Některé páry si nedovedou představit, že by trávily volný čas jeden bez druhého. Častější je to u lidí vyššího věku. „Můj táta chodil z práce po druhé hodině a vždy se cestou zpět stavil u mámy, která pracovala v obchodě. Když měla do tří, počkal na ni. Když měla do šesti, šel domů a pak se pro ni v šest vrátil. To byl jejich rituál,“ říká padesátiletá Světlana z Prahy s tím, že ona sama si takové soužití s manželem představit nedokáže. „Oni byli spokojení, ale pro mě by to bylo nepředstavitelné. My jsme tak vytížení, že si s manželem kolikrát doma jen necháváme vzkazy a posíláme si esemesky, co kdo má zařídit a kde ten druhý je. Běžně trávíme víkendy každý jinak, manžel je sportovec, já jsem šťastná při práci na zahradě, jezdím na různé akce pro skalničkáře a podobně. Myslím, že právě to je to, díky čemu je náš vztah fajn už pětadvacet let. Naši měli hezké manželství, ale žili jen jeden pro druhého, připadali mi časem takoví unavení stereotypem. A když táta zemřel, máma přestala mít důvod žít a po roce zemřela taky,“ vypráví Světlana.
A co teprve generace jejich babiček. U těch bylo ještě méně časté, že by partneři měli každý svůj program. Sňatek býval vlastně symbolem toho, že od této chvíle jsou ti dva lidé navždy spolu a to znamenalo, že i většinu věcí dělali společně.
Jenže psychologové se kloní k názoru, že občasné oddělení se je zdraví prospěšné. Zejména v situaci, kdy spolu lidé tráví společně hodně času. Je jasné, že jestliže dva zamilovaní lidé hodně pracují, mají na sebe málo času, je jim pak vzácné, když si o víkendu vyrazí spolu na hory. Jsou šťastní, že jsou spolu. Jenže existuje nemálo párů, které jsou spolu od rána do večera a trochu samoty by každému z nich neuškodilo. Velmi často se to týká lidí, kteří nastoupili do penze.
„Bylo pro mě velkým překvapením, jak jsme se se ženou začali hádat. Byly to takové malicherné neshody pramenící z pocitu nespokojenosti nás obou. Vlastně je ani neumím popsat, ale oběma nám bylo jasné, že si nevíme rady s volným časem, s tím, že jsme spolu pořád v našem malém bytě,“ říká třiasedmdesátiletý Jan z Ostravska. Přiznává, že si na toto téma vyhledal na internetu různé články a rady psychologů. A pak se zeptal ženy, co by řekla na to, kdyby si občas každý z nich někam sám vyrazil. „Začal jsem tím, že bych jel sám na pár dní na chalupu našeho syna, že bych mu tam pomohl posekat trávu, připravit dříví a tak. Čekal jsem, co na to manželka řekne. Myslel jsem, že řekne, že pojede se mnou, nebo se bude divit, proč chci jet sám. Jenže ona řekla, že je to skvělý nápad, že už delší dobu uvažuje, že pojede do Prahy navštívit kamarádku, která ovdověla a neustále ji k sobě zve. Že si vyrazí za kulturou, na nákupy, kamarádku rozveselí Prý sama cítí, že potřebuje občas vyrazit někam beze mě. Až mi to bylo líto, jenže pak jsme to začali praktikovat častěji. A víte, že se pak na sebe pokaždé těšíme?“ vypráví Jan.
Podobně k životu přistupuje čím dál více starších párů. „Všimněme si, jak se ve městech nebo v nákupních centrech procházejí skupinky dam vyššího věku. Muže se tam takto ve skupinách procházet neuvidíme. Muži preferují jiný způsob trávení volného času, raději si vyjedou na hory, nákupní centra je nebaví,“ podotýká psychiatrička Tamara Tošnerová s tím, že rozdílné názory na způsob trávení volného času jsou častým důvodem nespokojenosti párů, které spolu žijí dlouhou dobu a dostaly se do seniorského věku. „Stává se, že muž chce trávit penzi na chalupě, ale ženě tam po čase začne chybět kultura, kamarádky,“ říká.
Psychologové mluví o tom, že by si lidé měli před nástupem do penze promluvit o tom, jak si představují, že v ní budou žít. Netýká se to jen finančních záležitostí a úprav způsobu bydlení tak, aby bylo výhodné, pokud by se objevily zdravotní problémy a indispozice, ale týká se i vzájemného soužití.
„Budeme teď pořád spolu, uvědomuješ si to? Nikdy jsme spolu pořád nebyli. Nepolezeme si na nervy?“
„Uvidíme. Však ty jsi zvyklá pořád někam běhat, tak budeš stejně žít, jako jsi žila. Klidně si zajeď s kamarádkama k moři, hlavní je, že nebudeš chtít po mně, abych se tam smažil ve vedru na pláži.“
„Já myslela, že by ti to vadilo. Přece nebudeš sedět doma a já se budu válet u moře.“
„Já zas myslel, že by ti vadilo, kdybych řekl, že bych si zajel k Pepovi do Krkonoš. Chtěli jsme si obejít místa našeho dětství, pochodit po horách, udělat pánskou jízdu. Chystám se ti to říct, ale nebyl jsem si jistý, jak to vezmeš, protože Pepova žena se naštvala, že ji nechá doma samotnou a pojede na hory sám nebo se mnou.“
„Tak domluveno, zavolám holkám, jestli bychom příští léto k moři mohly jet.“
Podobný model života praktikují mnohé mladé páry běžně. Ženy se staly samostatné, vydělávají mnohdy stejně i více jako muži, mají spoustu koníčků. Všimněme si, že dříve bylo slovo koníček spojováno velmi často pouze s muži. Nyní se naopak říká, že mají mnohem více aktivit.
Chci být nějakou dobu sám nebo sama je sice podivná věta hrozící, že ji ten, komu je určena, nepochopí, nicméně, kdo ji umí říkat, bývá v životě spokojenější. Stejně je na tom ten, kdo ji umí přijímat. Naučit by se to měly zejména páry vyššího věku, u kterých hrozí takzvaná ponorková nemoc.
Samozřejmě existují páry, které jsou nejšťastnější, když jsou stále spolu, a je jedno, jestli je jim dvacet nebo sedmdesát. Ale pokud má někdo třeba jen špetku touhy být chvíli sám či jinde, není nic špatného na tom, když ji dá najevo.
