Přes jednu cestovní kancelář z Hodonína jsme si objednali autobus, ubytování v Jasini a Juru - našeho horského vůdce, kterému na celý týden vystačily dvoje bílé kraťasy, dva nátělníky a jedno tričko.
Vyjeli jsme před večerem z Kroměříže směr Hodonín, projeli jsme Slovensko, Maďarsko a v ranních hodinách jsme, po delším odbavování, překročili hranice na Ukrajinu. Že už jedeme po ukrajinských silnicích, jsme poznali po několika kilometrech, takové zanedbané cesty jinde v Evropě nenajdete. Podél naší trasy se to hemžilo pozlacenými kapličkami, kostelíčky a obrovskými novými i opravenými kostely. Na opravu komunikací tím pádem asi ve státní kase nezbylo.
Cílem naší cesty bylo městečko Jasiňa, které leží až u rumunských hranic. Do tohoto místa vedla od nás za první republiky železniční trať, když ještě Zakarpatská Ukrajina patřila do Československa.
Na trase jsme si udělali přestávku a zastavili jsme na prohlídku města Chust, kde nechyběl honosný pravoslavný kostel, ale náměstí bylo z udusané hlíny, sem tam byl pohozený nějaký kousek betonu. Z vyhlídky nad městem jsme podle modrých střech poznali, že se staví nové domy a opravují ty stávající, ale příjezdové cesty k nim se vůbec neřeší. Ve vnitrozemí jsme viděli hodně rozestavěných nedokončených rozlehlých domů a kýčovitých paláců. Asi zbohatlíkům došly peníze, tak třeba to dostaví někdo někdy příště. Ještě se nedaly přehlédnout místní ploty. Kdo nemá plot na úrovni, není in. Třeba ti teče do chalupy, ale výstavní plot musí být. Co nás ale zaujalo především, byla nádherná panenská příroda, zelené kopce s posečenými loukami, poloniny, dravé řeky a hluboké lesy.
Večer jsme se ubytovali ve velké dřevěné chatě či hotelu, který dříve sloužil jako rekreační středisko pro mládež a pionýry. Hned vedle tekla řeka - koupel po tak daleké cestě nám všem přišla vhod. Ubytování se nám líbilo, jídelna byla moc hezká a lidé, co se o nás starali, velmi milí. Jídlo skromnější, ale velmi chutné. Náš velitel Jura - znalec místních poměrů, nám zajistil řidiče Váňu s jeho gruzavikem. Ráno tu zdatnější skupinu zavezl náš autobus pod horu Bliznicu a Váňa na korbě svého vozu ty ostatní do rozestavěného horského střediska, kde měly obě skupiny sraz. My zdatnější jsme se ve velkém vedru (35 stupňů Celsia) po celodenní túře po hřebeni Malé a Velké Bliznice dopravili po svých do zmíněného lyžařského střediska, kde byl Váňa k dispozici i pro nás. Podle místní logiky bylo ve středisku postaveno několik nových hotýlků a chat, mezi nimi však skoro žádné cesty, jen natažené desky a příkopy. Nám ale stačilo dobré vychlazené pivo a výborná vodka s ještě lepšími džusy. Vědět, co nás čeká při jízdě dolů, tak jsme si dali těch drinků rozhodně víc. Když nejsou upravené cesty ve městě, tak v lesních úsecích už vůbec ne. V některých byly velké díry vymleté jarními vodami z horských potůčků. Navíc na dřevěných můstcích sem tam chyběla nějaká ta deska či prkno. Kdo neměl modřiny na zadní části těla, ten měl boule na hlavě od nárazů do železné korby. Takový adrenalinový zážitek za pár ukrajinských korun, to hned tak nikdo nezažije.
Další den byl odpočinkový - vycházka do nedaleké vesničky Černé Tisy na prohlídku kostelíka, a pro zájemce návštěva u Oleny, známé od našeho průvodce. Moc ráda jsem poznala domácnost paní, které pár měsíců pracovala v Karlových Varech jako pokojská. Uvařila nám kafíčko a dostali jsme ochutnat dobrou místní pálenku. Z této vesničky pocházejí i předci Haliny Pawlovské. Při pěší procházce jsme zblízka poznali, jak žijí místní obyvatelé. Na odpoledne jsme si objednali posezení v kolibě u místních specialit.
Výšlap na nejvyšší horu Hoverlu jsme pro velké vedro odkládali ze dne na den a stejně na něj vůbec nedošlo. Další den jsme se rozhodli pro pohodlnou túru k vodopádům, kde jsme se mohli osvěžit po nenáročné procházce.
Následující den zase přišel ke slovu Váňa a vyvezl nás do sedla další dvoutisícovky jménem Pětros. Čekal nás náročný výstup na vrchol - 500m převýšení. Naše námaha však stála za to. Nádherné výhledy, sestup po úbočích hor a horské louky plné květeny. A koho jsme tam nepotkali - cyklisty z Liberce.
Nedaleko od místa našeho ubytování postavili Rakušané lyžařské sředisko Bukovel, kam jsme se také vypravili. Středisko však začátkem léta zelo prázdnotou. Dokonce k němu vedla nová široká dálnice. Nad některými kýčovitými stavbami jsme hodně kroutili hlavou.
Potom už nás čekal jen večírek na rozloučenou. Kulturní program nám zpestřil místní folklorní soubor a došlo i na společný tanec a zpěvy.
Při zpáteční cestě jsme stačili podnikout ještě jednu pěší túru nad městem po stopách místního zbojníka a zvládli jsme i návštěvu města Mukačeva, které je velmi podobné našim středoevropským městům.
Zakarpatská Ukrajina rozhodně stojí za návštěvu pro krásnou přírodu, příjemné pohostinné lidičky a ty hrozné cesty - to je daň za nezapomenutelné zážitky.
