Ano, takové věty zní často v rodinách, které se ocitnout před tvrdou realitou: Někdo z jejich příbuzných se už nedokáže starat sám o sebe.
Manželé z Ostravska se rozvedli po třicetiletém bezproblémovém manželství poté, co si k sobě do rodinného domku nastěhovali mužovu matku. Paní se ocitla ve stavu, kdy už nebyla schopna žít sama ve svém bytě a místo v domově pro seniory pro ní příbuzní nesehnali. Dotyčná dáma po přestěhování značně ožila a začala výrazně ovlivňovat život celé rodiny. Po dvou letech se stala pozoruhodná věc. Muž, tedy syn dotyčné dámy, se odstěhoval. Našel si přítelkyni. Manželce řekl, že už tu rodinnou nepohodu a neustálé hádky nemůže vydržet. Žena zůstala v domě se svou nemocnou tchyní. V podstatě se obě zklidnily, začaly spolu lépe vycházet. Mají společné téma: Nadávají na muže a to je sbližuje.
Výjimečný, pozoruhodný, bizarní případ? Jak se to vezme. Nastěhování si nemocného příbuzného do bytu či domu bývá pro rodinu velkou zkouškou vztahů, síly, charakteru. Zatímco dříve bývalo běžné, že se rodina starala o staré a nemocné příbuzné, nyní je to spíše výjimečné a pro mnoho lidí to je nepředstavitelný zásah do soukromí.
Může za to z velké míry fakt, že málokdo má nyní bydlení uzpůsobeno tak, aby v něm pro starého či nemocného příbuzného bylo místo.
Architekt Jan Rampich se často ptá klientů, pro které navrhuje dům, kam umístí prarodiče, až nastane čas. Většinou jsou otázkou zaskočeni. „Drtivá většina pak odpověděla, že do deseti či dvanáctimetrového pokoje v přízemí, který označují jako pracovna či pokoj pro hosty. Jenže ve chvíli, kdy se člověk do takové situace dostane, je třeba pravdivě si odpovědět na otázku, zdali je stav vzájemných vztahů v rodině opravdu takový, aby společné bydlení umožnilo všem zúčastněným těšit se z jejich bohatství a bezkolizního fungování. Zhodnotit pravdivě a upřímně míru vzájemné tolerance. To bývá těžké. Je také třeba počáteční upřímné shody obou manželů. Vezmeme si maminku i s tátou, nebo posloužíme až tomu, kdo zůstane sám po smrti svého partnera? Budeme chtít nějaký příspěvek na byt a stravu? Má- lid jeden z partnerů opačný názor než ten druhý, nepřemlouvejme se navzájem. Nebude-li se společné soužití konat, bude to za daných okolností lépe pro všechny,“ vysvětluje architekt, který se otázkou vícegeneračního soužití dlouhodobě zabývá.
Takové dilema řeší čím dál více rodin. S tím, jak se lidé dožívají čím dál vyššího věku, přibývá těch, kteří jsou v poslední fázi života odkázáni na pomoc druhých. Tady je příběh jedné rodiny z jižní Moravy. „Když táta zemřel, nastěhovali jsme si mámu k sobě,“ vypráví šestapadesátiletá Kateřina. „Mamince bylo přes osmdesát, ale ještě byla schopná se o sebe starat. Uvolnili jsme jí pokoj v přízemí naší vilky. Nedělalo to dobrotu, protože měla pocit, že nám za to má být něco platná a pořád se do něčeho pletla. Chtěla uklízet, vařit. Dětem od ní jídlo nechutnalo, navíc při úklidu upadla, zranila se a my měli ještě více starostí. Ale zvládali jsme to. Když zemřela, přišel manžel s tím,že se teď postaráme o jeho ovdovělého tátu. Byla jsem zoufalá, počítala jsem s tím, že si konečně oddechnu a budu mít trochu soukromí. Ale nedalo se nic namítat, samozřejmě jsem souhlasila. Tchán už byl vážně nemocný, měl nádorové onemocnění a velmi těžko to snášel. Byl zlý, několikrát po mě hodil talíř s jídlem. Přežila jsem to, ale byla jsem už opravdu na dně. Při té péči o oba seniory jsem stále ještě chodila do práce. A co myslíte, že mezitím dělal můj manžel? Jezdil s kamarády na kole. Celou tu péči o oba seniory nechal na mě. Nakonec jsem mu to začala vyčítat a naše vztahy se výrazně zhoršily,“ tvrdí Kateřina. Vše došlo tak daleko, že svou životní nespokojenost a přepracovanost řešila alkoholem. A to tak, že musela vyhledat odbornou pomoc.
Lidé, kteří se dostali do podobné situace, říkají, že je třeba se ptát i nemocných seniorů, zda vlastně o společné soužití stojí, zda ho zvládnou. Nebrat to takto: Obětovali jsme se, babi, nemusíš do domova důchodců, tak buď ráda, že tě tady máme, mlč, nic nechtěj a seď ve svém pokoji. „Ptejme se seniorů, jak si představují soužití s námi. Letitější člověk mívá všelijaké podivnůstky a nepodlehněme představě, že je kvůli nám bude trvale a radostně tlumit,“ připomíná Jan Rampich.
Zkušenost má v tomto směru téměř devadesátiletý pán z Ostravy, který si nakonec sám vyřídil místo v domově pro seniory, přestože rok před tím bydlel v domě své dcery. „Přidělili mi místnost. Koukal jsem do zahrady. Když jsem chtěl do ní sejít, nešlo to, protože bych musel přes jejich byt, který přes den zamykali, nebo přes sklep, do kterého vedly prudké shody, které nezvládnu. Byl jsem tam jako vězeň, což zdůvodňovali tím, že je to pro mé bezpečí. Mysleli to dobře, ale já nakonec šel do domova pro seniory. Naštěstí tady bylo místo. Tady se do zahrady dostanu a nemám pocit, že někdo kvůli mně musí zamykat, starat se o mě. Tedy starají se tady o mě, ale je to jejich práce, jsou za to placeni. Připadá mi, že tady jsou vztahy fér, jasně dané, ale u dcery jsem si připadal, že jsem na obtíž,“ vypráví dotyčný.
Současná atomizace rodin, skutečnost, že rodinní příslušníci žijí daleko od sebe a nestaví se vícegenerační domy, se ukazuje být velkým problémem. Do situace, že nějaký příbuzný ve vysokém věku nemůže žít sám a potřebuje pomoc a blízkost druhých, se dostává čím dál více rodin. A málokde se podaří řešit ji ke spokojenosti všech stran. Každopádně jde o jednu z největších zkoušek vztahů v partnerství, v celé rodině, ale především i zkoušku sebe samého, kdy si člověk uvědomí, nakolik je schopen a ochoten slevit ze svého pohodlí a zaběhnutého způsobu života.