Češka, která žije s vlky
Tanja Askani a jeden z jejích vlků. Foto: Nakladatelství Mladá fronta

Češka, která žije s vlky

13. 7. 2019

Tanja Askani, Češka žijící v německém Hamburku, žije s vlky a naučila se jim porozumět. Odchovala také pár desítek handicapovaných mláďat a snaží se bořit mýty o těchto zvířatech. O životě s vlčí smečkou napsala knihu Vlčí stopy.

Jak jste se dostala k vlkům? A jak s nimi dnes fungujete?
K prvnímu vlku mi dopomohla náhoda. Před témeř 30 lety jsem pracovala v jednom německém zooparku jako sokolnice. Vlky, kteří mě zajímali už dlouho, jsem chodila obdivovat přes plot výběhu. Když jednoho dne po porodu uhynula polární vlčice, přinesli mi jediné přeživší mládě domů. Podařilo se mi ho zachránit a tím začala nová etapa mého života. Po nějaké době příprav jsem opustila původní profesi a začala se plně věnovat vlkům. Svou práci v největším severoněmeckém Wildparku poblíž Hamburku, kde se starám o vlky, miluji a neměnila bych, i když je často vysilující jak fyzicky, tak emocionálně.

Jak se vám s nimi žije? Jak vnímají člověka? Jak se liší od mýtů, které jsme o nich slyšeli?
Život s nimi je plný nečekaných situací a nových poznání. Ani po tolika letech se mi nestalo, že bych se s nimi nudila. Naopak. Již dávno jsem pochopila, že se mi nikdy neokoukají. Jsou velice inteligentní a citliví, řídí se svými neomylnými instinkty a určitými pravidly. Člověk, který jejich zákony vnímá, chápe a respektuje, se dokáže vyhnout konfliktním situacím. Vlčí povahu dokonale vystihuje slovanské mudrosloví: “Krm vlka, jak chceš, on vždy k lesu hledí.” Jinými slovy - člověk si je vědom, že vlk se jím nikdy nenechá “koupit" a ovládat. Začal ho tedy nenávidět a vykreslovat jako krvelačnou bestii. Tyto mýty se přenášejí z generace na generaci, přestože nejsou pravdivé.

Vlka jste měla i doma. Jak se s ním rodina sžila? Jak si rozuměl se psy?
Vlk, který vyrůstal v mé domácnosti, je sirotek, o kterém jsem se zmínila v odpovědi na první otázku. Během jeho pobytu u nás vznikaly tak napínavé a emotivní situace, že jsem se rozhodla o tom napsat knížku. Jmenuje se Naše vlčice Flocke a v ní je vše podrobně zachyceno. Jak jsme se museli přizpůsobit novému členu rodiny, jak se jeho záchrana stala pro mne naprostou prioritou a jak důležitou roli v té době měla naše lovecká fenka, která vlče odkojila. 

O vlcích se teď v Česku hodně debatuje. Společnost je rozdělená. Co byste dodala na jejich obhajobu?
Vlci po několik tisíciletí do naší krajiny patří a jsou stále důležitou součástí ekosystému. Problém je v tom, že se v nedávné době lidem povedlo vlky téměř vyhubit, přestali je brát na vědomí a odvykli si chránit před nimi stáda užitkového dobytka. Vlk neloví pro své potěšení jako člověk, ale z hladu. Lehce dostupná kořist ho láká a když mezi poplašenými zvířaty vnikne panika a začnou utíkat, probudí se ve vlkovi přirozený lovecký pud. Je to jiná situace, než v lese, kde se kořistí stává ojedinělý slabší kus. Věřím, že se naučíme žít s vlky ve stejném příměří, jak to uměli naši předkové.

Vlci jsou prý hodně intuitivní a dokážou poznat nemoc. Máte nějaké takové příklady?
Vlci umí vycítit, kdy se člověk bojí nebo raduje a taky poznají, když je vážně nemocný. Stalo se několikrát, že jsem byla požádána těžce nemocným člověkem v poslední fázi jeho života, abych mu umožnila blízký kontakt s vlkem. Kořeny takové myšlenky jsou v severské mytologii, kde bůh smrti Odin má po svém boku dva bílé vlky. Ti doprovázejí duše zemřelých na onen svět, neboť jsou považováni za prostředníky mezi světem lidí a světem nadpřirozeným.
Posledně jsem přiváděla svého bílého vlka k pojízdnému křeslu nevyléčitelně nemocné mladé ženy. Už z dálky mezi ní a zvířetem probíhal zvláštní kontakt. Paní se usmívala a vlk z ní nespouštěl oči. Šel pomalu, opatrně se přiblížil k vozíku a sklonil hlavu. Žena ho objala okolo krku a po tvářích jí stékaly slzy dojetí a štěstí. Takové okamžiky jsou nesdělitelné. Po návratu mi její přítel napsal, že paní byla té noci po dlouhé době bez bolesti, přestože odmítla utišující léky. Nad postel si nechala pověsit velké fotografie ze své návštěvy u vlka, které jsem jim urychleně přeposlala. Tato žena bohužel nad nemocí nezvítězila a necelé čtyři týdny po setkáni zemřela.

Jak jste se dostala do Německa?
Odešla jsem do Německa pracovat jako sokolnice. Manžel nemá stejnou profesi, ale miluje zvířata stejně jako já, pomáhá mi a podporuje mě, přestože jsme této naší společné lásce museli značně přizpůsobit svůj soukromý život.

 

knihy rozhovor
Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?