Druhý spojovací prapor ve Slaném obdržel zbrusu nové maskáče. Jsou zelené s hnědými čárkami. Ke stejnokroji náleží i kšiltovka. Později se v těchto stejnokrojích budou producírovat Lidové milice.
Vojínu Frantíku Rendlovi přinesl ovšem nový stejnokroj útrapy. Maskáče se nelíbí jeho pokožce. Navštívil lapiducha. Pravil: ,,Václave, osypal jsem se. Obtěžují mne červené pupínky.“ Lapiduch to vyřešil po svém. Postižený si odnáší pětilitrovku tekutého pudru. Záhy však zavařovačka vzala za své. Při neopatrném otevírání skříňky na chodbě padá sklenice na zem a tříští se o šachovnicově okachlíčkovanou podlahu. Při žádosti o další je lapiduchem odbyt: ,,Trhni si nohou!“
Spojovatel divizní ústředny tedy obdržel letní stejnokroj z padesátých let. Byl vybělený, zelená barva vzala dávno za své. K letní uniformě patřila také plátěná lodička. Vojín vypadal jako pekař od Odkolků.
Na buzerplace je vše připraveno k odjezdu na letní cvičení. Vzduch se tetelí horkem. Chystá se slavnostní přehlídka. Jako jeden muž stojí na nástupišti čtverec. Druhý spojovací prapor odchází do boje. V sevřených řadách stojí žoldnéři v maskáčích. Na ramenou mají samopaly s opěrkou na rameno. Mezi nimi je pekař!
Major Maláč se suitou prochází kolem a bystrým okem sleduje vojáky. Najednou nevěří svým očím. Hle – bílá vrána!
,,Co to má, k čertu, znamenat? Co je to tady za zrůdu?“
Major má ruměnec ve tváři. Po opoceném zátylku stékají čurůčky potu. Pokoušejí se o něj mdloby. Tak asi hýřil barvami nadporučík Lukáš při konfrontaci se Švejkovou spokojenou tváří. Vojín s kamenným ksichtem vysvětluje přítomnost jiného stejnokroje mezi mančaftem.
,,Jakou máte profesi, vojíne?“ zajímá se velitel.
,,Jsem obsluha dirigenta.“
Major ví, co tahle profese obnáší. Je to spojovatel, který bude v pajdavé osm set pětce udržovat spojení, bez kterého není velení.
Rozhodnutí: ,,Pojedete s námi, budete uvnitř a nebudete vystrkovat nos!“
Rozkaz byl beze zbytku proveden. Vojín spojuje, vyžírá z kádédávek luncheon meat. Roztržené balíčky hází za ústřednu. Ignoruje suchary, zásoby toaletního papíru a jablečné dětské výživy.
Když nespojuje a je vystřídán, spává v lese na trávě. Už nikdy v životě nenaspí tolik hodin pod širákem. Papaláši všeho druhu ignorují špinavého a zarostlého pekaře. Velitelská rota je sbírkou flákačů všeho druhu. Občas se k dirigentu dostaví spojaři od tankových pluků. Spojovatel jenom převezme dráty a zapojí do plechové skříně. Kolikrát také roznáší bílá prostěradla na louku... Pak přistane vrtulník.
Jednoho prosluněného odpoledne si ustlal poblíž stolu s mapami. Najednou jej probudily hlasy. Jeden důstojník pravil: ,,Tady to křídlo, soudruzi, je nějaký vachrlatý. Máme ale ještě jednu atomovou bombu!“ Prostě pakárna.
Fanoušovi nebylo souzeno dokončiti základní vojenskou službu u spojařů. Druhý rok kroutil u železničního vojska a na vojně tak v podstatě nebyl. Jako pacifista nenáviděl vojnu z celého srdce a snažil se jakýmkoliv způsobem zašít. Byl také jednou z divných bílých vran, které se vyskytovaly na železničních stanicích v zelených uniformách s červenou čepicí na hlavě. Nikdy jej ovšem nenapadlo, že jednou se na vojnu prostě chodit nebude a domníval se, že kluci budou jenom rádi. Splní se tak sen bývalých bojovníků, kteří usilovně stříhali metr.
Po třiceti letech se už dávno vojně odrostlý Frantík Rendl stal svědkem zajímavé události. Bylo už po Vítězném listopadu. Pravidelná armáda vzala za své. Přesto se ale jednu sobotu do vlaku nahrnula velká síla vojáků v maskáčích. Všichni měli bágly, kanady a na rameni našité české vlaječky. Člověk by je i litoval, kdyby nebyla sobota a ti hoši nejeli bojovat za vlast kuličkami! Jeden z drsňáků vyjevil svoji velkou touhu. Chtěl kulomet na kuličky za šestnáct tisíc!
Fanouš to chvíli pozoroval. Nakonec nevydržel a prohlásil: ,,Pánové, jak vás tak pozoruji, hádám, že polovina z vás měla modré knížky a ta druhá se flákala po nemocnicích jako sestřičky v náhradní vojenské službě. Škoda, že už v tornistře nemůžete mít kašírovanou maršálskou hůl. Něco vám ale chybí. Rakve!“
Pak se starému pacifistovi vynořila vzpomínka na vyslechnutou debatu štábních důstojníků, tehdy při letním cvičení. Přišlo mu, jak jsou si pakárny podobné. Neodpustil si pak štiplavou poznámku na adresu vojínů amatérů: ,,Hoši a kdyby bylo nejhůře, můžete jako poslední záchranu použít atomovou bombu na kuličky!“