Pro mnoho lidí je rodinný dům splněním snu. Zejména příslušníci starší generace na něj často dlouho šetřili, budovali ho svépomocí, hodně se při tom nadřeli. Zkrátka, takzvaně postavit barák bylo pro mnoho lidí významnou věcí v jejich životě. Mnozí z nich pak ve vyšším věku zjišťují, že si vybudovali přítěž, která jim komplikuje život.
„Byli jsme typickými představiteli generace, která stavěla domy tak, že každé patro tvořil samostatný byt. Mysleli jsme, že v něm zůstane dcera, až se vdá. Jenže ona si našla muže z jiného města, postavili si vlastní domek. My jsme s manželem zůstali sami ve velkém baráku. Táhli jsme ho sedm let. Vytopit celý dům byl problém, udržovat ho taky. Manželovi ubývaly síly, tak jsme si občas zaplatili kluka od sousedů, který posekal zahradu a podobně. Se dvěma důchody to přesto šlo, žili jsme si pěkně, normálně. Před dvěma lety manžel zemřel a já jsem bezradná. Z jedné penze barák ve slušném stavu neudržím. Pořád je třeba něco opravovat, investovat. Teď začal zlobit okap, netěsní mi okno, kotel mele z posledního. Děsím se, co zase budu muset koupit, zaplatit. Navíc se tady cítím opuštěná, někdy se v noci i bojím,“ vypráví pětasedmdesátiletá Zuzana.
Uvažovala o tom, že dům prodá, jenže neví, kam by se odstěhovala. Dům není v příliš dobrém stavu ani na atraktivním místě, takže se obává, že by za utržené peníze žádný pěkný byt nenašla. Navíc je zvyklá na svou zahrádku, na sousedy. Nedovede si představit, že by se z malé obce na Jesenicku přestěhovala ve svém věku jinam, když nikdy jinde nebydlela. Jedná se v podstatě o prekérní situaci, kterou však hodně lidí nechápe. Mají pocit, že paní se přece má dobře, vždyť má svůj dům. Jenže to, že jí penze nestačí na jeho vytopení a drobnou údržbu, už nikdo nevidí. „Do jednoho patra vůbec nechodím, s topením a elektřinou šetřím, jak se dá. Ještě že mám zahrádku, to aspoň ušetřím dost na jídle, protože v ní mám hodně zeleniny,“ říká Zuzana.
Architekti mají zkušenost, že současná mladá generace, která se rozhoduje stavět si rodinné domy, postupuje jinak než generace jejich rodičů a prarodičů. „Téměř se už nestaví domy pro více generací. Lidé už nepočítají s tím, že by bydleli společně se stárnoucími rodiči,“ říká architekt Jan Rampich.
Ovšem lidé, kteří jsou nyní v důchodovém věku, měli v mládí přesně opačné sny. Stavěli především domy vícegenerační. Zejména na venkově bylo běžné stavět domy dvoupatrové s tím, že v jednom patře budou takzvaně mladí a v jednom takzvaně staří. Ale nyní? Stačí se rozhlédnout po vznikajících novostavbách. Většinou jde o domy nízké, typu bungalov, tedy pro jednu rodinu. A ta počítá s tím, že až děti dospějí, pořídí si vlastní domy či byty. Starší generace však na své sny z mládí nyní doplácí.
„Soužití více generací v jednom domě bývá velmi náročnou zatěžkávací zkouškou vztahů. Mladí lidé často raději volí samostatný život a tak senioři zůstávají mnohdy sami ve velkých domech, které původně stavěli se záměrem, že v nich budou žít s dětmi a vnoučaty. Pokud zůstane ve velkém domě žena, která ovdověla, je to pro ni často problém,“ potvrzuje psychiatrička Tamara Tošnerová.
Podobný případ nyní řeší jedna ostravská rodina. Osmdesátiletá Eva ovdověla a zůstala sama ve velkém domě na Hlučínsku. Její syn žije v Ostravě v bytě, dcera v Praze. „Pořád mámě říkáme, ať dům prodá a nastěhuje se do Ostravy, že pro ni seženeme malý byt. Budu k ní mít blíže, nebude mít starosti. Není schopna dům udržet, i když jí jezdím pomáhat. Poslední roky tam žije v dost velkém nepořádku,“ vypráví syn. Jenže Eva to vidí takto: „Dovedete si představit, že v osmdesáti změníte život? Že z domu, ve kterém jste padesát let, půjdete do jiného města, do malého bytu? Nikdy. Já nic nepotřebuju, je mi dobře. Syn mi tady pořád chce uklízet, něco měnit, pořád mi nadává, že tady mám binec. Já ale opravdu nic nepotřebuju, nechám už ten barák spadnout. Jen doufám, že spadne až poté, co už tady nebudu a nezřítí se mi přímo na hlavu. Ale co, třeba by se tím vyřešil problém,“ říká Eva se smíchem pokaždé, když přijde řeč na to, že je sama ve vile, která chátrá. Bere život s humorem, ale na to, aby dům aspoň částečně vytopila a zaplatila nákladu, padá celá její penze. Syn jí sice pomáhá občas něco financovat, ale Eva žije velmi skromně, ve srovnání s životním stylem mnoha mladých rodin, přímo v chudobě.
Velmi častým průvodním jevem života žen, které zůstaly samy ve domech, je i pocit osamělosti, ba přímo strachu. Je velký rozdíl, jestli žena žije v rodinném domě s mužem nebo úplně sama. „Když jsme stavěli dům za vsí, tak trochu na samotě, těšili jsme se, jak si tady v penzi budeme užívat klidu a ticha. Muž zemřel a já se tady bojím. K sousedům je to deset minut chůze, cesta tady končí, za mnou je les. Vůbec se tady necítím bezpečně, večer už ani nesedávám na zahradě, ale zamykám se v domě,“ popisuje své pocity jedna vdova, která žije na Valašsku.
Podobné pocity a trápení zažívá i nemálo mužů, kteří zůstali ve vysokém věku sami v rodinných domech. Pokud ovdověli a zdravotní stav jim už nedovoluje dům udržovat, jsou v naprosto stejné pozici jako dámy.
Uvažování o tom, zda dům, ve kterém žijeme, zvládneme udržovat a zda nám bude vyhovovat i ve vysokém věku, bývá označováno za jeden z bodů, který by si člověk měl zahrnout do svého plánu příprav na stáří. Člověk by si měl promyslet, zda bude schopen dům utáhnout, kdyby zůstal sám. Týká se to zejména žen, které mají malé penze, případně nemají nic moc naspořeno. Mnozí si totiž o nich myslí, že jde o spokojené zabezpečené dámy, protože vlastní nemovitost. Skutečnost je však podstatně jiná a tyto ženy prožívají velmi těžké období.