A opět se nám v pravidelných intervalech připomínají politické strany svými předvolebními klipy, tentokrát usilují o posty v europarlamentu. Už jsem si zvykla na to, že každý rok jsou nějaké volby, trochu hůře si zvykám na to, že občas mám pocit, že není koho volit, že další volba je buď špatná, nebo ještě horší, ale vytrvávám. Ono se to nakonec srovná. Děti se mi smějí, jak všechny volby „prožívám“, ale já vím své. Před očima mám svoji první zkušenost s volbami.
Pobývala jsem zrovna u dědy a babičky, kteří mě hlídali, než si mě rodiče vyzvednou - zřejmě byli v práci. Seděla jsem u stolku a něco jsem si kreslila, děda ošetřoval babičku.
Na vysvětlenou - babička byla totiž vlivem těžké formy revmatismu nepohyblivá, mohla buď sedět, nebo ležet, a v určitých časových intervalech musela ty polohy střídat. Když bylo třeba babičku posadit, bylo to spojeno i s dalšími úkony, jako byla hygiena či převlečení do čistého.
Zrovna, když se děda chystal babičku uložit, zazvonil zvonek. Běžela jsem otevřít.
Za dveřmi stál neznámý člověk a dva pionýři s podivnou krabicí – jak mi později vysvětlili - volební urnou. Pionýři se na mne usmívali, a neznámý člověk, aniž by čekal na svolení, s širokým úsměvem vešel do bytu, a žoviálním tónem zahlaholil: „ Tak jsme vám, soudružko, přinesli volební urnu, abyste také mohla volit, když jste tolik nemocná".
Děda předtím ještě stačil přes polosvlečenou babičku přehodit deku, a byl tak konsternován, že ztratil svoji obvyklou výmluvnost. Babička se vzpamatovala první.
„Ale co vás to napadlo, vždyť vidíte, jak na tom jsem, mezi lidi nechodím, nikoho tady neznám, koho já mohu volit?“ Babička byla invalidní, ale nebyla dementní. Mozek jí fungoval dokonale, o to to bylo horší. Třebaže jí soudruh přečetl jména na kartičkách, aby je mohla jenom vložit do té krabice, jak napovídali pionýři, stála si za svým.
„Nikoho z těch lidí neznám, nevím, co jsou zač, jak je tedy mohu volit? „
Soudruh přesvědčoval dál, pionýři se usmívali, položili na stolek před babičku karafiát a nějaké ručně malované přáníčko, a babička bojovala marný boj.
Věděla jsem, že babička už měla ležet, že asi má bolesti, zlobila jsem se na dědu, že nic nedělá, a rozhodla jsem se babičku bránit.
„ Pane, běžte už pryč, babička má velké bolesti a potřebuje si lehnout".
Děda mě nezvykle ostře okřikl, a začal s delegací vyjednávat sám.
„ Copak nestačí, že já jsem si svoji povinnost splnil? Manželka opravdu volit nemůže, vždyť se ani sama nepodepíše".
Už si nepamatuji, co způsobilo, že babička prsty zkroucenými revmatismem nakonec ty kartičky vložila do krabice, kterou jí pionýři ochotně přistrčili, a dokonce se jí podařil i jakýs takýs podpis. Snad se ta bolest už nedala vydržet, možná chránila i mne, abych se do toho znovu nepřipletla - byla jsem velmi všetečné dítě.
Když delegace odešla, děda rychle babičku uložil, a ta okamžitě vyčerpáním usnula. Karafiát a malované přáníčko od pionýrů děda vztekle zahodil do uhláku, zapálil si cigaretu a znovu mě napomenul.
„A ty se nepleť mezi dospělé, jsou věci, kterým ještě nerozumíš, tak se do toho nepleť !“
Nechápala jsem, proč se děda tak zlobí, ale brzy jsem na tu příhodu zapomněla.
Vzpomněla jsem si na ni, až když v rámci předvolebních diskusí prosazovala jedna politická strana, aby volby byly povinné, neúčast trestána pokutou.
Doufám, že k tomu nedojde. Že budu moci já i ostatní voliči volit i nadále dle vlastního uvážení, případně nevolit vůbec, nebude- li koho. Že mi nebude nikdo podsouvat, že ti správní volí toho, a ti pomýlení tamtoho, že mě nebude nikdo za mé rozhodnutí nevolit obtěžovat v mém soukromí, případně pokutovat. Ať volby dopadnou jakkoliv, přeji si i nadále udržet ten pocit, že jsem po zralé úvaze, na základě vlastního rozhodnutí svobodně zvolila své kandidáty kamkoliv. Že příznivci těch kandidátů, kteří neuspěli, nebudou jejich neúspěch přičítat nízké inteligenci voličů a nebudou se snažit zjednat nápravu.
Protože takové volby by pak neměly smysl.
