Pššššttttt! Já se tajně vdávám! Je to natolik tajné, že to ví jen celé íčko a celý Bohumín.
A o ruku jsem vlastně požádala Dimka já. Neřekl sice ano, tak jsem ještě nemohla vyskakovat metr dvacet, ale neřekl ne. A to je co říct, protože ne ne ne, říkal patnáct let až do prvního ledna 2019.
Po tom oboustranném překvapení z mého novoročního předsevzetí se chvíli nic nedělo. A protože se nic nedělo, žili jsme dál jako doposud. Dimko je u nás provianťák a kuchař dohromady, tak dál nakupoval a vařil, protože já si k důchodu ještě přivydělávám malou brigádičkou a z práce se vracím po jedenácté a hned můžu ku prostřenému stolu. Tak sedíme u společného stolu a můžeme si zpívat: Když muž se ženou snídá...popřípadě i obědvá...i večeří...
A každý máme svůj počítač a na něm spoustu aktivit. Já do něj čumím na web i60 a občas ťuknu nějaký komentář, občas vložím nějakou cvakfotku, občas napíšu nějaký duchaprostý článeček, tluču do něj své povídky a pohádky, dělám webovky našemu seniorklubu a hraju na něm hry jak třeba scrabble nebo šachy.
A zrovna takhle čtu nějaké zprávy z domova i ciziny a co čert nechtěl, vyskočila na mne nevyžádaná reklama na šperky. Kdyby to byla reklama na auta, motorky či žiletky, asi bych ji zavřela. Co bych to ale byla za ženskou, kdybych se nepodívala na nějaký řetízek nebo prstýnek. Nikdo mi ho sice nekoupí, ale za podívání a snění nic nedám. A jak tak surfuju po stránkách se zlatými ozdůbkami, dostala jsem se až ke snubním prstenům. Jak je tam okukuju a sleduju nejnovější trendy této oblasti, jde kolem mého compu Dimko. Kout železo, dokud je žhavé!
"Hele, Dimko, líbily by se ti tyhle prsteny?"
A Dimi překvapivě odpoví: "Vyber si jaké chceš, já ho stejně nosit nebudu!"
"Nebudeš...a já ho nosit můžu?"
"Můžeš!"
Já se picnu, on si mě fakt vezme? Helenko klid, hlavně opatrně našlapovat, ne jak slon v porcelánu, jak je u tebe zvykem. Nejtišeji se zeptám a raději se na něj ani nedívám, ať záporná odpověď tak moc nebolí: "Tak se teda vezmeme?"
"Když tak nutně potřebuješ to razítko na vdovský důchod!" Romantika každým coulem. Kam se hrabou rodokapsy. Ale červík nedůvěřivosti hlodá. Myslí to vážně? Že by přesvědčovací metoda konečně zabrala?
"A uděláme to s tou oslavou narozenin?"
Jeho kladná odpověď ve mně zvedá hladinu nepopsatelného štěstí. Já se budu vdávat! Já budu legálně jeho žena. Už nebudu jen spolubydlící, už nebudu jen družka, po patnáci letech budu konečně vdaná paní!!!
Svatby v seniorském věku moc časté nebývají. A proto jsme požádali Helenku, aby o svatbě, jejích přípravách, ale i nejrůznějších pocitech svých či svého nastávajícího, psala blog. Helenka souhlasila, a tak od dnešního dne sledujte její "Blog novomanželky".