Devětašedesátiletí manželé Karel a Blanka si každý rok s úlevou oddechnou, když jim skončí dvoutýdenní prázdninový pobyt se dvěma vnuky. Kluci, kteří jsou nyní ve věku devět a jedenáct let, jsou pro ně vytržením z příjemného klidného stereotypního života. Sousedé na ně volají: „Tak už jste se dočkali, už máte kluky, že? Tak si to užijte.“
Blanka s Karlem přikyvují, ale večer vyčerpaně padnou do postele a navzájem si říkají věty: „Dneska jsem už myslel, že to nevydržím.“
„Vydrž, už jenom čtyři dny.“
„Já se tak těším, až budeme sami.“
„Proboha, to nemůžeš říkat. Ale já se těším taky.“
Ano, tak si povídají prarodiče o svých vnoučatech.
Blanka před časem zjistila, že podobné pocity má i její bývalá kolegyně z práce. „Občas se scházíme, teď jsme se potkaly náhodně v nákupním centru. Připadala mi unavená, táhla velký nákup. Ptala jsem se jí, proč toho má tolik, vím, že žije sama. Vyprávěla mi, že má doma dva vnuky, kluky ve věku šest a sedm let, protože jejich rodiče o prázdninách pracují a děti pojedou na tábor až za dva týdny. Do té doby jsou u ní. Byla tak psychicky na dně, že chvíli měla slzy v očích. Pak jsme to obrátily v legraci, ale shodly jsme se, že rozjívené, hlučné kluky prostě nezvládáme. Přesněji, zvládáme, jasně, že je máme rády, ale je to vyčerpávající. Jsme prostě zvyklé na svůj klid,“ vypráví Blanka.
Je to velmi choulostivé téma. Automaticky se předpokládá, že prarodič musí svá vnoučata milovat. Musí se na ně těšit, vyhledávat každou chvilku, kdy s nimi může být. Měla by se stát smyslem jeho života. Jenže ono tomu tak vždy není. Podobně jako někteří rodiče a děti mají vztah velmi silný a jiní až tak silný ne, je to i s vnoučaty a prarodiči. Vnouče zkrátka může být pořádně nesympatická bytost. Jen si většina lidí říká, že se něco takového přece nehodí říkat.
Vztah prarodičů k vnoučatům se podle psychologů v posledních letech velmi změnil v tom smyslu, že mnozí prarodiče na svá malá vnoučata nemají čas. Mnohdy se totiž narodí v době, kdy babičky a dědové ještě pracují, případně mají spoustu svých aktivit. Tudíž mají svůj zaběhnutý způsob života, málo času, často se cítí být unaveni.
Dotazníky a průzkumy na téma vztah prarodičů k vnoučatům často přináší zajímavé poznatky. Drtivá většina babiček a dědů sice říká, že svá vnoučata rádi vidí a velmi rádi by byli stálou součástí jejich života, ale zároveň přibývá těch, kteří si myslí, že takzvaná babička na plný úvazek je přežitek. Jinými slovy: Pohlídám, pomůžu, ale ne na úkor vlastní spokojenosti, vlastního života.
„Prarodičovství stejně jako jiné aktivní role může být zdrojem sebehodnocení, pozitivního afektu, včetně ontologického přesahu vlastního já, tady a teď. Podobně jako výkon zaměstnání a dobrovolnictví může poskytovat řád každodennosti. Je spojeno s dalšími aspekty jako je otázka subjektivního věku nebo pojetí a vnímání stáří. Ale může být i zdrojem zátěže, konfliktu. A to jak s vlastními děti – rodiči vnoučat, tak se samotnými vnoučaty,“ uvedla socioložka Lucie Vidovičová, které se tématu prarodičovství věnuje ve svých pracech.
Konflikt s vnoučaty. Už tato věta působí divně. Jak někdo může mít konflikt s vnoučetem, s tou roztomilou bytostí jeho krve, jistotou, že tady po něm někdo zůstane, že rod přetrvává? To přece nejde, to se nehodí. Slovo vnouče přece musí být spojováno zásadně s milými pocity jako je láska, dojetí, legrace, radost, naděje….Ano, toto je společenská norma.
Tu naprosto nevyznává šestašedesátiletá Irena. O své vnučce mluví takto: „Nevím, o čem si s ní povídat. Je jí šestnáct, ale já s ní vlastně neměla nějaký velký vztah nikdy. Má na těle obrázky, zatím jen namalované, ale říká, že se chystá si pořídit tetování. V nose má stříbrnou kuličku. Je to asi hloupé říct, ale mně se moje vlastní vnučka nelíbí. Když vidím jiné šestnáctileté holky, připadá mi ve srovnání s jinými neupravená, nezajímavá, prostě divná holka, která si dá do nosu kuličku a myslí si, že tím bude zajímavější. Nosí výhradně ošklivé černé hadry. Nedávno jsme strávily samy spolu týden na chatě a já se těšila, až to skončí. Já vím, že by tak babička neměla mluvit, ale já si více rozumím se svou kočkou než s vnučkou. Nemyslete, nejsem žádná nudná bába. Vzala jsem ji nakupovat oblečení. Nebavilo ji to. Vzala jsem ji do lesa na túru na takovou skvělou horskou chatu, kterou provozují mladí lidé a večer tam měli koncert u táboráku. Nebavilo ji to. Nabídla jsem jí koupaliště, nechtěla. Chtěla jsem si prohlížet na internetu módu, nechtěla. Chtěla jsem hrát hry, karty, nechtěla. Nabídla jsem jí kolo, nechtěla. Nejedla, nepila, jen koukala do mobilu. A já se těšila, až odjedeme domů a já si vyrazím s přítelem a kamarádkou, se kterými si mám co povídat.“
Někdo nezvládá péči o malá vnoučata a naváže s nimi pěkný vztah, až když jsou starší. Někdo si naopak rozuměl s vnoučaty, když byla malá, a pak se diví, že se z nich staly mimozemské bytosti, se kterými si najednou nemá co říct. Někdo má s vnoučaty pevný krásný vztah celý život. No, a někdo ho prostě nemá.
