Vídáme se málo. Méně, než bychom oba asi chtěli. Ale navzdory tomu jsem pokaždé bouřlivě vítána, až se příbuzní diví, jak to, že si mne ten pes tak pamatuje a nechá si ode mne všechno líbit, když jiným to nedovolí ? Lehce, rozumím totiž asi od dětství řeči zvířat (aby ne, když jsem to „zvířecí znamení“). Svým dětem a teď i vnoučatům obvykle překládám, co nám zvířata sdělují. A proto taky nemám ráda od dětství ani cirkusy a docela nerada chodím i do ZOO. Děsím se, co bych se dozvěděla. A taky si mne pamatuje ten můj psí kámoš určitě proto, že mu pokaždé spletu jeho plandavé uši na hlavě do uzlu, ukradnu mu jeho hračky, poschovávám mu je, kde se dá, a on je pak musí hledat a snášet si je za hlasitého pobrukování a nadávání zas na svou hromádku.
Zvířata miluji odjakživa, nejvíce koně a psy. Možná, že jsem v minulém životě byla koněm. :-)) Pamatuji se, že když jsem byla malá, tak tříletá, šly jsme s maminkou kolem pole, kde nějaký člověk oral s pluhem a koněm. Fascinována tím nádherným zvířetem jsem opustila maminku a kráčela po mezi vedle koně, možná jsem i kývala hlavou jako on, až to oráč nervově asi nevydržel a na toho koně mě posadil. Co mi kůň tenkrát povídal, to už si nepamatuju. Snad jen, že není Šemík. Ale tak jsem já, sotva tříletá, O R A L A, zatímco maminka běhala po mezi a lamentovala, že spadnu! Kdo tohle dnes může z městských dětí říct ? Jenom lituju, že nás tehdy někdo nevyfotil – veliký pole lán, na něm Přemysl oráč se svým obřím koněm, který veze na hřbetě malou holčičku, a za námi jako kulisa České středohoří! To by byla přece nádherná fotka!
Ale k mému psímu kámošovi. Po uvítání upaloval jako obvykle okamžitě dovnitř bytu, protože věděl, co nastane. Zas mu budu chtít ukrást jeho hračky! Všechny si nashromáždil pod stůl a pro jistotu si na ně lehl.
Když jsme se bavili a já mu nevěnovala pozornost, uložil se nám pod nohy a nudil se. Starý, obtloustlý psí stařík po operaci. Nesnáším, když se někdo nudí. A tak naše zábava začala jako vždy: když vstal a položil mi packu do klína, ať si s ním jdu hrát, nejdřív jsem mu svázala jeho uši do ranečku na hlavě. Zavyl nadšením, že hra začíná, a odběhl si přenést své míčky do jiného úkrytu – a sice na postel, kde je opět zalehl a skučel očekáváním. Protože se nedal odvalit a já si přece jen netroufla krást mu je násilím – vždyť je to jeho majetek - naházela jsem na něj polštáře a zatímco se v nich motal a nadával, vylovila jsem mu jeho špinavé, uslintané míčky jeden po druhém zpod polštářů . Pak jsem letěla po bytě, obtloustlý stařík zběsile štěkal a pronásledoval mne, zatímco já házela míčky na všechny strany a do všech místností. To bylo rodeo ! Po podlaze mu klouzaly tlapky, a tak, když vytáčel rychle zatáčky, málem se vždycky natáhl. Než našel všechny míčky, sousedi si asi užili, protože při tom vyváděl jak zjednaný. Zajímavé je, že našel všechny do jednoho, možná, že se tajně naučil nejen rozumět lidské řeči, ale i počítat!
Ožil a choval se zas, jako by byl štěně. Pro jistotu pak všechny míčky opět nanosil pod stůl, protože věděl, že tam za ním nepolezu. A pak mi za odměnu přinesl ukázat všechny své hračky, aby se pochlubil, co všechno ve svém vlastnictví má. Postavil se, položil mi důvěrně packu na koleno a deset centimetrů od mého obličeje mručel a něco mi sděloval. Asi vyprávěl, co naposled prožil, jak ho uspali a operovali. Já kývala s pochopením, hladila ho po hlavě a na oplátku jsem mu řekla o své operaci. Pak ukázal packou na misku s piškoty a opět zamručel. Pochopila jsem, že mi sděluje, že teď mu dávají mrkev, aby zhubl. Tu má sice moc rád, ale když mu dám aspoň jeden ten piškůtek….samozřejmě jsem dala piškůtky dva a odměnou mi byl vděčný děkovný pohled.
Když jsme se před domem loučili, zahleděli jsme si dlouze do očí a slíbili si, že tentokrát určitě přijedu brzo a zas to spolu roztočíme…:-))
