Ostrov je uprostřed zátoky, která končí u města Petrohrad, a tam se dělí na říčky, které protékají městem. Je a byla jakýmsi bezpečnostním vstupem do Petrohradu z moře, a funguje i dnes.
Zvolili jsme nakonec obligátní dopravu Maršutkou, soukromým minibusem, a cestou přes záliv na ostrov jsme si vychutnávali pohled na lodě, blížící se ostrov, ale i na loďky, lodě, čluny a hlavně na blížící se válečné lodě v přístavu.
Vystoupili jsme ve městě na ostrově, má přes 40 000 obyvatel, a je skutečně postaveno v duchu historie. Staré domy, některé dřevěné byly tak dokonale shodné s jednou pohádkou, že jsem čekal vrznutí dveří a ven vyjde Marfuša s Nastěnkou. Nepřišly.
Šli jsme na náměstí, kde se tyčila velká bílá katedrála námořnictva, chrám sv. Mikuláše, se zlatými kopulemi, a zevnitř se ozýval sborový zpěv. Nedalo se ji minout bez zastavení a vstupu dovnitř. Prostory nás překvapily svou velikostí, výzdobou, obrazy a malbami. Prostorem se nesl zpěv, který dával prostoru kouzelnou atmosféru. Přicházeli mladí, starší lidé, klaněli se, křižovali se, a jak jsme při návštěvách památek, katedrál a kostelíku všimli, víra a vyznání v ruském lidu je velká bez rozdílu věku. Po prohlídce jsme pokračovali dál náměstím k přístavu. Všude kolem nás procházeli námořníci ve službách armády, neboť na ostrově mají kasárny, studovny, ubytovny, a hlavně přístav pro své vojenské lodě, kam jsme směřovali. Bohužel, což jsme tušili, až do přístavu k nim se nedalo dojít, vstupy byly kontrolovány, ale i tak na tu vzdálenost vojenské lodě vyvolávaly respekt. Zvláštní pocit. Obešli jsme přístav, minuli vojenské muzeum, a opět Maršutkou jsme odjeli z ostrova na kraj města Petrohradu. Jak jsme jeli, míjeli jsme klasické ruské dřevěné domky, a na širokém vícesměrném obchvatu směrem do města nás čekalo další překvapení. Byla to největší stavba v Rusku, ale i Evropě.
Výšková budova, ve tvaru jehlanu (nepsal jsem o podobném při naši návštěvě v Londýně?). Byl součástí velkého office komplexu. Pohled z kanceláří ve výšce musí být překrásný. Ovšem pokud fungují výtahy. Vystoupili jsme z Maršutky a první, co nás zaujalo, byla mešita u břehu zálivu. Bohužel byla zavřena, a tak jsme si řekli, že se jen tak projdeme po nábřeží do centra, tam dáme něco k jídlu a padneme za vlast na hotelu do pelíšku. Jak jsme se mýlili.
Sotva jsme ušli pár set metrů po nábřeží, najednou se otevřela po levici jeho boční část a tam… Loď, o které jste jistě slyšeli, a když napíši její název… co se vám vybaví?…. Jmenovala se… Ledoborec KRASIN. No jo, vždyť to byla ruská loď, co na severním pólu… Prošli jsme si ji a pokračovali dál. Ta historie v Petrohradu je fakt na každém kroku. Co si myslíte, na co jsme zase narazili. Na loď, kopii historické plachetnice, do detailu vyrobené, a sloužila jako hotel. Nevtíravě, bez reklam, zapadla do okolí, jak kdyby tam kotvila staletí.
Došli jsme do centra, k hlavnímu mostu spojujícímu Něvský prospekt, před námi za vodou Zimní palác, další paláce kolem něj, na boční straně další majestátná katedrála, a tak jsme chtěli vykročit přes most k Zimnímu paláci a odtamtud metrem na hotel, když jsem se jen tak otočil, co je v dáli za námi, a ztuhl jsem.
Asi tak 200 metrů kotvila u břehu řeky, která se vlévala do Něvy, loď, která mi něco připomínala. Tři komíny, celá šedá, z boku jako párátka trčely hlavně děl, a to největší bylo na přídi ve špici lodě. No, tohle jsme už někde viděli… dokonce i ve škole na základce jsme si o ní něco říkali, no jasně… AURORA.
Takže to pro nás znamenalo čelem vzad, pochodem vchod k lodi. Vystoupali jsme na palubu a začali jsme prohlížet útroby lodě, mechanizmy děl, kajuty v historickém stylu v tehdejší době, až jsme se dostali k tomu historicky známému dělu a jeho výstřelu, co započal útok na Zimní palác.
Jelikož prohlídka Zimního paláce nás čeká další den, jen jsem upozornil Helču, že si Auroru vypůjčím, doplavu k paláci a Helču vystřelím z toho děla, které si tak láskyplně prohlížela, a dobydu Zimní palác sám. Odpověď ani nenapíšu, ale závěr zněl… No když si budeš vařit sám… hádejte, co jsem zvolil. I když šance byla, on ten námořník, co tam hlídal návštěvníky na palubě, byl z toho tak zmožen, že.. A jak funěl. Ukázka toho, že je čas skončit s prohlídkou a odebrat se na hotel do pelíšku.
Ještě před odjezdem metrem jsem u Aurory navštívil veřejně dost využívaný pojízdný palác, kde se nám vždy uleví. Stál tam ve formě autobusu, vybaven líp jak kdejaké veřejné toalety, no a když padla, zasune přístupové shody, a odjede si. Hezky domyšlené pojízdné toalety. O kousek dál kulturní vložka. Postarší pán se koupal v řece při teplotě 6 stupňů, a na pobřeží byl vystavěn z písku objekt, který jistě vám něco připomíná. Co? Víte to?
Na hotel jsme došli po svých, ale upřímně, padli jsme opět za vlast, a se slovy Zítra dobydeme Zimní palác jsme usnuli. Ovšem nebyl by to Petrohrad, kdyby nepřekvapil. Já to věděl, v čem, ale bylo to překvapení pro Helču, která nic netušila. A vy to budete též vědět, když vydržíte a budete číst naše zážitky v dalekém Rusku…. No jóoo, už mlčím a spim, dobrou, Heli, mlask. Chrrrr pfíííí, chrrr pfíííí.
