Falešné vzpomínky jsou velmi častý jev
Ilustrační foto: pixabay.com

Falešné vzpomínky jsou velmi častý jev

3. 7. 2019

Pamatuji si na oslavu svých druhých narozenin. Když mi byly tři roky, dostala jsem krásnou panenku. Ano, vybavuju si, jak město bylo rozbombardované, stále to vidím, i když mi tehdy byly necelé čtyři roky. Pozor, mnohé z dětských vzpomínek jsou falešné, i když jsme skálopevně přesvědčeni, že tomu tak není.

Od kdy si člověk je schopen některé události pamatovat? Je možné, že někdo popisuje, co viděl, když mu byly dva, tři nebo čtyři roky? Vymýšlí si? Nebo popisuje to, co mu někdo vyprávěl, co doma mnohokrát slyšel a sám si to vložil do paměti tak, že věří, že jsou to skutečně jeho autentické vzpomínky? Nebo skutečně máme schopnost pamatovat si některé věci od velmi nízkého věku?

„Většina dospělých si nepamatuje nic z prvních tří až tří a půl roku svého života,“ tvrdí psycholožka Patricia Bauerová, která se tomuto tématu dlouhodobě věnuje. Časopis Psychological Science zveřejnil závěry studie, které se účastnilo více než šest tisíc šest set lidí. Ti měli za úkol vědcům říct nejranější vzpomínky z dětství, o kterých byli stoprocentně přesvědčení, že si je opravdu pamatují. Autoři studie došli k závěru, že jen čtyřicet procent z nich vyprávělo o tom, co si skutečně sami vybavovali. V ostatních případech šlo o něco, co znali z fotografií, z vyprávění příbuzných. A čím je člověk starší, tím více se mu prý vybavuje takzvaných vzpomínek z dětství, přestože se velmi často jedná o vzpomínky nezáměrně vyfabulované. Lidé jsou zkrátka přesvědčeni, že něco prožili a že si to pamatují, byť tomu tak není.

„Naprosto jasně si vybavuji osvobození Ostravy v roce 1945, ale čím dál více si nejsem jistá, nakolik je to opravdu osobní vzpomínka nebo jsem pod vlivem fotografií a vyprávění a záznamů z té doby,“ tvrdí Jarmila, které v dubnu 1945 byly necelé tři roky. S rodinou žila v Ostravě a mnohokrát byla svědkem vyprávění starších příbuzných, kteří byli při pohřbu Rudoarmějců v centru města. „Maminka o tom velmi často vyprávěla, znala podrobnosti, spolu se svou sestrou tehdy vojákům hodně pomáhala. Mně nebyly ani tři roky. Můžu si to opravdu pamatovat? Nebo mám pocit, že si to pamatuju, protože je z té doby spousta fotek a doma se o tom mluvilo? Já si myslím, že si to vybavuju, pamatuju, ale co já vím? Každopádně jsem tam s maminkou tehdy byla,“ říká Jarmila.

Je typickou ukázkou toho, co vědce zajímá a co zkoumají. „Velmi často přicházíme na to, že lidé nevědomky přidávají nebo odvozují detaily, které působí, že si dotyčný to či ono sám pamatuje. Jenže lidská paměť je velmi zajímavá a je schopna přidávat k vyprávění podrobné epizodické představy, které přišly až během dospělého života,“ uvedla jedna z autorek výzkumu, Shazia Akhtarová.

Vědci se setkali s tím, že téměř devět set zkoumaných lidí tvrdilo, že mají vzpomínky na dobu, kdy jim bylo kolem jednoho roku. Trvají na tom, ale vědci jim nevěří. Označují to za falešné vzpomínky. Tvrdí, že tyto vzpomínky vznikají zcela běžně a velmi často. A to tak, že se spojují prvky vyprávění a starých fotografií a to se pak ukotví do nějaké události v určitém časovém pásmu.

„Velmi často si se sestřenicí povídáme o dětství. Prožily jsme ho v jedné staré velké vile, kterou strýc dostal k užívání po válce po odsunutých Němcích. Byla tam spousta zajímavých věcí na půdě, stará rozhlehlá zahrada a my tam se sestřenicí a dalšími dětmi z okolí prožívaly velká dobrodružství. Perfektně se doplňujeme. Sestřenice si třeba na něco vzpomene a mně se to hned vybaví a naopak. Bylo nám kolem tří až čtyř let, pak se naše rodiny odstěhovaly,“ vypráví Jaroslava z Prahy. Je přesvědčena, že její vzpomínky jsou pravé, reálné, nikoli falešné. Právě věk kolem čtyř let psychologové označují za čas, kdy už si člověk opravdu něco může reálně pamatovat. Zároveň se ukazuje, že si děti mohou zapamatovat události, které jsou jim nepříjemné, které jsou velmi emotivní. Například pobyt v nemocnici ve velmi nízkém věku, nějaké zranění, zkrátka významnou událost. V těchto případech psychologové připouštějí, že si je mohou děti zapamatovat i ve dvou nebo třech letech.

Každopádně je takové vzpomínání na dobu, kdy byl člověk malý, zajímavé. Například historici a novináři, kteří tvoří databázi Paměť národa založenou na vyprávění pamětníků zajímavých událostí, se zpovídaných vždy ptají, jakou nejstarší vzpomínku z dětství mají. Otázka zní: Co si vybavujete z dětství? Hodně zpovídaných pak po rozhovoru přiznává, že byli až sami překvapeni, jak rádi na dobu, kdy byli hodně malí, vzpomínali, jak pro ně samotné bylo zajímavé zjišťovat, co se jim vybavuje. Přestože si vlastně nejsou jistí, jestli to, o čem vyprávějí, skutečně pamatují nebo jim ty obrazy vytvořil jejich mozek ze střípků toho, co za svůj život slyšeli a viděli.

psychika vzpomínky
Hodnocení:
(4.7 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?