi do zprávy nakreslila tisíc smajlíků, nevyrovná se to jedné vteřině toho, že my dva tady právě činíme „já a ty“. V mobilu je všechno zestručněné, nemusíte se namáhat s vyjadřováním a formulováním myšlenky, vymáčknete tam ten blbý ksicht a je to. A pak mladá generace nedá dohromady větu, kde jsou dvě čárky. Jistěže záleží na tom, jestli děti čtou, jenomže ony nečtou, přečetly maximálně Harryho Pottera – budiž té náně dík, ač ji rád nemám.
Kdykoliv spolu mluvíme, cítím z vás naprostý duševní klid. Je to fáze, do které jste se dostal věkem a zkušenostmi, anebo je to vaše přirozené osobnostní nastavení?
My Berani jsme takoví klidní. Napřed rána pěstí do stolu, potom rána mezi oči. Mám krásnou charakteristiku Berana z jedné americké knížky: paní rozené ve znamení Berana blesk zapálil nepojištěnou stodolu, v té uhořel milovaný manžel. Když hasili, děti spadly do studny a utopily se. Hygienik jí z té studně zakázal pít, a tak jde do města, protože jí mezitím povodeň spláchla pole, jde si do banky vybrat nějaké drobné, jenže banka zkrachovala. Jak jde zpátky, tramvaj jí ujede nohy. Ona bez nohou zaběhne ke kartářce, co ji čeká dál, no a kartářka rozloží list chytré kartářky a říká, že vidí nějaké nepříjemnosti. A paní se ptá, kdy přijdou. – Tak to jsme my Berani. Takhle to mám nastavené. Před nedávnem jsem si například vypočítal statistiku – já to mám jako Churchill, věřím jen statistikám, které si spočítám sám – a vyšlo mi, že je tu jistá pravděpodobnost, že těch dní, které jsou přede mnou, je méně než těch, které jsou za mnou. Takže si je nebudu kazit.
Jak to vypadá, když je Radkin Honzák rozčílený?
Rozčílený? Já umím být jedovatý. Počkám si – a trefím. Je to ode mě ošklivé, nemají mě za to rádi.
Jací byli vaši rodiče?
Mluvme o tom, že se jmenuji, jak se jmenuji. Takže to byli cvoci. Ale měli rádi Šrámka. Jsem prvorozený a očekávaný. Babička si utrhla od huby krávu a ta byla jenom pro mě, abych měl mlíčko. Můj táta byl frajer, lékárník, hrozně hezký mužský. Myslím, že jim to s maminkou doma ne vždycky klapalo, že se možná i poohlížel jinde, ale nikdy neměl malér vedle, žili spolu celý život.
Narodil jste se 30. března 1939, akorát do války. Pamatujete si něco z protektorátu?
Pamatuju si, že když v březnu 1945 Američané omylem bombardovali Prahu, měli jsme k obědu palačinky. Do krytu se nelezlo, protože Praha byla chráněné město. O náletech se musela akorát otvírat okna kvůli tlakovým vlnám, na to dohlížely hlídky. Obědvali jsme, najednou rána jako z děla a tatínek v otevřeném okně uviděl, jak se přes Vltavu kácí zasažený dům. Dnes tam stojí Tančící dům, ale dlouhou dobu tam zela proluka. Jak se to odráželo ve skle, lekl se, že padá barák vedle nás. Popadl moji sestřičku a pelášili do sklepa. Naše máma byla tenkrát těhule, úplně klidná. Palačinky jsme dojedli a teprve pak šli za nimi. Do konce války jsme bydleli na Smíchově,v baráku, který patřil jakési Němce. Když začali Němci ustupovat a stahovat se do Prahy, která se – až na tohle jedno mylné bombardování – bezpečně držela, vystěhovali nás a šli jsme k dědečkov do Čími. Tam měl statek, kde jsem měl tu krávu, a táta si na Dobříši pronajal lékárnu. Když to v květnu odpískali, tatínek nadšeně vystrkal československé prapory do oken. Jenomže tamtudy ustupovala ze Štěchovic SS divize – a ta prdla do baráku dva pancerfausty. Trefili první patro, táta byl dole v lékárně. Ještě dva roky jsme pak vyklepávali z koberců malilinkaté střepinky.
Jak jste žili po válce?
Aby mohli komunisti sebrat dědečkovi statek, museli ho nejdřív zavřít. Takže jsem z kriminálnické rodiny. Táta ve třiapadesátém vystoupil od komunistů, což znamenalo konec kariéry. Byl šéfem jedné divize v Chemapolu, měl našlápnuto. Vrátil se do lékárny, maminka šla pracovat, protože jsme přišli o tři čtvrtiny peněz. Dělala rukama v podniku jménem LEKO, což byl státní podnik Lehká konfekce. Šily se tam podprsenky pro země RVHP a ona dělala střihačku. Měla na stole hromadu látek, odstřihovala dílky a házela to dál, kde to sešívali. Měla na rozdíl ode mě vizuální představivost, takže dokázala ušetřit materiál. A z těch hadříků, co zbyly, obšívala rodinu.
Zažil jste v Praze temná 50. léta. Jak jste je viděl dětskýma očima?
V páté třídě jsem měl kamaráda Pavla Bílého. Založili jsme spolu protistátní skupinu a rozhodli se, že v Bubenči, kde je ruské vyslanectví, vyhodíme do povětří vlak. Jeho tatínek bral nitroglycerin, takže jsme vymysleli, že mu ho Pavel šlohne a nitrákem to celé vyhodíme, jako partyzáni. Jak vidíte, měli jsme hluboké znalosti o výbušninách. Nakonec z plánu sešlo. Když pak ve třiapadesátém umřel Stalin, zrovna otevřeli Letenský tunel, ale ještě se tam nejezdilo, čekalo se, jak si to sedne. A my šli se školou tunelem pěšky do divadla Jiřího Wolkera v Dlouhé třídě na jakési představení o Leninovi. A tenhle Pavel Bílý začal v tunelu zpívat zplna hrdla „Chcíp’ kanárek, chcíp’“. Měli jsme takového výborného učitele na zpěv, přišel za ním a dal mu pohlavek – víc asi tenkrát udělat nemohl. Ale bylo to tehdy šílené. Lid Stalina oplakával, opravdu, lidi na ulicích stáli a řvali. Tohle davové šílenství se prý projevilo i při procesu s Miladou Horákovou. Celá republika stála u tranzistoráků a lidé si přáli, aby ji pověsili. Jak kdo. Já tenkrát viděl svého dědečka podruhé v životě brečet. Poprvé když skončil Jan Masaryk na dlažbě Černínského paláce, podruhé při procesu s Horákovou. Můj dědeček byla druhá fantastická figura. Ročník 1888. A jak venkov posílal své květy studovat do Prahy, tak ze statku vybrali jeho, protože se jevil jako nejchytřejší. Když byl v kvintě, celou rodinu naprosto zdecimovala spála. Vrátil se z kvinty domů vládnout statkem. Nafasoval majetek, který patřil našemu rodu tři sta let, od nějakého 16. století. Měl nějakého poručníka, tenkrát rodiny držely pohromadě, takže to nějak zvládl. Byl pokrokář, ale měl klasickou knihovnu, přečetl Zeyera, naučil mě Havlíčkovy Tyrolské elegie, Rostandova Cyrana a spoustu dalších. A když mu statek komunisti sebrali, šel k nám do Prahy. Živil se pak jako topič.
Kdy jste potkal svou paní?
Psal se rok 1958. Šťastně jsem dodělal druhý ročník medicíny, a tak jsem se na léto přihlásil na brigádu na dětský tábor do Zvíkovce.Když jsem nastupoval do vlaku, byla tam moje žena, která ještě netušila, že bude mojí ženou. Strávili jsme spolu část léta. Studovala biologii, bylo jí jako mně.
Za jak dlouho následovala veselka a první potomek?
Brali jsme se, když jsem byl v šesťáku. Žena studovala pět let a tenkrát pan ministr Kahuda nařídil celému ročníku biologie, že musí jít učit, protože na měšťankách chyběli kantoři. Ženě přidělili střední školu v Perninku. Bylo tam hodně nevrlo, já jí pravidelně psal, ale ona mě prosila, ať už to nedělám. Psal jsem totiž „Pernink, prdel Evropy“ a ona z toho měla nepříjemnosti. Vzali jsme se, aby odtamtud mohla odejít, to by jinak nešlo. V roce 1962 se narodil Tomáš, Lucka pět let potom. Založili jsme spolu protistátní skupinu.
Jaký jste byl tatínek?
Tomáš měl tu smůlu, že se narodil s dětskou mozkovou obrnou. Dodneška má takovou větší neobratnost na levou stranu, slabost. Ale je to dobře rozcvičené, skoro to není vidět. Prodělal taky operace očí, rehabilitace, to jsem celkem obstarával já, měl jsem známé.
To jste mezi lékaři výjimka, většinou péče o děti ležela na bedrech jejich žen...
Moje žena měla kandidaturu dřív než já, pracovali jsme oba a oba se o rodinu starali, jak to šlo. Vím, jak se žehlí plíny, jak se skládala jedna přes druhou, aby byly nožičky správně od sebe. Ale je pravda, že jsem tehdy pracoval v Kosmonosech, takže jsem byl dva týdny v Praze a dva tam, některé neděle ano, některé ne. Definitivně jsem se do Prahy vrátil v šestašedesátém, s Luckou už jsme byli ucelenější rodina. Přišel jsem do Prahy a naskočil do bot Miloše Vojtěchovského, konziliárního psychiatra na tehdejším Ústavu pro výzkum výživy, tím jsem se dostal k psychosomatice a k nespavcům. Vaše sestra v roce 1969 emigrovala do Kalifornie.
Vás odchod do ciziny nelákal?
To víte, že to se mnou cloumalo fest, ale už jsme měli děti, doma úplně malé mimino, k tomu starosti okolo Tomášova zdraví... Nakonec jsme se rozhodli zůstat.
Měl jste na medicíně jasno, že směřujete k psychiatrii?
Vůbec ne. Šel jsem na medicínu s představou, že budu dělat praktického doktora, tenkrát se říkalo obvodního lékaře, protože to byli takoví neuvědomělí motivátoři. Naši za války dělali odboj, odbojáři se scházeli u nás –a byl to samý doktor. Tam jsem viděl cestu. Na fakultě se mi napřed líbila fyziologie, ta logika poznávání.
Takže laboratoř, kádinky a zkumavky?
No, spíš trápení psů.
To jste snášel?
Právě že ne. Mně jich bylo líto, tak jsem toho nechal. Pak přišla nějaká praxe a já si uvědomil, že mám obě ruce levé. Nechtěl jsem být chirurgem. Dodneška si pamatuju, jak mě ve čtvrtém ročníku pan primář Pringer v Rumburku mlátil přes prsty a řval, že tohle prase mu už na sál nesmí. Pak jsme zakopli o fantastického pana profesora Vondráčka, který nám ve čtvrtém ročníku začal přednášet psychiatrii – a už to jelo.
V jakém stavu se tehdejší československá psychiatrie nacházela?
Naskočil jsem do ní, akorát když se ten beznadějný a zapomínaný obor začal totálně měnit. Přišla první psychofarmaka. Ještě než jsme se tam s mým kamarádem Tomášem Dostalem na klinice profiškusovali, měli jsme za šéfa docenta Dobiáše, posléze se stal profesorem. Děsně fajn chlap, takový selský. Naučil nás, co mohl, a pak řekl, ať jdeme za Hanzlem do Bohnic. Tady jste se dostal do výzkumné skupiny, která zkoumala LSD.
Zkoušeli jste to na sobě?
No jistě. Ne, že bychom byli nechtěli, ale v rámci výzkumu jsme taky museli.
Jak to na vás působilo?
Když to pustíte do toho Disneylandu v příjemném settingu s příjemnými lidmi, je to opravdu hezké. Rozšířené vědomí je fascinující stav: tímhle zubem jsem tenkrát slyšel modrou barvu, umíte si to představit? Já jo.
Ty vjemy si pamatujete dodnes?
Jistě. V malé dávce narušíte strukturu, které se říká já, protože co tam držíte pohromadě, to se najednou rozsype. A vjemy, které jsou hodně pestré, vás informují jinak, než jste dosud zažil. Evokuje to paměťovou stopu, já si třeba vzpomněl na zážitek z raného dětství. V mé představivosti tekly litry krve a přes to jsem došel až k tomu, že jsme měli nějakého prdlého souseda, který prohodil svoji ženu skleněným dveřmi. Ona k nám přišla celá pořezaná. To bylo něco, co jsem si ze svého života vůbec nepamatoval. Najednou tahle vzpomínka vykvetla a já si ji pak ověřil, skutečně se to stalo – když mi byly tři roky! Tehdy se tím tady zabývala skupina kolem Milana Hausnera, říkalo se tomu psycholytická (odvozeno od analytická) terapie – na rozdíl od psychedelické, při níž se splývá s vesmírem. Snažili jsme se posilovat psychoterapii. A tihle chlapci, kteří přidávali na dávkách, přišli na to, že v anamnéze můžete couvat až k porodu. Původně začali s tím, že odžít si porodní trauma znamená osvobodit se. Když pak Standa Grof odjížděl do Ameriky, říkal, že si myslel, bůhvíco nevymysleli. Jenže rakouský psycholog Otto Rank tohle dostal z lidí na kanapi už na začátku 20. století.
Nakonec se zjistilo, že LSD je slepá ulička. V čem byla chyba?
Chyba byla, že jsme tenkrát věřili, že v podstatě stačí nalézt ten aha moment. To znamená, aby se k němu dopracovali neurotici, kteří měli nějaké neodžité trauma. Jenže jsme absolutně nepočítali s časem, který jsme tomu museli věnovat. Já třeba strávil s pacientem osm hodin v intoxikaci, to jsme museli sedět, zapisovat, poslouchat, hlídat ho. Pak jsme to dalších šest hodin probírali, to už máme čtrnáct hodin. Celé to opakovali tři měsíce. Jenomže už to přestávalo fungovat, jak jsme chtěli. Pro pacienta to byl sice vždycky velkolepý zážitek, ale už to s ním málokdy něco podstatného udělalo, těch konverzí, že by mu spadly šupiny z očí, bylo čím dál míň.
Nechtěli pacienti opakovat zážitek, protože jim to bylo příjemné?
Když to děláte s pacienty, žádné moc dobré zážitky tam nejsou, protože je ženete za těmi špatnými.
Hroutili se vám?
Jistě, to je takzvaný bad trip.
A jak to bylo s antidepresivy?
První generace antidepresiv byly takzvané serendipity. To je název, který v 18. století vymyslel nějaký lord, který se nudil a četl legrační historku o princích ze Serendipu, dnešní Srí Lanky. Ti chodili po světě, vždycky něco našli a řekli, že je to úplně k ničemu, pak ale zjistili, že se jim to hodí. Klasický příklad serendipitu je bakelit. Dotyčný belgický chemik Baekeland upustil kus formaldehydu do nějaké kyseliny – a udělal si z toho veliký kšeft. Taky Fleming musel mít v laboratoři pořádný svinčík, když mu ze stropu kapala plíseň na bakteriální kultury a sežrala je. Tak bylo objeveno první antibiotikum. Druhé objevené antibiotikum byl streptomycin. Objevila ho žena, které se v Americe říkalo plesnivá Máňa. Chodila po popelnicích a skládkách a sbírala ty nejkvalitnější plísně. Nejhnusnější plíseň, kterou našla, byla na nějakém melounu – a byl z toho streptomycin. Takže první dvě generace antidepresiv jsou serendipity. Druhá generace vůbec neměla být antidepresiva, ale léky na alergie, které taky vůbec nezabraly. Tak je zkusili na deprese. Až teprve přišel Prozac, to píšeme 70. léta. Třetí generace byla postavená na receptech. Já zažil ten začátek.
Věříte na prášky?
Já vám řeknu, na co věřím. Jak říkal Jiří Wolker, básník a socialista, věřím v železné vynálezy a dobrého Ježíše Krista. Já věřím, že náš organismus je naštelovaný na dobrou cestu. Poté přijde nějaká věc, která tu trajektorii odchýlí, a pak musí přijít nějaká informace, která to napraví nebo přinapraví. Informace může být chemická, energetická, můžou vás prohřát. Budete takhle stažená úzkostí, můžou vás prohřát a taky to zabere. Víte, jaký je rozdíl mezi úsměvem a Duchennovým úsměvem? Duchenne byl kamarád Darwina, zkoumali spolu emoce. Duchenne i za pomoci toho, že do lidí pouštěl elektriku. Když uděláte obyčejný úsměv „sýr“ (ukazuje), zapnete všeho všudy cirkumorální svaly – zvednete koutky úst. Duchennův úsměv je víc podobný tomu upřímnému, jako když si vezmete do pusy tužku a zahryznete se do ní (opět názorná ukázka). Pak zapnete i cirkumorbitální svaly, ty kolem očí. Takže budete mít ubrečenou osobu, dáte jí skousnout Duchennův úsměv – a ona roztaje. Informace o emočním nastavení přijde do mozku. I tohle funguje.
V 60. letech panovala předevší bezmezná víra v chemii, ne?
Neberte to tak generálně. V 60. je musíte ohlídat a věnovat tomu čas. Halucinogeny přišly do psychiatrie mnohem dřív, na přelomu 19. a 20. století. Tehdy se nějaký slavný francouzský psychiatr nadrátoval hašišem, otevřelo se mu poznání a měl tolik duchapřítomnosti, že zaznamenal svou geniální myšlenku na papír. Když vystřízlivěl, zjistil, že tam stojí: „Humanní, humanní, ženy jsou monogamní, humanní, humanní, muži polygamní.“
V době, kdy jste v Československu zkoumali psychotropní látky, nebyly v ulicích žádné drogy, ne?
U nás rozhodně ne. Poprvé to přišlo až v 80. letech, první čeští narkomani vařili braun. Tenkrát se vařil z kodeinu, kterého bylo za korunu kornout, Rusové ho sem vozili po vagonech. A taky byly k dostání léky proti bolesti, kde byl kodein namíchaný. Ještě v Kosmonosech jsme zkoušeli na schizofreniky něco, co vynalezli Poláci a čemu říkali atropinová kómata. To byly vlastně inzulinové šoky: přivedli jsme pacienta do inzulinové hypoglykemie, pak jsme ho budili cukrem a v inzulinovém šoku se měla hlava srovnat. Bylo to příšerné. Dával se miligram atropinu na kilogram váhy, vražedná dávka pro půl zeměkoule! Když jsem to poprvé předepsal, pacienti mi upadli do kómatu a museli jsme jim mazat oči fysostigminem, aby nedostali glaukom nebo něco takového. Měli jsme ve špitále krásnou paní magistru, která mi volala, že by se chtěla na něco optat. Jak jsem to prý myslel, když jsem pacientovi předepsal smrtelnou dávku atropinu.
Bylo jim pak líp?
Ten pacient byl potom bez příznaků. Ale byla to slepá ulička, po těch inzulinech jsme z nich vyráběli dementní lidi. To je hrozné. To byla tehdy oficiální léčba. Jen tak mezi námi, vynálezce lobotomie dostal Nobelovu cenu. Ten dobrý muž jich provedl asi patnáct tisíc! Když jste měla v rodině schizofrenika a neměla jste peníze, udělal to pro vás za deset dolarů. Na druhou stranu, vy jste nikdy neviděla, jak dřív vypadal blázinec, kde byly svěrací kazajky a jediné, čím se schizofrenici dali tlumit, byly megadávky opiátu. Čirá zoufalost a beznaděj. Všechno tohle hledání bylo motivováno dobrým úmyslem, i když přinášelo tristní výsledky. Třeba první psychotickou látku, chlorpromazin, vymysleli náhodou. Přišli s tím anesteziologové, když přemýšleli o modelu hibernace. Ne úplně zimní spánek, jen zklidnit funkce. No, bylo to dost na prd. První antidepresivum, melipramin, který se užívá dodneška, vymysleli na schizofrenii. Ale bylo to podobné – na schizofreniky to nefungovalo. Chtěli to vyhodit, ale ti šetrnější říkali, zkusme to ještě na deprese. Začal výzkum na třinácti depresivních pacientech, což by dneska absolutně neobstálo – a vidíte, léčíme tím dodnes.
A co psychoterapie?
Byla do šedesátých let škrcená. Vždyť šedesáté roky, to jsou děti květin. Taky se v té době začalo zkoumat placebo. Lidi si myslí, že placebo je švindl. Placebo není žádný švindl, placebo je umění. Představte si třeba, že spálím dva lidi laserem a pustím do nich do obou fyziologický roztok, což je roztok soli, který používáme, když potřebujeme organismus zavodnit, aby splynula koncentrace s prostředím. Do obou pustím fýzák a jednomu řeknu, že to je to nejsilnější analgetikum, které mám. Pokud je to placebo reaktor, všechno ho přestane bolet. A proč? Protože jsem spustil jeho vnitřní opiový systém, spustil jsem jeho chemii. A jak to dokážu? Vezmu si naloxon, který tohle umí zastavit, takže to pacienta zase začne bolet. Tenhle efekt využívá úplně stejných chemických systémů jako lék. Když nabudím správnou informací vaši imunitu, začne fungovat. Na konci 70. let přišel do léčby bolesti zázrak zvaný fentanyl, opiát. Udělali na něj krásnou studii v západním Německu: na jednu zubní polikliniku, kde bylo asi dvanáct zubařů, přišli tajtrlíci a řekli, že chtějí dělat studii, která bude srovnávat účinky fentanylu, placeba a – protože jsme sadisti, také naloxonu. Zubaři budou trhat osmičky, pacientům dají po vytržení preparát a oni budou na stupnici 0–10 psát, jak se jim bolest zvětšila nebo zmenšila. Všichni se těšili, jenže když se to mělo rozjet, přišli tajtrlíci znovu a řekli, smůla smůloucí, na ministerstvu nám fentanyl zatrhli, protože je to opiát, se kterým se musí zacházet striktně a pod zámkem. Ve studii zůstane pouze placebo a naloxon – můžete začít. Zubaři začali, vytrhli zub, něco podali a viděli, jak ta bolest hezky rostla. Po dvou měsících přišli tajtrlíci znovu, že konečně uplatili úředníky a fentanyl se vrací do hry. A zubaři zase škubali, konečně měli fentanyl, bolest krásně klesala. Jenomže fentanyl nepřišel do hry nikdy. Prostě jim to jen nakecali! To se mi moc líbí a vždycky si na to vzpomenu, když slyším vědce hovořit o tom, jak chemie působí.
Vy se něčím ládujete? Máte prášky na nočním stolečku?
To víte, že jo. Musím jíst asi tři prášky na tlak. A protože se mi tuhle povedlo málem vykrvácet ze žaludku, tak ještě něco na žaludek.
Já se lékům bráním, jak můžu...
To se mi hrozně líbí. Vy jste představitelka toho postoje, který říká, že žádné prášky, žádnou chemii. A co si myslíte, že je tohle?
To je cukr.
Správně, cukr. A to podle vás není chemie? To je koncentrovaná informace, kudy ji chcete dostávat. Vy si myslíte, že si na vás pánbůh pokaždé udělá čas a přijde vás z nemoci uzdravit? No, můj tatínek dlouho tvrdil, že komu nepomůže aspirin, heřmánek a živočišné uhlí, je ztracený. Potom přidal penicilin. Když mu bylo osmdesát a já za ním přišel, měl ty léky vyskládané na stolečku taky.
Mají psychiatři něco společného?
Každé řemeslo vás určitým způsobem přivolá a potom formuje. Myslím, že psychiatři jsou zvyklejší na atypické situace. Jsou švihlí v tom směru, že atypické situace řeší atypicky. Jinak nevím. Ve třiadevadesátém jsem byl na kongresu v Americe, osmnáct tisíc psychiatrů. Z těch osmnácti tisíc psychiatrů bylo devatenáct tisíc Židů a čtyři černoši, víc jsem jich tam nenapočítal. Takže je mezi námi málo černochů, tím se to značí.
Čím jste ještě typičtí? Máte pacienty upřímně rádi a baví vás jejich diagnózy?
Váš praktik vás taky musí mít rád. Když vás nebude mít rád, je to na prd a běžte k jinému. Musíte mít ráda své pacienty, musíte mít pochopení pro jejich trápení, které je taky drobátko atypické. Půlka psychiatrie je strach, půlka sranda.
Kdy se psychiatr směje?
Každý den – a rád.
Jaké jsou rozdíly mezi lékařskými obory? Jsou jiní kardiochirurgové, neurochirurgové a psychiatři?
Počkejte, kardiochirurgové nejsou tak vysoko jako kardiologové. Kardiologové patří mezi polobohy. Od té doby, co mají ten instalatérský vercajk, můžou na sále nemocnému říct: Vstaň a choď! A on opravdu jde. To je něco. Neurochirurgové vědí, že existuje neurochirurgie – a všechno ostatní je póvl. Říká se, že jsou muži-stavitelé a muži-zahradníci. To je nějaká stará mytologická pravda. Stavitel něco udělá a jde od toho, zahradník jede furt. My psychiatři jsme zahradníci, vždyť už Freud napsal knihu Konečná a nekonečná analýza – a spíš to druhé je pravdivé.
Jak v medicíně nevyhořet?
Koukejte, dneska je strašně módní vyhoření. Zkoumali to kolegové Radek Ptáček a Jiří Raboch a dost mě tím tenkrát naprdli. Udělali totiž anketu na internetu, nějaký dotazník vyhoření, aby ho doktoři zodpověděli. Z dotazníku usoudili, že čtyřicet procent lékařů je vyhořelých. To by všechno bylo hezké, kdyby napsali, že je to z jejich vzorku. Jenže oni napsali čtyřicet procent lékařů. Chopila se toho nějaká nána v Mladé frontě a sepsala článek s titulkem, že čtyřicet procent lékařů nenávidí své pacienty. Měli k tomu seminář, kam jsem se vecpal, oni mě nepozvali. Ptal jsem se, jak to Shakespeare myslel, když napsal: „Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid, jen nevidět, jak žebrá poctivec, jak pýchou dme se pouhý parazit, jak pokřiví se každá čistá věc, jak trapně září pozlátko všech poct...“ A končí to: „... já zemřel bych tak rád, jen nemuset tu tebe zanechat.“
Aha, byl vyhořelý?
Blbost, napsal dalších osmdesát čtyři sonetů a půlku svých her. Byl jen otrávený, naštvaný, reflektoval náladu doby, která mu zatleskala tak, jak mu tleská dneska. Ale nebyl vyhořelý, tak si pojďme ujasnit pojmy. Napsal jsem o vyhoření bichli, na konci jsem se rozprskl po své generaci, aby mi kolegové napsali, čím nevyhořeli. Všichni napsali, že je potřeba si z oboru nenechat udělat rutinu. Všechny profese mají tu šanci, ze všeho se dá udělat pestrá práce.
Jednou jste mi vyprávěl, jak je důležité prožívat smutek. V čem je ta schopnost důležitá?
To je jednoduché. Když vám něco seberou, budete přirozeně vzteklá a smutná. Když přijdete o tak hodnotnou věc, jakou je vztah, bude to ještě horší. A dělat, že nejsem smutný, je strašná debilita. Už tatík Freud řekl, že deprese je daň za neodžitý smutek. Když to neobrečíte, tak se z toho nedostanete. Smutek je nezbytná součást procesu. Psychiatr Alojz Janík ze Slovenska kdysi vyprávěl, že když byl mladý a někdo na vsi umřel, šla na pohřeb celá vesnice. Všichni na hřbitov a potom do hospody, kde nebožtíka zapili. Dneska když vám umře kamarád, odskočíte si na půl hodiny na Olšany, jdete zpátky do práce a myslíte si, že jste to spláchli, což není pravda. Doba vás do toho žene, nemáte v podstatě právo být smutná mezi lidmi. Nejhorší jsou lidi, kteří vás zahrnou radami jako: nejlepší je zapřáhnout se do práce, to přebolí, mohlo to být horší, nebuď smutná... Dělají to v dobré vůli, ale je to neschopnost dnešní doby smutné události ritualizovat. Pamatuji si, že když mi po válce umřel malý bratříček, drželi jsme smutek šest neděl.
Kolik vám bylo, když umřel?
Mně sedm. Bratr byl to miminko, co ještě v pětačtyřicátém zažívalo bombardování u maminky v břiše. Umřel na to, čemu se dneska říká náhlá smrt u kojenců. Na smutek byl vyhrazený čas, minimálně šest týdnů. Rodina byla jaksi odstavená od radovánek, nechodilo se třeba do divadla nebo do kina.
Nakonec mi řekněte, jak být šťastný. Co konkrétně pro to dělat?
Jak být šťastný? To já nevím. Myslím, že je dobré umět se radovat – a někdy z toho vypadne štěstí. Je krásné, jak Darwina zahnali s jeho nápady o emocích, protože zjistil, že jsme na tom stejně jako zvířata. Po sto padesáti letech to vzal pod bič americký psycholog Paul Ekman a máme šest základních emocí: strach, vztek, to měli už dinosauři, radost, smutek, údiv a odpor, z toho se to poskládá. Můžete prožívat radost, aniž jste v extázi. Extáze je jednou za čas odměna. Jsem přesvědčený, že dobré chvíle musí člověk umět hledat, to se musí naučit. Pacientům rozdávám takové notýsky, říkám tomu „tři plus tři“. Každý den musí vyplnit tři pěkné věci, které je potěšily jen tak z milosti boží. A pak tři pěkné věci, které udělali sami pro sebe – a tyhle stránky bývají prázdné. Jak říká psycholog, co ho nikdo neumí vyslovit správně, Mihaly Csikszentmihalyi: člověk nedosáhne štěstí ve chvíli, kdy stojí na vrcholu. Vy ho dosahujete ve chvíli, kdy se k němu blížíte. Já myslím, že k tomu nepotřebujeme vůbec žádné psychology, kouče a pilulky štěstí, stačí přečíst Fausta. Druhý díl, kde má Faust už naprosto všechno. V loutkové úpravě Matěje Kopeckého se Mefisto, když už neví, co by a jak by, ptá, co by měl pro Fausta učiniti. A Faust mu říká: „Ty budeš z písku provazy splétati a na rozbouřených mořských vlnách kuželky stavěti. A já je budu srážeti a přitom budu do tvé šeredné tlamy stříleti.“ Tam se Mefisto ozval, že nemá šerednou tlamu, ani on si nemusí nechat všechno líbit. Nicméně Faust má všechno, všecičko. A je šťastný?
Box: Kdo je MUDr. Radkin Honzák, CSc.
Narodil se v roce 1939. Vystudoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, promoval v roce 1962. Nejprve působil jako sekundární lékař v psychiatrické léčebně v Kosmonosech, v roce 1966 začal pracovat v Ústavu pro výzkum výživy, mj. na výzkumu spánku a stresu. V současnosti působí jako ambulantní lékař v centru IKEM, kde pracuje s pacienty s nezvratným selháním ledvin a v transplantačním programu, spolupracuje s centrem REMEDIS, působí jako sekundární lékař v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích a jako asistent na Ústavu všeobecného lékařství 1. LF UK. Specializuje se na psychoterapii a je zastáncem psychosomatického (biopsychosociálního) přístupu. Pravidelně se na svém blogu vyjadřuje k současnému dění, vydal několik knih. Učí na 1. LF UK a Fakultě sociálních věd UK. Je ženatý, má dvě dospělé děti.
