Náraz ho katapultoval 15 metrů daleko, což mu způsobilo otevřené zlomeniny, přetrhané vazy a prasklý obratel. Rehabilitace trvala více než rok a čtvrt. Jak se dnes má?
Od Vaší nehody za chvíli uplynou už čtyři roky. Pamatujete si, jak se to stalo?
Ano, pamatuji si to zcela zřetelně. Jak se tam to auto objevilo, jak se válím v příkopu, lidi okolo, záchranáře ... Po těch letech se na to ale vzpomíná výrazně lépe a veseleji. Jak jsem si organizoval první pomoc, jak jsem si nechal sundat rukavici a vytáhnout mobil, to už jsou dnes spíš historky do hospody. Taky si pamatuji, že jsem záchranářům kritizoval vrtulník. Poprvé letím záchranářským vrtulníkem ve first class (v leže), a ty zatahovací dveře, co tam jsou, nemají v dolní části okno!! Nemůžete se tedy ani podívat ven. Drinky tam ale podávají docela silný!
Z podobných nehod si lidé často odnesou nejen fyzickou, ale i psychickou újmu. Jak tomu bylo u vás?
Jo, otevřená zlomenina pravé nohy a levé ruky, plus přetrhané vazy v pravém zápěstí. Ještě byl prasklý jeden obratel, ale to jsme se s MUDr. Košťálem dohodli, že o něm nebudeme mluvit. O berlích jsem chodil déle než rok a čtvrt, což byla obrovská změna v mém dost aktivním životě. Je jasné, že ani dnes nejsou "hnáty" úplně v pořádku a permanentně nějaká bolí. Horší jsou ale ty šrámy, co si člověk odnesl hluboko v sobě. Od nehody jsem na motorce nejel. Občas se zajdu podívat do salonu, kde jsem "miláčka" kupoval. Kdykoliv se ale posadím na velký stroj a mám mezi nohama tu velikou nádrž, něco se ve mně sevře a vím, že bych to nedokázal. Bojím se i v autě. Levou čekám prakticky od kohokoliv. I proto jezdím s holkama tankem, který váží přes dvě tuny. Když jede Monika někam sama nebo s dcerou Natálií, jsem doma úplně na prášky.
Jak vás ta nehoda změnila? Změnilo to váš přístup k životu?
Myslel jsem si, že mě nehoda dost vyklidnila. Poté, co jsem skončil jako moderátor Zpráv na Primě, jsem se ale koncem minulého roku nechal naplno vtáhnout do práce šéfredaktora, a opět jsem neviděl a neslyšel. Bylo velkým štěstím, že jsem jako šéfredaktor pracoval jen krátce. Nyní moderuji sportovní a kulturní akce s kolegyní a rozjíždíme mediální tréninky a poradenství.
Stále si uvědomuji, že život může skončit během jedné jediné vteřiny (přesně vteřinu mi dal řidič oktávky v protisměru). S krátkou přestávkou s tímto vědomím žiji. Něco zažít, prožít, být s někým, koho mám rád - to jsou prostě věci, které se odložit nedají. Kariéra? Sláva? Úspěch? Co s nimi? Do hrobu si je nevezmeme. To je jako s tou sbírkou brouků.
S takovými zraněními musela být náročná rehabilitace. Co vám nejvíce pomohlo po fyzické stránce a co po psychické?
Polámané byly hlavně kosti, takže rehabilitace jako takové moc nebylo. Prostě: táhni a srůstej! Samozřejmě jsem ale řešil, jak se alespoň trochu udržet ve formě. Nejdříve jsem začal doma na cyklo trenažeru a později vyrazil i na kolo ven. Před nehodou jsem jezdil třeba sjezd na horském kole (dokonce jsem jel Mistrovství světa i Evropy), na to jsem ale mohl zapomenout. Od projektu Apache mění život jsem dostal elektrokolo, a tak jezdím po cyklostezce třeba do práce a zpět. Krásných 60 kilometrů. Kopec domů bych totiž na normálním kole nevyjel. Moct se zase samostatně projet na kole byla obrovská psychická vzpruha. Největší psychickou a fyzickou pomocí mi ale byla manželka Monika, které se také ve vteřině změnil život, ale přitom ji nic nebolelo.
