Letos mě ovoce pěkně podusilo. Na jaře dlouho nic. Stromy si ospale zívaly a zahrada se jen tak před tancem pohupovala v bocích. Moje francouzské třešně, i když už červené, byly stále kysele nejedlé. (Říkám jim francouzské proto, že dozrávají úplně první v celém okolí v době, kdy do českých obchodů přicházejí jen vzácné a velmi drahé třešně z jihu, z Francie, Španělska…)
Ale pak nastal ovocný průjem. Začalo to jahodami. Takže můj zodpovědný přístup k využití a zpracování veškerých výpěstků ze zahrady mě vyburcoval k činnosti. Nakoupení víček, vymytí a sterilizace sklenic, vytažení zavařovacího hrnce ze sklepa a k tomu ještě to ovoce. Na stromech, na zemi, na keřích.
Do zpracovávání džemů se začaly vměšovat třešňové kompoty. Nedalo se nic jiného dělat. Třešně se rozhodly dozrát a na stromě začal mocenský boj. Ornitologové by žasli. Druhově nepřeberné množství ptactva se pralo ve větvích mezi sebou a se mnou. K tomu už černaly ostružinomaliny, rybíz se parádil do sytě červené, meruňky během dvou dnů změkly a začaly opadávat. Maliny pokřikovaly mezi spletí pichlavých větviček a levandule vykvetla přesně tak, jak se má sklízet.
Během dvou týdnů se podařilo vyzrát, dozrát a přezrát veškerému ovoci z mé zahrady. Nezbylo nic. Jen vzpomínka na vůně a chutě léta, které vlastně dávno ještě neskončilo. Jen to ovoce se letos nějak zbláznilo.
