Spravedlnost vůči nacistickému zločinci zůstala slepá

Při svých studijních návštěvách v zahraničních archivech jsem se často dostávala i k dokumentaci z druhé světové války, přesněji k případům, s ní spojeným.

Jedním z případů, o němž se naše veřejnost dozvěděla až vlastně na samém konci, ačkoliv někdejší československá strana dala podnět k jeho vyšetřování, byl případ dozorce z terezínské Malé pevnosti Antona Mallotha. V jeho případě šlo o dlouhodobé a nepříliš úspěšné vyšetřování v SRN, v němž se zcela prokazatelně odrážela i určitá neochota německé justice, spojená s celkovou oboustranně nepřátelskou politikou v době tzv. Studené války.

Vezmeme-li v úvahu, že byl Malloth coby potencionální válečný zločinec stíhán od konce války a odsouzen k doživotí (!) teprve ve svých 90 letech v roce 2002, kdy ještě téhož roku zemřel, dala si v jeho případě spravedlnost opravdu načas. Co všechno tedy zapříčinilo, že nebyl souzen a spravedlivě odsouzen dříve jako mnozí jiní?

Anton Malloth se narodil v roce 1912 v Innsbrucku a jako nemanželské dítě vyrůstal u příbuzných na rakousko-italské hranici v jižním Tyrolsku. Zpočátku měl italské občanství, ale v prosinci 1939, tedy již v době války, optoval pro německé. Byl přijat k ochranné policii (Schutzpolizei, zkráceně Schupo) a záhy odeslán do Prahy a odtud do terezínské Malé pevnosti, kde sloužil zprvu jako strážný, později jako dozorce od 20. 6. 1940 až do začátku května 1945, kdy uprchl spolu s dalšími dozorci před postupující Rudou armádou. V letech 1945 - 47 žil v Tyrolsku.

Za týrání a zabití vězňů žádala československá strana jeho vydání, Mimořádným lidovým soudem v Litoměřicích byl dokonce 24. 9. 1948 odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti oběšením. V Rakousku byl sice v prosinci 1947 vzat do vazby, avšak o měsíc později údajně pro nedodání průkazního materiálu v zákonné době propuštěn. Od té doby nebylo v Československu známo místo jeho pobytu. Žil však ve skutečnosti zcela nerušeně neustále v místě svého dětství u Merana.

V Československu zrušil krajský soud v Ústí nad Labem po 20 letech Mallothův rozsudek smrti a v roce 1969 byl dán podnět k novému prošetření případu. V SRN vedla mezitím vyšetřování prokuratura v Dortmundu, která stejně, jako se stalo při původním vyšetřování v rakouském Grazu, případ zastavila. Podle sdělení západoněmeckých úřadů platil Malloth od roku 1973 za mrtvého. Úřady vypovídaly buď nepravdivě, nebo neměly snahu hledanou osobu objevit. Malloth žil v Meranu až do roku 1988, kdy byl vydán do SRN. Nové vyšetřování proti němu začalo 1993 a trvalo do dubna 1999, kdy bylo opět zastaveno. Až do svého zatčení v roce 2000 žil Malloth jako spokojený důchodce v domově seniorů u Mnichova, podporovaném organizací "Stille Hilfe" (Tichá pomoc), která pomáhala někdejším nacistům. Po objevení Mallotha v Bavorsku koncem 80. let žádala naše vláda opět o jeho vydání, to však bylo zamítnuto z důvodu špatného zdravotního stavu.

Nové trestní řízení převzala v roce 2001 prokuratura v Mnichově. Ta vznesla obžalobu, na základě níž byl 89letý Malloth shledán vinným vraždou a pokusem o vraždu a 30. 5. 2001 odsouzen na doživotí. Rozsudek byl kvůli odvolání potvrzen až 1. 2. 2002. Malloth strávil poslední měsíce života ve speciální vazbě, odkud byl propuštěn na dožití do penzionu, kde 31. 10. 2002 zemřel.

Vyšetřování tohoto případu trvalo v Německu s přestávkami více než 30 let. Přitom byl terezínský dozorce ihned po válce očitými svědky identifikován na fotografii a charakterizován jako velmi brutální, zvlášť pod vlivem alkoholu. Měl přezdívku "Der schöne Toni". V roce 1948 byl odsouzen k smrti na základě výpovědi více než stovky někdejších terezínských vězňů. Při obnovení případu v roce 1969 bylo vyslechnuto ještě 52 svědků. Po objevení koncem 80. let v Bavorsku mohlo proti němu svědčit ještě více než 30 lidí. Avšak v době konání procesu s ním už žili pouze tři schopní vypovídat. Bylo velkým úspěchem, že se mu podařilo prokázat alespoň jednu vraždu vězně, kterého umlátil, a jeden pokus. Oba činy byly spáchány s mimořádnou brutalitou, vedenou rasovou nenávistí k Židům.

Ráda bych uvedla, že závěrečný soudní proces vyvolal velký rozruch, ba rozhořčení i části německé veřejnosti, především mladší generace. I ona kritizovala liknavost úřadů při pátrání po pachateli. Konečný rozsudek, který byl víceméně jen symbolický, představoval podle výroku jednoho z do té doby žijících svědků alespoň zadostiučinění vůči všem mrtvým, kteří se z Terezína nevrátili.