Na penzistu Fanouše Hovorku se usmálo štěstí. Bude strážným ve slovutném ústavu pro nějaký výzkum. Nebude nucen porušovat lidská práva darebáků, přistižených při krádežích v supermarketech. Slovutný ústav oplývá inteligenty vlastnícími tituly před jménem i vzadu. Tento džob mu doporučil starý kamarád.
Na vrátnici byl přivítán vlídně samotným majitelem soukromé agentury. Obdržel černou uniformu a slušivou basebalovou čepici. Netušil, že nebude zaměstnancem ústavu, ale příslušníkem ostrahy soukromé agentury. Pro ústav to byla láce. Své zaměstnance by platil jednou tak draze, nežli budou placeni majitelem vděční důchodci. Majitel ostrahy jistě vyhrál konkurz pomocí levné nabídky a nástrojů, tak rozšířených v naší mladé, dravé, kapitalistické společnosti. Jako vinař jistě předložil při výběrovém řízení pádné dokumenty.
Vrátnice je luxusně zařízena. Majitel agentury je hodný člověk. Fanouš pracoval celý život na dráze jako výpravčí vlaků. Na noční směny je zvyklý, odpovědnost má v krvi. Nepije, nekouří. Má nemoc z povolání. Je maximálně dochvilný. Jako vedoucí směny měl vždy pod sebou nějaké lidi. Je abnormálně čestný, pravdomluvný a nezáludný.
Na první směně jej zaučuje prošedivělý vysoký sympatický pán. Vždy záleží na prvním dojmu. Procházejí spolu celou budovou, pán mu ukazuje co je třeba zapnout, vypnout, kontrolovat. Určitě se rozvine přátelství mezi těmito dvěma muži. Na začátku je všechno až idylicky v pořádku. Jakoby tento ústav ani nestál v zemi plné záští, podrazů, závisti a společenství pro levárny všeho druhu. Jako by tento ústav plaval ve snivém oparu, v neskutečnu.
Jenže nový kamarád byl druhý den odejit. Zlikvidovala jej žena zvaná Fantom ústavu!
Vrátný slouží první směnu. Přicházející vždy při příchodu do práce slušně pozdraví. Je u vytržení. Idyla jako v seriálech Jaroslava Dietla. Najednou přichází starý kamarád, bývalý spolupracovník z časů železničních.
,,Nazdar kamaráde, kde se tady bereš? Já jsem tady sloužil několik let. Je to tady dobrý. Mám nějakou práci přímo ve vsi, a tak už nemusím dojíždět!“
,,To jsem Mirku rád, mám štěstí. Je to tady samý inteligent, sami slušní lidé. Jenom nevím, proč musel odejít Zdeněk, kolega, který mne zaučoval. Byl to príma chlap. Zlikvidovala jej nějaká černá ženská, které se prý každý bojí. Jmenuje se Hamršmídová. Je to Fantom ústavu!“
,,Jó Hamršmídka, to je moje sestra!“
,,Sakra, já mám smůlu, jestli jí to vykecáš, zasedne si na mne a vyletím jako Zdeněk!“
,,Tak vy se mne bojíte?“ hlaholí záhy černá dáma ve dveřích vrátnice. V ruce jí kouří šálek kávy z automatu. Mirek ji pověděl všechno. Černá paní, která má v ústavu ochranku na starosti, se blahosklonně usmívá. Ve Fanoušovi sílí naděje. Tato paní mu přece neublíží. Kdoví jak se kolega Zdeněk jinak provinil.
Čas běží, střídají se roční období. Vrátný je spokojen. Služba je příjemná. Čtyři obchůzky za noc a čtyři obchůzky v sobotu a neděli jsou příjemným rozptýlením. Má k dispozici služebního vlčáka, který v kotci pospává a má k smrti rád dětské piškoty. Humorista vždy prohlašoval, že je na oběžné dráze a provádí pípšou. Jakmile se totiž přiblíží se čtecí tužkou k bodu kontroly, krásně to pípne. Zaměstnanci stále zdraví při příchodu i odchodu. Fanouš je běžec na dálkové tratě. Sloužil čtyřicet tři let u dráhy, z toho třicet osm let v jedné stanici. Třicet let je členem výboru fotbalového oddílu, deset let byl předsedou Osvětové besedy při radě MNV, léta psal obecní kroniku. V tomto ústavu musí vydržet do sedmdesáti let!
Majitel agentury za sebou zavírá dveře. I stěny mají uši. Mnoho dam se zajímá, co se děje v průběhu služby na vrátnici. To, že se scházejí na kávičce a nejsou po většinu času na svém pracovišti, to je přece samozřejmost. Mnohé dámy očekávají při příchodu nejen pozdrav, ale i úklonu. Na vrátnici jsou přece sluhové. Fanouš se ovšem služebnickému a servilnímu chování nikdy nenaučil. Černá paní má výhrady ke všem strážným. Jenom na Fanouše není žádná výtka ke slyšení. Má asi protekci, kamarádí přece s bráchou!
Majitel agentury zavírá za sebou dveře.
,,Pane Hovorko, je na vás stížnost. Spíte za bílého dne ve službě. Na každé poradě mi to paní Hamršmídová otlouká o hlavu. Kdo to má pořád poslouchat. Pohrozila mi, že když nesjednám pořádek, zadá střežení objektu jiné agentuře. Máte žlutou kartu!“
,,Vážený pane Čížku, můžete mi říct, kdy mohu očekávat kartu červenou?“
,,Jakmile si ta paní bude ještě jednou stěžovat!“ říká majitel agentury.
,,Tak to se spolehněte. Bude si stěžovat, i kdybych sloužil jako lovecký pes. Prostě mne zlikviduje programově, jako Zdeňka před deseti měsíci. Tato paní asi jako kudlanka nábožná ničí hodné chlapy. Asi to bude nějaké trauma z vlastního, zpackaného života.“
Majitel agentury se vystrašeně rozhlíží. Kolem se to hemží donašeči a vší tou servilní sebrankou, kterou dostal to těchto poloh zvířecí strach o ztrátu zaměstnání.
Se strážným se stala pronikavá změna. Začal bojovat marný boj. Po celou dobu služby stojí. Do pohodlného křesla vůbec neusedá. Umývá si každou hodinu tvář. Slouží tak poctivě, až je sám sobě odporný. Uctivě zdraví, při spojování telefonických hovorů si odpouští poznámky. Stojí u dveří a předstírá, že má přehled o návratu zaměstnanců, opatřených čipovou kartou. Je úslužný a neustále usměvavý. Věří bláhově, že vzorným výkonem služby nezavdá příčinu ke stížnosti a tím k červené kartě a vyhazovu. Je ukolébán nadějí, že je všechno v pořádku a že zůstane dál na vrátnici.
Osud udeří jednoho srpnového dne. Paní Hamršmídová přijíždí z Prahy, pochopitelně služebním autem. Vjíždí branou na nádvoří. Vrátný za ní tlačítkem bránu uzavírá. Netuší, že paní přesedne do vlastního vozidla a ihned bude odjíždět na jiné parkoviště. Najednou je strážný stižen náhlou žaludeční příhodou. Uzamyká vrátnici a prchá vykonat potřebu. Náhle slyší zběsilé troubení. Požární poplach!
S kalhotami na půl žerdi peláší na vrátnici. Planý poplach. Troubí paní, jejíž majestát byl uražen. Ten nýmand na vrátnici, ten sluha si dovolil nepřiběhnout na zapískání. Ona musela čekat dvě minuty. Ten darebák ji připravilo o dvě minuty drahocenného času! Paní projede branou, vyskočí z auta a ječí:
,,Vy jste spal!“
Vrátný se omlouvá. Netuší, že tenhle ,,přečin“ je to poslední zrnko. Padla klec.
Po měsíci srpnu, plném šichet a přesčasů, tráví strážný zaslouženou dovolenou. Najednou zvoní telefon.
,,Tady Čížek, jste okamžitě propuštěn. Přijeďte ve středu v devět hodin na vrátnici. Odevzdáte výstroj, čipovou tužku a vyklidíte stříňku!“
Fanouš nevěří svým uším. Na vrátnici se musí sjednat ve věci jasno.
,,Vážený pane Čížku. Tentokrát dokážu paní Hamršmídové, že jsem nespal. Mám na to tři svědky!“ Když totiž černá paní zběsile troubila, odcházely z ústavu dvě ženy. Protože vrátnice byla opuštěna, položily klíče na parapet okénka. Z podatelny vyběhla paní, vyrušená troubením, a také viděla prázdnou vrátnici. Vrátný záhy přiběhl ze záchodu - nemohl tedy spát.
Majitele agentury důkazy nezajímají. Má totiž výpověď přichystánu předem, průpisem trojmo. Stačí podepsat. Dostal jistě ultimatum. Buď ten chlap, nebo jeho agentura!
Fantom ústavu má dlouhé prsty. Jistě byl obchod s obětí pěšce dávno domluven. Majitel agentury je slušný člověk. Výpověď je bez udání důvodu. Důchodce nechce dělat potíže. Přece si nemyslí, že by nějaká konfrontace byla k něčemu. Ty tři dámy by nikdy neřekly pravdu. Na požádání Fantoma by dosvědčily, že strážný spal v pyžamu, zaduchlán do modře pruhovaných peřin.
Dosud statný důchodce odchází se slzami v očích. Líbilo se mu v ústavu, plném inteligentních a slušných lidí. Jak krásně se tu zdraví při příchodu i odchodu.
Při odchodu náhle potkává všemocnou paní. Vrátný je už propuštěn, černá paní mu může vlézt na záda. Postaví se jí do cesty. Majitel vykukuje ustrašeně za jeho zády. Paní udiveně zvedne zvědavě hlavu a pozoruje propuštěnce bezvýrazným pohledem. A tu bývalý vrátný praví:
,,Právě jsem požádal tady pana Čížka, aby opatřil pro své vrátné mušketýrskými klobouky s pavím peřím. Bude to jediná takhle vyzdobená soukromá agentura v celém městě“.
,,A proč to?“ otázal se majitel agentury.
A propuštěnec ukáže prstem na velitelku. Pak za všeobecného ticha prohlásí:
To proto, aby až tahle paní bude přicházet do ústavu, bylo před ní co smekat!“
