Výlet na Ranou

Odkud se na něj vydat? No přece ze vsi Raná, tulící se k jeho patám. Ranou dobře znají nejenom turisté, ale také početná rodina rogalistů. Bezlesý a od severovýchodu k jihozápadu se táhnoucí vrch s příznivým větrem jim nabízí výborné podmínky, a tak si tu dostaveníčko začali příznivci bezmotorového létání dávat už za první republiky. Plachtařské závody tu v roce 1938 navštívil i prezident Edvard Beneš. Dnes už tu po rozšíření paraglidingu tolik rogalistů sice nebývá, ale přece jen tu vždycky několik pravověrných rogalistů s barevnými padáky potkáte. Tak tomu bylo i v den mojí návštěvy.

Říjnový den dokazoval, že babí léto se ještě nehodlá vzdát, obloha byla modrá, sluníčko svítilo a vítr nefoukal. Pro mě to bylo štěstí, čekatelé na ten správný závan větru nadšením nehýřili. Kluci seděli na vršku, dívali se po kraji a posmutněle pozorovali červenobílé pruhované větrné pytle, které zplihle visely na tyčích a hlásily - nefouká. Při nějakém tom závanu nevydrželi a pustili se do plachtění. To jim bohužel dlouho nevydrželo a za chvíli dole sbírali padáky, aby se znovu vydali nahoru vstříc větru.

Já jsem vystoupala do sedla s rozcestníkem a nejprve se usadila na nižším vrcholku. Jen co jsem rozbalila svačinu, usadila se na keři pár metrů ode mě nádherná sojka jako na výstavě. Pár vteřin jsme se pozorovaly, ale jí jsem za pozdržení nestála. Udělala frr a já jsem jen smutně hleděla na svůj foťák u nohou. Posilněná jsem se vydala zdolat vyšší a delší část Rané na druhé straně sedla. Pěšinka se vine do kopce a pak po celém táhlém hřbetu a nabízí úchvatné výhledy. Západním směrem vyzývavý kopec s krásným názvem Milá - ten mě ještě čeká. Východnímu směru dominují tři kopce srovnané pěkně za sebou - nejbližší Oblík, za ním Srdov a Brník. Na severu se rozprostírají kopce a kopečky Českého středohoří. Luční kvítí pozapomnělo, že je říjen a v hustém porostu kavylu se ještě předhánělo v barevném kvetení, sem tam poletoval motýl.

Vůbec se mi nechtělo zpátky. Pěkný zážitek jsem měla na zpáteční cestě, kdy jsem se při loudání po loukách potkala se stádem ovcí a koz, které pěkně pohromadě drželi tři pastevečtí psi a jímž jsem za bečení a mečení prošla. Ačkoliv výstup ze vsi až na Ranou a zpět měří jen asi pět kilometrů a není nijak namáhavý, strávila jsem tu celé krásné odpoledne. A totéž  přeji i vám. Dvě Rané jednou ranou!