Se zveřejněním tohoto příběhu jsem dlouho váhala. Je plný smutku, pokřivených lidských vztahů, nepravostí a možná i "boží odplaty". Ale je doba Dušiček, vzpomínání na zemřelé a přání, aby jejich duše nalezly pokoj. A to je i přáním tohoto příspěvku, v němž jsem přece jen raději zvolila náhradní jména všech zúčastněných.
Tamara byla krásná dívka. Příroda ji obdařila půvabem, namíchaným od obou rodičů - matky Andělky, Slovenky s jiskrnýma očima a havraními vlasy, a otce Bořka, štíhlého elegána s mužským charismatem. Tamara byla pražský jedináček. Zde se začal formovat její charakter a vlastně celý pozdější život. Bořek byl velmi společenský, hovorný muž, milující aktivity a zábavu, Andělka byla velmi nespolečenská, nekomunikativní žena, milující spánek, dobré jídlo a pohodlí domova. Bořek si záhy našel náhradní partnerku, svobodnou, společenskou a sečtělou Jarmilku. Jejich vztah nezůstal utajen, ale Andělka se proti němu nevzepřela. A v prostředí tohoto veřejného tajemství vyrůstala Tamara. Proplouvala mezi všemi, každý jí předkládal svou pravdu a každý se ji snažil "koupit" na svou stranu. Záhy se naučila ze všeho vytěžit, neprotestovala, se všemi byla zadobře a jedné straně sdělovala, co říká strana druhá.
Když začala Tamara chodit na střední školu, byl už zájem jejích rodičů o ni tak malý, že ani nezjistili, že místo školy tráví dny na ulicích a v cukrárnách. Pravda vyšla najevo až po půl roce, když nedonesla domů vysvědčení. Se školou byl konec a matka se s ní s pocitem studu odstěhovala z Prahy do malého městečka, kde dosud žila Bořkova matka, zatímco Bořek sám zůstal z pracovních důvodů v Praze. Babička před nedávnem odkázala synovi svůj domek, avšak měla tam vyhrazen doživotní výměnek. Tamara městečko znala, jezdívala tam na prázdniny. Její příjezd vzbudil vždy rozruch mezi místními chlapci, kteří černookou krasavici bezmezně obdivovali. Teď tam však pro ni nastal každodenní život, stala se proti své vůli jednou z nich. Jen díky přímluvě tety sehnala alespoň podřadné kancelářské místo s podmínkou, že začne studovat ekonomickou školu. Jestliže se babička zpočátku radovala, že bude mít milou společnost, opak byl pravdou. Podmračená Andělka nevycházela ze svého pokoje a ani Tamara s ní neztratila téměř slovo. Ze vzniklé situace vytěžil vlastně jen otec Bořek, kterému nastaly v Praze zlaté časy s Jarmilkou.
Když bylo Tamaře 19 let, nečekaně se vdala. Udělala to stylem, naznačujícím: Nemyslete si, že se ze mne stala nějaká chudinka! Vzala si o pár let staršího Luďka z blízké vesnice, jehož rodiče byli prostí a ani on neměl žádné vzdělání. Ten jí zajistil partnerské zázemí a zpočátku i materiální zabezpečení. Hned po svatbě řekl otec Bořek stručně babičce, že v domku už pro ni nebude místo, protože tam bude bydlet Tamara se svým mužem a budoucím dítětem. Syn Tadeáš se sice narodil až za 2 roky, ale babičku vystěhovali hned, bez ohledu na její výměnek. Napřed ji umístili do nemocnice, ale když se ukázalo, že je vlastně celkem zdravá a poslali ji domů, domov už pro ni neexistoval. Musela se odstěhovat k dceři na druhý konec Čech. Ta ji měla ráda, ale babička si tam už do smrti nezvykla a jen vzpomínala.
Z Tadeášova narození měla největší radost Tamařina matka Andělka. Úplně s vnukem rozkvetla a rozpovídala se. Osud jí však nedopřál těšit se s ním dlouho a záhy zemřela. Tamara si s výchovou syna moc práce nedala. Byli s Luďkem zaměstnaní a o chlapce se střídavě starala buď Tamařina prateta Maruška nebo Luďkova matka. Tamara jim za to nikdy neprojevila vděk, naopak je neustále kritizovala za špatnou péči. Ostatně, kritizovala všechny kolem, o všech hovořila posměšně i před chlapcem, všichni byli "blbí", včetně Tadeášovy učitelky.
Po smrti Andělky si otec Bořek konečně vzal svou dlouholetou přítelkyni Jarmilku. Začal s ní legálně jezdit do městečka, kde byl po vystěhování babičky domek už jen jeho, ale žila v něm Tamara s rodinou. Najednou však i pro něj nastalo peklo. Tamara, která si dříve s Jarmilkou zdánlivě báječně rozuměla, ji začala doslova nenávidět. Šlo přece o rodinný dům. Množily se spory a různé naschvály. Bořek, který měl dceru rád, nevěděl, na čí stranu se přidat. Trápilo ho to. Tamařin manžel Luděk byl vtělená dobrota, tichý milující manžel a otec. Tamaru by na rukou nosil, ta ho ale považovala za hlupáčka a klidně ho shazovala i před cizími.
Po několika dalších letech se Tamara v práci seznámila se vzdělanějším mužem, který shodou okolností bydlel s rodinou hned v sousedství. A tehdy se Tamara asi skutečně zamilovala, prvně a naposledy. V té době byl syn Tadeáš už téměř dospělý. O vztahu si šeptalo celé městečko a jen její muž o něm nevěděl nebo nechtěl vědět. Jednoho dne Tamara suše oznámila všem, že čeká dítě. Bez dalších komentářů. Těsně před porodem napsala svému otci totéž, co on řekl před lety své matce. Totiž, že už tam pro něj nebude místo, když se její rodina rozroste. Krátce předtím domek na Tamaru převedl pod slibem, že tam budou moci na léto jezdit. Teď se vše zhroutilo. A jen nerad slyšel slova své manželky: A co jsi udělal tehdy Ty své mamince? Nevydržel už dlouho žít.
Tamara porodila druhého syna. Byl modrooký a plavovlasý a městečkem se neslo, komu je podobný. Chlapec dostal jméno Patrik a Tamara k němu přilnula láskou svých čtyřiceti let. Nebo to bylo proto, že to bylo dítě opravdové lásky? Ta láska ale brala Tamaře všechny síly, narušovala práci, bourala rodinu. Scházeli se a rozcházeli, trápila se a nechala se trápit, její krása vadla, mizely její vlasy, vitalita, životní elán. Jen její muž Luděk snášel mlčky vše, dobré i zlé. A toho zlého přibývalo. Tamara začala trpět velkými bolestmi hlavy. Vyšetření odhalilo rozsáhlý zhoubný nádor na mozku. Nepřežila operaci. Mladší synek Patrik byl ještě školní dítě. Luděk se o něj dokonale postaral a vychoval ho do dospělosti.
Po několika letech zemřel v poměrně mladém věku i Luďkův syn Tadeáš. Je spolu s Tamarou pochován v rodinném hrobě, který Luděk pravidelně navštěvuje. Žije tiše, osaměle v zděděném, snad "prokletém" domku. Byl s Tamarou až do konce. On jediný ji opravdu miloval, takovou, jaká byla. A proč taková byla? Kdo má právo koho soudit?
