Hledání ztracené identity
Karel stále sedí na parapetu okna, a od vzpomínek na počátek svého plzeňského života se jen pomalu vrací do současné reality. Poněkolikáté už prohlíží báseň, kterou před chvílí rozepsal a stále na ní něco opravuje, dopisuje a škrtá. Je pozdní noc a jeho kamarádi už dávno všichni spí. Konečně báseň dokončil a přepsal ji načisto do deníku.
„JEN VRÁTIT ČAS
Jak zloděj čas se do snů tiše vkrádá,
Černými křídly bije do stromů.
Zas vrať tu noc, tu noc, co měla ráda,
i světla kaváren, bludičky neonů,
Jen vrať ten čas, i úsměv v její tváři,
A Prokop do snu zas nám bude hrát
Zas vrať tu noc, ty listy v kalendáři
Zas budem spolu nade městem stát
Jen vrať ten čas, poslední sklenku vína,
polibky milenců v náruči Lochotína
jen vrať tu noc, co ztrácí se a vrací
jak tažní ptáci, jak tažní ptáci.
Nějak se musel vyrovnat s rozchodem s Májou. I když je to už nějaký čas, co se rozešli, je to pro něj pořád velice živý a bolestný okamžik. Ať už je kdekoli, všude vidí její tvář. Je nervózní, hádá se s Honzou Selingerem a ostatním jde na nervy. Nebýt Vládi a jeho neotřesitelného klidu a rozvahy, odešel by do města na privát. I přes neutěšený stav své vkladní knížky. Nic ho už na Zámečku nedrží. Vláďa podvědomě vycítil jeho stav a svým trochu neohrabaným způsobem se snažil přítele uklidnit.
Karlův deník se plní básněmi a neveselými úvahami. Těžko si zvyká na život bez té dívky přes to, že jeho počínající románek s Káťou příjemně zaplňuje jeho volné chvíle. Snaží se vedle ní najít ztracenou životní rovnováhu. Ale tu mezeru po Máje vyplnit zatím nedokázal. Nemohl se přemoci.
Když před týdnem Káťu na výletě políbil, cítil, že líbá spíše svoji ztracenou představu. Byl v tu chvíli na úplném dně. Jen silou vůle se přinutil chovat se normálně, mluvit s ostatními, učit se a občas se i zasmát. Ale připadal si při tom jak automat.
Na parapet kolejního pokoje dopadá světlo pouliční lampy. Karel se dívá z okna a srká horký čaj, který si ještě v tento pozdní čas připravil v malé kuchyňce na patře.
Noční nebe pokryla černá mračna a zářící Orion i oba Blíženci mu definitivně zmizely z očí. Venku se rozpršelo a jen šumění deště porušuje až posvátný noční klid. Aerosolové světlo venkovních lamp prozářilo stále sílící dešťové kapky, širokou příjezdovou cestu i štíhlou věž nedalekého kostela svatého Jiří. Ten pohádkový, až andersenovsky laděný motiv měl v sobě cosi jímavého. Karel se při tomto pohledu nemohl ubránit intenzivnímu pocitu samoty.
Když zvečera odložil Chateaubriandovu novelu Atala, kterou měl rozečtenou, utkvěla mu v paměti jedna její myšlenka. Zaujala ho natolik, že teď, v nočním klidu, si ji chce zapsat do deníku.
„Ale což ví člověk vždy, co chce a je si vždy jist tím, co myslí?“
Karel se nad touto větou zamyslel. Docela to sedí, řekl si. Všichni směřujeme někam. Objevovat, dobývat, překonávat. A když už toho dosáhneme, ptáme se obvykle sami sebe, jestli je to už všechno. Jestli jsme už dosáhli toho konečného cíle. A mnohdy se paradoxně chceme vrátit. Vrátit se k těm prchavým hodnotám prvních okamžiků, které v nás, někde hluboko, stále zůstávají jak nostalgická vzpomínka. Co si myslím, co chci dnes, nemusí přece už zítra platit.
Nemá na spánek ani pomyšlení. Stále si přehrává v hlavě dnešní, pozdně večerní diskusi. Uvědomuje si, že to, nač myslí, ta jeho představa o životě, je vlastně jen bezobsažná touha po něčem. Po tom těžko identifikovatelném romantickém Modrém květu. Touha po poznání jakýchsi idejí, které se vznášejí stále výš a výš, pokaždé když k nim vztáhne ruku, aby je pevně uchopil. Jak ale z toho ven? Musel si přiznat, že on sám uvažuje jinak. Mimo realitu. I rozchod s Májou do způsobu jeho myšlení zapadal až příliš logicky. Pomalu si začal uvědomovat, že chtěl po Máje asi příliš. Jejích šestnáct let to nemohlo pochopit. A co vlastně očekává od Káti? Je vůbec schopen neopakovat stejné chyby?
Nechtěl však přemýšlet o smyslu života příliš platonicky. Rád by ho normálně žil. Teď, zítra, pozítří. Stále se nemohl zbavit zvláštního pocitu marnosti jakéhokoli svého úsilí. Přemýšlel o tom, co vlastně chce. A je to vůbec, to, co chce? A co bude zítra? Bude ještě chtít to samé, co dnes? Zůstane mu v paměti Mája, se kterou se rozešel před třemi týdny, či Milada z tanečních před dvěma lety, nebo rusovlasá Káťa, se kterou se sblížil teprve nedávno? Anebo to bude někdo úplně jiný? Stojí vůbec dnes o to, dokončit školu? Připadal si v této chvíli, že se snad zbláznil. Že není úplně normální.
Život ho stále honí bičem vzpomínek. A sám v sobě marně hledá svou pravou identitu. Podíval se ven do temné noci a otevřel stránky deníku, který si odložil na parapet okna.
Chateaubriandova myšlenka mu rozhodně stála za zaznamenání.
„Ale což ví člověk vždy, co chce, a je si vždy jist tím, co myslí?“
* * *
Asi jsem měl jít na jinou aprobaci, pomyslel si Karel trpce poté, co absolvoval seminář z češtiny. Diktát, plný gramatických pastí, dopadl bídně, a tak měl o čem přemýšlet. A v průběhu semináře z pedagogiky začal pochybovat, jestli je učitelské povolání pro něj to pravé. Káťa na tom byla jen o málo lépe.
„Poslouchej, zkus se na to dívat z té lepší stránky. Přeci se říká, že opakování je matkou moudrosti,” řekla mu v legraci, když se oba posadili jednoho odpoledne na poslední lavici lochotínského amfiteátru.
„To už bych musel být moudrý nejmíň jako Čepelák, ať už se na to dívám z jakékoli stránky,” poznamenal Karel sklesle a zadíval se směrem k areálu Škodovky. Kolikrát jsme se odsud s Májou dívali na město, pomyslel si. A vzpomínky se mu opět zaryly do duše. Káťa se na něj podívala a podvědomě pocítila, že jí někam uniká.
„Nevím sice, nad čím teď právě přemýšlíš, je mi to jedno, ale ne všechny stránky života jsou špatné. Co tahle, Karle? Není lepší?” položila mu hlavu na rameno a přitiskla se k němu.
„Tak ta je o hodně lepší, moje krásná zrzko,” okamžitě ožil a políbil jí na krk.
„Mám po těch seminářích nějakou depku. A tvoje hlava na mém rameni slibuje mnohé. Je to jak balzám na duši. Jen k tomu chybí trochu víc toho soukromí.“
„A k čemu bys vlastně potřeboval to soukromí?“ vyzvídala s úsměvem Káťa.
Karel se na ni podíval.
„Třeba abych neslyšel, jak tady řvou ptáci a Bartoloměj taky dělá každou chvíli kravál a courá tady fůra lidí a všichni na nás koukají a je tady zima a mě to studí do zadku a taky tě tady nemůžu obejmout tak, jak bych třeba chtěl. V soukromí ve tvé náruči by to bylo určitě příjemnější. A nemyslel bych na diktáty z češtiny a možná bych nebyl tak nervózní, jako jsem teď.“
„A v tom soukromí bys nebyl tak nervózní?“ a dívka mu znovu položila hlavu na rameno.
„Asi taky. A možná víc, než při tom diktátu. Protože bys tam byla ty. Úplně celá. A možná bych měl i strach, abych zase něco nezvoral. A pak bych asi zapomněl na pedagogiku a diktáty, a chtěl bych tě mít tě moc rád. Zatím je to jen představa. Myslíš, že chci tak moc?“
Dívka se rozesmála. „Je toho docela dost. Ale třeba bych se taky chtěla líbat. A dát někomu hlavu do klína. A třeba i něco víc. Ale máme smůlu. Je listopad. Leda, že.“
„Leda, že co?“
„Leda, že bys přišel za tmy k naší koleji, šel k rohu, tam, jak jsou ty velký kameny, a vylezl ke mně do patra. Je tam na rohu hromosvod. Při troše štěstí ti to může i vyjít a nespadneš a nezlomíš si nohu. Jeden kluk se takhle přes náš pokoj dostal už dvakrát ke svý holce, co bydlí vedle nás. Ta druhá možnost je proplížit se kolem baby ve vrátnici. Ale ta tam hlídá jak Kerberus v podsvětí. Nemá sice tři hlavy, ale alespoň sto očí. Ovšem po čtyřech by to snad šlo. Z okýnka by tě neviděla a ven vylézt je zase líná, protože je děsně tlustá.“
Karel podal Kátě ruku a oba se postavili na sedadlo amfiteátru. Odpolední slunce prozářilo její dlouhé rusé vlasy, které vítr rozevlál do všech stran. Karel se podíval dolů na město. Letmo přelétl zrakem Škodovku, nad kterou visel mlžný opar smogu a zadíval se směrem, kde tušil dívčí kolej. Pak se otočil k dívce a hrábl jí rukou do vlasů.
„Jsi v tom pozdním slunci a se zářícími vlasy přímo k pomilování. Určitě za tebou vylezu, nebo podlezu okno ve vrátnici. To je jedno. A budeme se milovat třeba až do rána. Pokud budeš chtít to samý, co já.“
„Víš, mně se líbí, že si trochu praštěnej, Karle. Ale jinak docela milej. Už ten výlet. Holky ze skupiny si tím docela rozhodil. S nikým ses do té doby moc nebavil. Tedy kromě mne a Věry. Nikdy by to od tebe nečekaly. Ale až ke mně jednou takhle vylezeš, budeš mít pravděpodobně okno dokořán. Počítej pak s tím, že ti připomenu, co si mi tady teď sliboval. To o tom milování. No nekoukej. Tedy, spíš koukej. Co když možná chci to samý, co ty? Jen se z toho všeho potřebuju trochu vzpamatovat. Asi budu ještě dneska potřebovat dvojku vína v Krymu. Anebo radši dvě. Ty ne?“
* * *
Páteční počasí bylo mizerné, poprchávalo a Karla proto ani nemrzelo vzít si odpoledne na koleji ten úděsný elaborát, vypracovaný profesorem Čepelákem s dlouhým názvem „Přehled základního učiva z obecných dějin v 1. a 2. semestru učitelského studia na Pedagogické fakultě.“
Při pohledu na ten dlouhý název Karla napadla až hříšná myšlenka. Co takhle z toho vyzkoušet Čepeláka. Jestli by tu změť faktů a letopočtů dokázal vůbec správně identifikovat. Ale dlouho nad tím nepřemýšlel a pustil se do učení.
Nevlídné počasí donutilo všechny, co nejeli na víkend domů, tedy Karla, Petra, Pavla i Honzu Tolara z vedlejšího pokoje, sednout si odpoledně v Karlově pokoji k mariáši. Kolem deváté večer se však rozrazily dveře a dovnitř jak meteor vpadl Štěpánek z vedlejšího pokoje.
„Pusťte si honem rádio, zastřelili Kennedyho.”
Bylo po mariáši. Hoši odložili karty a sesedli se kolem stolu.
„Chtělo by to pivo. Nemáte někdo tady nějakou zásobu?“ zeptal se Petr.
„To víš, že jo, tady a zásobu piva!“ zasmál se Honza Tolar. „Já skočím dolů do hospody se džbánem. Mám vedle třílitrový.“ Mají, myslím, otevřeno do deseti.“
Bylo skutečně o čem diskutovat. Po útoku kubánského exilu na Zátoku sviní v dubnu 1961 a po rozmístění sovětských raket na Kubě na podzim roku 1962, což byly události, které byly ještě v živé paměti, byla vražda prezidenta Kennedyho dalším aktem, který zahýbal světem. Ale rádio ten den mnoho neřeklo. Jen tolik, že se to stalo v půl sedmé večer našeho času.
Málokdy vstávali hoši o víkendu takhle brzy. Karel sotva otevřel oči, zvedl se z postele a zapnul dráťák. Nemuseli čekat dlouho.
Z rádia se najednou ozval hlas reportéra Karla Kyncla:
„Dvacátý třetí listopad. Celé Spojené státy jsou dosud ve stavu šoku. Tělesné pozůstatky prezidenta Kennedyho spočívají ve východním sále Bílého domu, na stejném katafalku, na kterém téměř před sto lety spočívaly tělesné pozůstatky Abrahama Lincolna, rovněž zabitého atentátníkem.”
Celý víkend probíhal ve znamení této události. Všichni najednou cítili potřebu si o tom popovídat. Ale Karel měl už toho povídání o atentátu více, než dost.
„Když ve čtrnáctém roce zabili Ferdinanda, tak z toho byla válka. Teď zabili Kennedyho. Co když se bude historie opakovat. Půjde ještě někdo do Plzně? Do Vídeňky, nebo k Salzmanům? Dokud ještě točej pivo. Už mám toho rádia po krk. Když má být zítra válka, tak se chci ještě dneska napít. A taky jsem zvědavej, co na to říkají lidi.“
* * *
Kennedyho pohřeb, který byl hned následující pondělí, byl určitě největší událostí dne. Tím spíš, že byl přenášen televizí v přímém přenosu. Ne však pro Karla. Opravný zápočet z českých dějin byl pro něj teď určitě důležitější. Káťa s několika dívkami, které ani nešly posledně na zkoušku po Karlově propadáku, už čekaly na chodbě před dveřmi profesorova kabinetu.
Když Karel spatřil Káťu mezi ostatními, jako by ho polila živá voda. Měl sto chutí ji obejmout a políbit, ale ovládl se.
„Byla jsi doma v Praze?” zeptal se jí.
„Tentokrát jo, ale jezdím jen každých čtrnáct dní. Ale ty ještě z Prahy pokračuješ dál, ne?“
„Ještě o kus dál. Dvě hodiny do Prahy, tam musím z Hlavního na Masaryčku a ještě hodinu courákem do Nelahozevsi. Vyjde to skoro na čtyři hodiny.“
„Hele, už vyšla první,“ šťouchla do nich Věra. „Tak co?“
„Mám to za tři. Tak tak. Prófa má nějakou divnou náladu. A taky mluvil o tom atentátu. Zaplaťpánbůh, že to mám s krku.“
Věra strčila do Karla. „Hele, nech už toho tokání a běž dovnitř. A koukej Čepeláka nějak naladit. Nebo uvidíš.“
Karel vyšel asi za čtvrt hodiny ven a z tváře mu postupně opadávalo napětí.
„Tak další. Holky, já snad půjdu do Bartoloměje zapálit svíčku. Za jedna. To bylo repete jak noha.“
Objal Věru a Káťu kolem ramen.
„Když mi řekl, repetitio mater studiorum, jak má ve zvyku, tak jsem myslel, že jsem zase venku. Ale on hned pokračoval. Tak vidíte, jak vám to opakování svědčilo. A byl samá sranda. Já na vás tady počkám. Dneska už nic nemáme. Mám chuť zajít do klubu.“
„Děda se mi dneska líbil,” řekl k dívkám Karel, když se posadili ke stolu.
„Není zase tak hroznej. Něco ale člověk musí umět. Všiml jsem si, že mě i napovídal. Bylo taky zajímavý, co říkal o antice. To si doma napíšu do poznámek. Řekl, že větší a silnější má vždycky pravdu. Že je to neúprosná logika historického vývoje. A že to platí všeobecně.“
„Tohle bych radši u zkoušky neříkala,“ zasmála se Marta. „Když to má platit všeobecně.“
„Máš pravdu, zatím jsem takhle neuvažoval. Ale dneska je dobrej den. Až na ten nešťastnej pohřeb. Přišli jsme o přímý přenos. Ale snad to budou opakovat. Ale důležitý je, že tady nikdo nevypadl. A co kurent, Věro? Ještě z toho něco umíš?”
„Jo, díky tobě něco i přečtu. Ale že je to debilní písmo.“
„Podívej. Ve všem špatným je i kousek něčeho dobrýho. Co kdybychom se museli učit hieroglyfy. Nebo jiddiš.“
„Dej pokoj, mě stačí tahle německá hatmatilka.“
„Ale tak mě teď něco napadlo. Já ti napíšu milostnej dopis, Káťo. Ale bude v kurentu. Co ty na to?“
„Co by? Už jsem ti jednou říkala, že jsi cvok. Jsem zvědavá, co všechno se ještě od tebe dočkám.“
Věra se rozesmála. „Jak si se vůbec dala dohromady s takovýmhle jankem?“
„Sama si to přece viděla na výletě. Jednoduše si pro mě přišel a vytáhl mě od večeře. Proč vlastně ne? A pak si šel dopít kafe. Vždyť je to tak jednoduchý.“
„Holky z toho byly dost na nervy, Karle. Ale tichá voda břehy mele, co? U tebe to tedy není prázdná fráze.“
„Když já jsem cítil, že pokud to neudělám v tu chvíli, tak to neudělám vůbec. Jsou věci, které jdou nějak mimo nás. A jsem rád, že jsem to udělal.“ A Karel se nahnul ke Kátě a políbil ji.
„Víš, Věro, Karel má někdy bláznivý nápady, ale jinak to s ním docela jde.“
Věra se na oba s úsměvem podívala. „Budu vám držet palce, vy dva blázni.“
„Když jste tady takhle obě, byl bych moc rád, kdybychom v pátek zašli do Krymu na víno a taneček. Káťa asi domů nejede, já taky ne a co ty, Věro?“
„Je to docela zajímavá nabídka. Už jsme o tom konečně mluvili před časem tady v klubu, když si nás trápil s kurentem. Proč ne? Půjdeme?“ a otočila se ke Kátě.
„Půjdeme. Už jsem netancovala, ani nepamatuju. Snad to Karlík zvládne, když na něj budeme dvě. Svaly na to tedy má. A tak kdy a kde?“
„Tak tedy, v pátek. A v sedm večer před Bartolomějem.“
* * *
