Nenápadné, skryté výčitky a citové vydírání bývají součástí řečí mezi seniory a jejich mladšími příbuznými. A jsou důvodem neshod, nepochopení, odcizení.
Jana přiznává, že už není schopna snášet mrzutou náladu své šestasedmdesátileté babičky Kateřiny. Ta je tři roky vdovou a čím dál více je fixována na rodinu svého syna. Tedy na syna, jeho ženu, jejich dceru Janu. Kateřina považuje za samozřejmost, že s nimi každý víkend vyráží na chatu za Prahou. „Naši před dvěma týdny babičce řekli, že mají na víkend pozvánu na chatu návštěvu, přátele táty z práce. Babička to nepochopila jako oznámení, že ji tentokrát nevezmou s sebou. Začala radostně plánovat, co tam pro návštěvu bude vařit. Byla to trapná situace. Máma jí pak řekla, že to mysleli tak, že by ji rušili a že by se tam všichni nevešli. Babička se strašně urazila. Přitom s námi tráví Vánoce, Velikonoce, všechny svátky, vzali jsme ji i na týden k moři,“ vypráví Jana.
Nejvíce jí vadí, že babička považuje častý kontakt s rodinou za samozřejmost. Ví, že mnozí lidé se tak často s prarodiči nestýkají. „Není to tak, že bychom proti ní něco měli, ale každý přece potřebuje občas klid, být sám. Vidím na našich, že jsou unavení z práce, potřebovali by soukromí, ale babička pořád mluví, něco organizuje, do všeho se hrne. Nejhorší je, když říká: Vy si se mnou vůbec nepovídáte, s vámi není žádná zábava,“ říká Jana.
Podobný případ řeší i v jedné ostravské rodině. Také jde o babičku vdovu. „Má pocit, že jí neustále máme vytvářet program, neustále s ní být v kontaktu. Když to tak není, je uražená. Třeba nám pak nezvedá telefon. My tam jedeme, protože máme o ni strach. Ona otevře a řekne: Co by se mi stalo? A i kdyby, vždyť by to každému bylo jedno,“ vypráví snacha dotyčné ženy.
Fixování se na rodinu je poměrně častý jev, který provází stárnutí. Někteří senioři se cítí být osamělí, nejistí, zesláblí a rodina je pro ně jediným jistým bodem ve světě, kterému přestávají rozumět.
„Řada seniorů se cítí osamělá. Osamělost se nejčastěji projevuje poté, co někdo ztratil partnera. Je řada ovdovělých žen, které se poté začnou více fixovat na svou rodinu,“ uvedla psychiatrička Tamara Tošnerová.
„Mladí lidé si velmi často vůbec nedovedou představit, jak hodně osamělí se někteří senioři cítí. Mnozí celé dny s nikým nepromluví, pokud žijí sami. Senioři jsou ohroženi sociálním vyloučením. Nemálo z nich má pocit, že mladí lidé jimi pohrdají, že je vnímají jen jako někoho, kdo zabírá místo v tramvaji, případně za přítěž, která společnost stojí peníze. Senioři tak mají pocit, že žijí ve světě, který patří mladým, a cítí se v něm sami a ztraceni,“ míní Jakub Carda, který vede obecně prospěšnou společnost s názvem Společně.
A ještě jedna citace, i když z doby poněkud dávnější, ale dokazující, že v tomto směru se nic moc nemění. Toto uvedl počátkem dvacátého století jeden ze zakladatelů novodobé české medicíny profesor Josef Thomayer: „Kdo déle žije, ztrácí přítele za přítelem. Stoletý má kolem sebe jen někoho příbuzného nebo placenou služebnou osobu, která nejednou ze svého starce šašky si tropí. Po stránce společenské se tedy stoletý člověk málokdy má dobře. Zbývají mu jen upomínky na lepší časy.“
Vědci z Univerzity v Michiganu zkoumali pocity jedenácti tisíc lidí starších padesáti let. Došli k závěru, že u těch, kteří se se svými příbuznými stýkají aspoň třikrát týdně, mají o téměř polovinu nižší riziko rozvinutí deprese. A čím jsou lidé starší, tím více u nich stoupá potřeba se se svými mladšími příbuznými vídat. Telefonování či mailování s dětmi či vnuky přitom k nižšímu riziku vzniku deprese nepřispívá, senioři potřebují osobní kontakt. Vyrůstali totiž ve světě, ve kterém ještě osobní kontakty bývaly běžné.
Problém je v tom, že každý si pod pojmem osobní kontakt představuje něco jiného a má ho jinou potřebu. Někteří lidé jsou sami spokojeni a bohatě jim stačí, když je jednou za měsíc navštíví děti či vnoučata nebo si s nimi sem tam někam vyrazí. Vyhovuje jim, že o sobě vzájemně vědí, ale nepotřebují si každý den telefonovat, natož se vídat. Jiní jsou nešťastní, když jim dva dny nikdo nezavolal. Pod pojmem kontakt s rodinou si představují společné trávení víkendů, společné obědy, výlety, návštěvy několikrát do týdne. A pak z jejich úst vycházejí skryté výčitky:
Ne, nevadí, že nemůžete přijít, já jsem zvyklá být sama.
To je jasné, že jedete na víkend pryč, ani by mě nenapadlo, že byste trávili víkend se starou bábou jako jsem já.
Co bych jako měla potřebovat? Ne, opravdu nic nechci, nebudu vás obtěžovat žádným přáním.
Tak vám to nechutná. No dobře, příště se nebudu vnucovat, nic už vám nosit nebudu.
A co jste dělali o víkendu? Aha. No já byla v tom vedru doma, kde bych asi tak mohla být?
Děti, já už se tak těším, až zase strávíme příští prázdniny společně dva týdny na chatě. Budu se na to těšit celý rok. Představte si, že děti od sousedky s ní letos na chatu nejely, místo toho byly dva týdny u moře. No, to bych nepřežila, kdybyste mi něco takového udělali.
