Asi nevíte, že jsem napsal knihu o seznamování přes internet. Co lze očekávat, co zažít, jaké lidi jsem potkal, jak dopadli oni a já. Zkrátka životní pravdivý deníček toho všeho, jak to doopravdy je, co lze potkat, zažít, i jak lze dopadnout, když se seznamujete přes internet. Pár zážitků ovšem jsem tam neuvedl. Bylo by toho dost, a tak s drzostí chlapa Vám zde prásknu jeden zážitek, který jsem zažil, prožil, a hlavně..., přežil.
Jsem magor, co chce prožít asi vše, a tak, když jedna moje moc dobrá kamarádka mi kdysi napsala na mobil, že jde někam shodit OTP (Ozdobné Tukové Proužky) i když je nemá, ale ženská fixe je fixe, a ženským to vymlouvat je zcela zbytečné, zkrátka mi napsala, abych šel s ní. No, co si myslíte, že já blbec na stará kolena udělal. Souhlasil jsem. Řekl jsem bez rozmýšlení, jdu. Zítra mám to podivné rande, tak ať jsem krásnější a to rande klapne.
Po krátkém pátrání, kde vůbec co se mnou udělají, jsem skončil v nějakém salónu krásy a pohody. V žaludku moc krásně a pohodově nebylo, ono přece jen pro chlapa je to dost divný prostředí. Zazvonil jsem, otevřely se dveře, v nich se objevila příjemná tmavovláska a hned vyhrkla.
„Jejda chlap, tak pojďte dál.“
Jen tak jsem jukl bokem, co kde je, a tam v malé místnosti ležely dvě lidské larvy nebo co to bylo. Hnědej vak byl nafouklý, z toho koukala hlava ženský, ani ručičky to nemělo, a celé to čučelo na mě a já na to. Tak takhle se rodí ty ženský. Nebo že by se tu rodily obr kudlanky?
„Tak co, co s vámi, pane,“ zahlaholila ta uvaděčka.
Moje kamarádka se rozbrebentila, a strčila jí do ruky takový letáček, co byl jako dáreček s dodatkem, aby mě nechali přežít.
„Ahá, pán jde na,“ a já ztuhl. Fakt celý do posledního chlupu. Ono se to nějak nazývalo Kryolipolýza či Kozalíza, nebo jak se to jmenovalo. To asi jako koza Líza mě bude zakrytovávat. Panebože, kde to jsem?
„Klid, pane, to nic není. Lehnete si, ono vám to vcucne kus těla do hubice, zchladí, zmrazí, něco v těle umře a Vy zhubnete.“
„Ha, jak zhubnu, když u toho umřu“ vyhrkl jsem málem se slzami v očích.
„Nebojte, měli jsme tu jiný plačky a přežili,“ snažila se mě ukecat obsluha.
„Tak šup, svlíknout.“
„Celý? Úplně celý?“ Podivil jsem se.
„No, to by se Vám líbilo, co?“ zasmála se obsluha.
„Sakra, co ty víš, co já chci,“ zamumlal jsem si pro sebe.
„No, kde chcete zhubnout?“ zeptala se drze.
„Všude“ odpověděl jsem pohotově.
„Tak popořadě, mladý muži,“ a jala se odříkávat takové ty urážlivá slůvka, jako třeba faldíky na boku, na břichu, na rukách, na nohou, hýždě, stehna níže…
„To víš, babo. Plácneš mi to na stehna a vcucne mi to i šmudlu. Tůdle nůdle,“ pomyslel jsem si.
„Ne, já chci jen, aby to pásové OTP bylo fuč,“ nahlásil jsem jasně.
„Tak ukažte.“
„Koho, co,?“
„No boky…“ odpověděla.
„Tak tohle by šlo,“ dumala polohlasně, a začala mě jemně prohmatávat a dlaní zkoumat, jak jsem hloubkově tvárný v pase a na bříšku. No, co mám říkat, držel jsem jak pes drban.
„Jedno nasátí, tady druhé nasátí, jdeme na to.“
Poslušný rozkazu jsem ulehl na kavalec, ona si mě ještě jednou prohmatala, poplácala po bříšku, a já si pomyslel.
„Hezký, že jo? Krasavec na sežrání, a toho masa co by bylo.“
Přitáhla ke mně nějaký přístroj s obrazovkou, trčela z toho hadice, jak od mého vysavače, a na konci to vypadalo jako hubice na perský koberec s držáky od vibrační ruční brusky z Bauhausu. Přiložila to vše na mé tělo, a seznamovala mě s pokusem o mé zabití. Ono to vcucne prý ten tukový faldík… Pardon, propracovaný sval po sladkým… Zahřeje to, pak to vše zchladí, tukové buňky v místě odumřou, umřou, zdechnou a chcípnou, já prý pak z těla je dostanu normální cestou, tj. vyčůrám je zvesela. Sakra, snad to přežiju.
„Dáme pánovi pod to folii na kůži nebo rovnou?“ optala se obsluha toho mučicího nástroje.
„Prosím, folii jemně a šetrně,“ pípl jsem.
„Takže folii.“
Málem jsem jí ukopl hlavu, protože mě na bok připlácla děsně studenou a oleptanou folii, a na tu připlácla tu hubici.
„Podržte mi ji a jdeme na to.“
Děva lepá naťukala čudlíky něco na obrazovce, jukla na hodiny a řekla.
„Dáme 45 minut.“
Přístroj se rozvrčel, maketa vibrační brusky se rozblikala, přisála se na můj bok jak lačná hladová pijavice a začala do té trubice nasávat a cpát vše, co na mém těle bylo volné a šlo do té hubice nacpat. Bylo fakt co. Fakt, ta hubice vcucla tukomaso i s kůží, a hezky dost ze široka.
„Tak, a teď vás to zahřeje, a pak zchladí…“ pořád mě seznamovala s postupem obsluha.
„Hmmm, saje, saje, ale nějak málo, nepípá,“ podivila se obsluha sadistická.
„Bodejť by to pípalo, když to má plnou hubu mě,“ jsem si zas pomyslel já.
„Tak zvýšíme podtlak ze 40 na 60,“ řekla ta dívenka v bílém. V mašině to zahučelo a začalo to ze mě vycucávat i ty blbosti z mé hlavy.
„Kruci, babo jedna, ještě přidáš 10 a vytáhne to ze mě jídlo, které jsem jedl v 11 letech,“ zoufale jsem si pomyslel. Naštěstí trubice zavrněla, pípla a rozkošně blahem mrkala zeleně na mě i na obsluhu.
„To si baštíš, co? Technický zázraku.“ Na obrazovce to začalo odečítat sekundy a minuty. Z 32 stupňů to zahřálo na 36 a potom hezky blik pip po 5 dolu až do modra, do – 5.
No, tlak jakoby jo… Takový no nic moc, ale vydržím. Ono by to stejně nešlo utíkat s hadem, který leze z břicha. Minuty ubíhaly pomalu, pořád to vrčelo, já jsem tlačil pohledem odečítací hodiny, které odečítaly dobu toho zapnutí krámu, co ze mě pomalu vysával život, a představoval jsem si tu evoluční revoluci v těle, jak se loučí s mým tukovým základem a pokladem. Vysvobození ale přece jen záhy přišlo. Pííííííp. Mašina si blahem odfoukla, tlak na bříšku polevil a na obrazovce se objevil nápis. Kryoprogram ukončen, příště tolik nežer.
Obsluha sejmula hlavici a mně málem vypadly oči. Na tom místě, kde mě tem parchant bakelitový vožužlával a tiše zabíjel mé tukové muňky buňky, vyrostl tmavě červenej, asi centimetrový pahrbek ve tvaru té hubice.
„To jako budu teď v pase hranatý?“ řekl jsem nahlas s obavou.
„Ne, to ne, nebojte se, to rozmasíruji a ono se to ihned vstřebá,“ uklidnila mě obsluha od toho mučicího nástroje. Vzala do ruky folii a hezky mě začala šmrdlat po tom pahrbku obětavosti a po okolí toho místa žužlajícího od té mašiny.
„No vidíte, jak se to vcuclo,“ pochválila dílo útrpné obsluha.
„A teď dáme druhé nasátí. Na druhé straně, že?“
Hele, já miluji srandu, ale tohle je fakt blbá sranda. To jako ta potvora nemá dost? Tolik mrtvol ve mně, a ještě přídavek? Ta ženská v bílém to ale asi uměla s chlapy a zahrála mi na tu nejjemnější strunu.
„No jo, ale pak ty svaly roky pěstěné se zmenší, zmizí, a Vy budete jako lusk.“
„Hmmm ale troška už krabatý a vyloupaný,“ dodal jsem. Vyprskla smíchy, že prý bych měl chodit častěji, prý tam humor potřebují. No, to věřím, to je jak mučírna. U vchodu se líhnou ženský z vaku, vedle zas šmrdlala jedna po obličeji dámu nějakou špachtlí do krku, asi se měla přiznat či co, u mě nenažraná mašina zabíjela cosi ve mně, tak kde je jako ten humor, kde?
Natočil jsem se na bok a chramst, vrrrrrr, zase se zahryzla, ta potvora vrčící, do mě. Trpěl jsem dalších 45 minut a cítil jsem, jak v mém těle hlásky tukových buněk vyděšené křičí „Páníčku, za co, sbohem,“ a v mysli jsem si představoval, jak mně padají v bocích kalhoty, a já sháním po Praze kšandy.
Znova se ozval pípot, zase příjemné rozmasírování pahrbku a hybaj na chodbu. Čekal tam další neznalý dobrovolník na řadě. Sedl jsem si do křesla, jemně ohmatal místo zákusu mašiny a málem mně zmrzly prsty. Fakt ledový jak psí čumák. Ale je divný, že při tom jsem nic ledového necítil.
„Kruci, já asi budu kadit nanuky,“ konstatoval jsem svůj zdravotní stav. Jen jsem to dořekl, vyprskly děvčata kolem smíchy, a dokonce i z líhně kudlanek, nebo co se to v těch nafouklých vakách rodilo, se ozvalo něco, co se podobalo chechotu jezinek.
„No, a teď hodně pijte, omezte sladké, pravidelně jezte, a zhubnete v pase do měsíce,“ zněla rada obsluhy.
Nebral jsem ji v potaz, neb jsem čuměl na stolek, kde v ošatce měli samé čokoládové sušenky se zrním pro dámy.
„Tak takhle vy na mě. Mašinou ve mně pobijete tuky, na břiše mi uděláte Antarktidu, a jen se člověk oklepe, tak mu tu podstrojíte mlsky, abych zas přišel? Nic, ani kousek. Budu na sebe krutý.“ Tvrdě jsem si nastavil režim hladu.
Odešel jsem, a venku jsem si slastně povzdychl. Bože, já přežil. A teď budu s napětím čekat, co to se mnou a s mým bokem a tělem udělá. Váha pořád ukazuje, že jsem jedinečný, jednička, pravda, sice třikrát za sebou, nevím proč, stačilo by to ukázat jednou, ale asi je rozbitá.
Ale zase na druhou stranu, když je displej rozbitý, tak tři čárky jsou vodorovné, ne? Tyhle jsou svislé. Asi nějaká technická novota. Přišel jsem domu, věším bundu na věšák, hledám mobil po kapsách jako vždy, šáhnu do kapsy a v kapse bundy jsem měl čtyři čokoládové sušenky z té ošatky. Kde se tam vzaly?
Asi mi je podstrčili, parchanti jedni. Ale co, přece je nevyhodím, a tak jsem je sežral a modlil se, co se stane. Buďto se ta váha už nikdy nerozchodí, nebo ve městě po měsíci ze mě spadnou kalhoty, a já tam budu… Jo, na Adama.
To je to pravé jméno…
