Kdo žije s dětmi daleko od svých starších příbuzných nebo žádné nemá, ocitá se o prázdninách v prekérní situaci. Dovolené má pár týdnů, ale děti mají prázdniny dva měsíce. Co s nimi? Kdo je pohlídá, když rodiče musejí do práce a škola je zavřená? Kdo má prarodiče ochotné strávit s vnoučaty nějaký čas, je v takové situace vítězem.
„Každý rok závidím kamarádce, která má maminku i tchyni ve stejném městě a obě jsou nadšené, když je poprosí, jestli by jí pohlídaly její dvě děti. Berou si je na chatu, vyrážejí s nimi na různé akce. Tak to trvá celé prázdniny. Ona si léto užívá. Má odpoledne a večery volné, chodí ven s kamarádkami, je to relax pro ni, pro jejího muže také. A její děti jsou u babiček šťastné. A babičky jsou šťastné, že si jich užívají,“ vypráví jednačtyřicetiletá Martina z Prahy. Ona sama má dvě děti, časově náročnou práci a každý rok se s manželem o prázdninách ocitají v těžké situaci. Nemá totiž rodiče, zemřeli, když byla malá. Vychovala jí teta, ta zemřela nedávno. Její muž už má jen tátu, ten je vážně nemocný a žije v domově pro seniory. Nemají sourozence. Nemají nikoho, kdo by o prázdninách mohl být s jejich dětmi. „Když tedy strávíme dva nebo tři týdny společně, musíme dětem platit různé tábory a kurzy, aby někde mohly být. Stojí to spoustu peněz. Týden dovolené si musíme nechávat na nezbytné události, které v roce mohou přijít. Pořád děti někam převážíme, něco řešíme, prázdniny jsou pro nás i pro děti spíše stresem než odpočinkem,“ tvrdí.
V podobné situaci je mnoho rodin. A mnoho seniorů v penzi je v situaci, kdy pořád slyší: Babi, co by ti to udělalo, kdyby sis na týden vzala Adámka i Alenku? Já vím, že už hlídáš Beátku, ale opravdu si myslíš, že nezvládneš tři vnoučata najednou? No když myslíš, že ne, dobře. A co další týden? Aha, ty jedeš s tou kamarádkou do Tater. No když je pro tebe kamarádka důležitější, než Adámek a Alenka, to se nedá nic dělat.“
Potíž je v tom, že prarodiče se dají rozdělit do několika typů.
Jedni se každý rok těší, jak stráví o prázdninách co nejvíce času s vnoučaty.
Další berou hlídání dětí, psů, koček a dalších rodinných příslušníků všeho druhu jako věc naprosto samozřejmou, nepřemýšlejí nad ní, netěší se na ni, ale ani jim nevadí. Prostě to tak každé prázdniny je, říkají.
Další jsou ti, kteří zastávají názor, že není jejich úkolem být neustále připraveni dospělým dětem pomáhat. Že to bylo jejich rozhodnutí mít děti a tudíž si musí o prázdninách nějak poradit. Stráví třeba s vnoučaty týden nebo přijedou, když je nějaká krizová situace, ale nebaví je věnovat jim veškerý svůj čas. Zkrátka, mají svůj vlastní program. Cestují, baví se, sportují.
No a pak existuje i skupina lidí, který jsou vnoučata v podstatě fuk. Ano, jsou takoví. Rádi se s nimi jednou za čas pomazlí, navštíví je, ale když přijde na to, že by s nimi měli strávit dva týdny na chatě nebo ve svém bytě: „Nezlobte se, ale fakt se na to necítím, jsou na mě moc divocí, už to nezvládám.“
Faktem je, že na babičku a dědu si vzpomene s blížícími se prázdninami velmi často i rodina, která se celý rok tváří, že neexistují. Legrační zkušenost s tím má třiasedmdesátiletá Ilona z Ostravy. „Loni mi syn volal počátkem prázdnin, že mi přiveze jejich kočku, protože jedou k moři. Odmítla jsem. Nemám kočky ráda. Ta jejich je divoká a rozmazlená. Já opravdu nechci, aby mi doma lítala po záclonách kočka. Celý rok o nich slyším jen o Vánocích a o mých narozeninách, když se tu objeví s kytkou a dortem. Jinak se o mě nestarají. Ale jak není kam dát kočku, to jsem dobrá,“ vypráví.
Letos se situace opakovala. Syn znovu volal, že mi přiveze kočku. „On se ani nezeptá jestli bych byla ochotná týden hlídat kočku. On mi oznámil, že mi ji zítra přiveze. Odmítla jsem. Takže budou zase do Vánoc naštvaní,“ říká Ilona se smíchem.
Většina seniorů tvrdí, že role babičky a dědečka je v jejich životě velmi významná. Zároveň ale ubývá těch, kteří zastávají názor, že prarodič musí být neustále připraven čekat na výzvu, kdy své vnouče pohlídá. Průzkum na téma jak vnímají svou prarodičovskou roli dnešní senioři dělala před časem s kolegy socioložka Lucie Vidovičová. „Zaměřili jsme se na takzvané mladé seniory, to znamená ve věku mezi padesáti a sedmdesáti lety. Mnozí z nich jsou tedy ještě ekonomicky aktivní. Z toho vyplývá, že je pro ně často obtížné sladit péči o vnoučata se svým životním sylem,“ uvedla.
Socioložka pokládala lidem otázku, zda si myslí, že babička či dědeček na plný úvazek je přežitek nebo ne. Dvacet tři procent dotázaných rozhodně souhlasilo. Čtyřicet šest procent nesouhlasilo. Zbytek uvedl, že si nejsou jistí.
Každopádně jsou právě prázdniny dobou, kdy si mnoho lidí uvědomuje, že taková babička či dědeček na plný úvazek jsou pro rodinu velkou pomocí. Uvědomují si to i rodiny, které si po zbytek roku myslí, že úzké soužití generací a častý kontakt se staršími příbuznými je zbytečnost a přežitek. Najednou však zjišťují, že není.
