„Ty se máš, ty máš tady tolik možností,“ říká často sedmdesátiletá Jana své kamarádce Elišce z Prahy. Jana žije v malé vesnici ve středočeském kraji a za Eliškou přibližně čtyřikrát do roka do Prahy vyráží. Přespí u ní, chodí společně do divadel, do nákupních center, do kaváren.
„Ty se máš, ty máš tady takový klid,“ říká často Eliška Janě, když za ní v létě jezdí na týden nebo ji navštěvuje občas o víkendech. Posedávají společně na zahradě v malém domku, který Jana po smrti manžela obývá sama. Večer si zapálí svíčky, grilují a Eliška obdivuje klid a ticho, které kolem je.
„Potíž je v tom, že Eliška vidí život na venkově romanticky. Chtěla bych ji vidět, jak by tady v zimě úpěla nudou, když jsou všichni zalezlí doma a kolem baráku vám celý den nikdo neprojde. Život tady je sice klidný, ale nefunguje tady žádný komunitní život, sousedé se nestýkají, v obci není ani hospoda. Zanikla, nikdo ji nechtěl provozovat, bylo málo hostů, neuživila se. Dost se nudím a život v Praze mi připadá jako ráj. Tramvaje jezdí co pár minut, vše je dostupné, spousta kultury je pro seniory zdarma. Tam bych měla pocit, že mi život neutíká mezi prsty. Tady, když chci na větší nákup, musím čekat na autobus, který jede jednou za čtyřicet minut, což je v zimě dost vysilující,“ říká Jana, která není řidička a nemá ani nikoho, kdo by ji autem vozil, kam potřebuje.
Mezi životem na venkově a ve městě jsou rozdíly a právě ve vyšším věku se dosti výrazně projevují. Ale pozor, lidé mnohdy podléhají stereotypům a myslí si, že městský senior žije aktivně, zatímco ten vesnický akorát tak okopává zahrádku. Jenže tak to není.
„Je mezi nimi rozdíl, ale vždy záleží na tom, jestli si člověk vytvořil nějaké zájmy, hobby. Městští senioři sice mají více možností k aktivizaci, ale pokud si dříve nestihli vybudovat nějaké záliby, často stejně nevědí, jak čas vyplnit a ty možnosti neumějí využít. Naopak senioři na vesnici mají často silnější vazby se sousedy, mají domácí zvířata, mohou jít do přírody. Nenudí se, lépe se v penzi adaptují,“ řekla Dana Steinová, která se zabývá mimo jiné trénováním paměti seniorů.
„Starosti seniorů ve městech a na venkově jsou odlišné, protože ti venkovští se často musejí sami o sebe více starat, například i do vysokého věku potřebují řídit aut, protože nemají městskou hromadnou dopravu,“ upozorňuje socioložka Lucie Vidovičová. A také připomíná, že mnozí lidé si život na venkově malují příliš na růžovo, tedy především ti, kteří na venkově nikdy nežili. „Venkov už není chudé zaostalé místo. Změnil se stejně jako se změnili senioři. Mnozí i tam žijí aktivně, mají pevné vazby, své zájmy,“ říká.
V průzkumu, ve kterém zjišťovala, jak senioři nahlížejí na rozdíly mezi život ve městě a na venkově, vyšlo najevo, že právě nedostatek přírody, zeleně, je to, co městské seniory trápí. Zatímco sociologové očekávali, lidé budou skuhrat, že jsou ve městech vysoké nájmy či že je tam celkově draho, faktem je, že lidé často zmiňovali jako největší problém to, že jim v okolí chybí zeleň.
„Běhat po divadlech a kavárnách je fajn, ale jednou většině z nás stejně dojdou síly. Mně se to stalo a teď je pro mě podstatné, že je na našem dvoře mezi činžáky krásný starý strom a upravená zahrádka,“ vypráví jednadevadesátiletá Olga, která žije v pražských Vršovicích. „V našem domě bydlí mladé rodiny, o dvůr se starají a já ráda pozoruju, jak se tady ten malý kousek přírody mění. Vlastně mám tady více zeleně, než moje sestřenice, která žije na vesnici, ale za domem má jen lány řepky a před domem frekventovanou silnici. Sice žije na venkově, ale z domku v podstatě nevychází, nemá kam,“ říká.
Hlavní je nepodléhat stereotypnímu myšlení a nepředstavovat si městského seniora jako aktivního čiperu, který chodí z jedné kulturní akce na druhou, a venkovského seniora jako dědouška, jehož jedinou zálibou je sledovat, co mu vyrašilo na záhonku.
Přesto rozdíly mezi životem ve městě a na venkově jsou velké, a tudíž by si měl každý dobře rozmyslet, jakým způsobem chce v penzi žít. Pokud je někdo na určitý styl života zvyklý, zpravidla v něm dál setrvává. Potíže však nastávají, když se někdo, kdo byl zvyklý na městský ruch, na penzi přestěhuje na venkov. Nebo naopak, když děti přemluví ovdovělou mámu nebo tátu, ať se přestěhuje k nim do města: „Přece nebudeš na venkově sama, mami.“ Výsledkem však bývá, že se paní zvyklá sedět večer na zahradě, v městském bytě ukrutně nudí. Stejně jako se na vesnici ukrutně nudí někdo, kdo byl zvyklý jít večer do divadla.
