Hodně se dnes mluví o diskriminaci důchodců a vůbec věkově starších lidí. Mladí šéfové společností jaksi nemají o zaměstnance nad 45 let zájem. Abych pravdu řekl, moc jsem tomu nevěřil. Ono se toho napovídá... Až mne to potkalo osobně.
V pražském deníku Metro jsem našel inzerát jako šitý na míru pro moji osobu. Nemeškal jsem a hned jsem volal na zaměstnanecké oddělení uvedené firmy. Alečna z personálního, anebo jak se dnes s oblibou říká z oddělení lidských zdrojů - tak nevím, jsem zdroj nebo člověk? - se mne vyptala na všechno možné, co jsem v předchozím zaměstnání dělal, jakou funkci jsem zastával, co umím a co ovládám. Zřejmě byla s mými odpověďmi spokojena a pravila, že právě takového člověka hledají.
Pozvala mne hned na druhý den do sídla firmy k osobnímu pohovoru a hlavně k sepsání pracovní smlouvy.
Druhý den jsem ještě před začátkem úředních hodin stál přede dveřmi zaměstnaneckého oddělení uvedené pražské firmy, aby mne snad někdo nepředběhl a já nepřišel o kýžené zaměstnání. Slečna personální mne srdečně uvítala, podala mi ruku, pochválila mě, jak jsem krásně opálený, posadila mě do krásného a jistě drahého křesla a dokonce mi nabídla i kávu. Sedla si proti mně a znovu jsme si zopakovali včerejší telefonický rozhovor. Snaživě jsem slečně předložil i hodnocení z bývalého pracoviště a doklady potřebné pro výkon nabízené funkce. Slečna opět zopakovala, že jsem přesně ten, koho firma na tuto pozici hledal.
Potom zavolala slečnu písařku s tím, že se mnou sepíše pracovní smlouvu. Do tohoto okamžiku šlo všechno naprosto perfektně, až jsem se divil. Ani v nejmenším jsem však netušil, jaká sprcha mne čeká v příštím okamžiku. Slečna personální mne požádala o předložení občanského průkazu, podle kterého slečna písařka sepíše pracovní smlouvu. Když jej sevřela ve svých krásných a pěstěných ručkách, dlouze se na OP podívala a v tom okamžiku jí zamrzl usměv na tváři. Vzhlédla ke mně a už bez úsměvu mi položila celkem zbytečnou otázku: „Vy jste ročník narození 1945 a jste v důchodu?“ Nic zlého netuše jsem přisvědčil.
Již bez úsměvu přede mne hodila můj občanský průkaz a suše mi oznámila, že nesplňuji věkový limit pro zaměstnance jejich firmy a tudíž mne nemohou zaměstnat. Polkl jsem naprázdno a snažil se argumentovat tím, že ještě před patnácti minutami mi tvrdila, že budu pro jejich firmu tím pravým člověkem, kterého hledají. Odpověděla mi, že v té chvíli ještě neznala můj věk. Slečnu písařku poslala z kanceláře pryč s tím, že už ji nebude potřebovat. Mně dosti znechuceně podala ruku a s lehkým úsměvem mi sdělila, že je jí líto, ale tak jsou nastavena personální pravidla jejich firmy. Vůbec jí nezajímalo, jaké mám životní zkušenosti, co umím a co znám, jediným kritériem byla personální pravidla jejich firmy a můj - pro firmu stařecký - věk 64 roků.
Řekl jsem tedy slečně z oddělení lidských zdrojů, že budu firmu žalovat pro diskriminaci věkem. Opět se pohrdavě usmála a doporučila mi, ať je klidně žaluji, že oni si najdou jiný důvod, proč mne nemohli zaměstnat. Poté mi úslužně, jak se ke starci mého věku sluší, otevřela dveře své luxusně zařízené kanceláře a ukázala mi cestu k výtahu, abych snad ve své stařecké demenci v jejich honosné firmě nezabloudil.
