Přesně před 30 roky jsem byla v Římě na Svatořečení Anežky České - byla jsem poprve na Západě...
Musela jsem si obstarat nějaké marky a moc přemýšlela, kam je uschovám? V té době jsem měla delší vlasy, tak mi napadlo je "vložit do drdolu..."
Přejezd našich hranic byl pro mne hororový. Když vstoupil celník na prohlídku nás všech do autobusu /byli jsme v něm jen z okresu Blansko/ tak jsem měla pocit, že se mi dívá jen na můj drdol - seděla jsem na prvním sedadle, abych si všechny zážitky zachytila do deníku - /foťáček jsem bohužel v té době neměla/. Ale neustálý pohled celníka na můj drdol mne velmi znejistil a já cítila, jak ve tváři úplně červenám. V duchu jsem si myslela - asi se mi nějaký pramen rozevřel a on tam těch několik mých marek vidí...
Přežila jsem, neviděl a já hned na prvním motorestu jsem se rozčesala a marky vytáhla - všichni se mému "úkrytu" dost nasmáli...
Svatopetrská bazilika pojmula při svatořečení 60.000 věřících. V promluvě Sv. Otce jsme mimo jiné slyšeli, že příběh královské dcery, která se cele věnovala potřebným, zvláště nemocným, by měli následovat všichni z nás. Nevidět jen sebe, ale také toho druhého, být nablízku všem, kteří potřebují pomoc...
Zde jsem si nejvíc uvědomovala, kolik dobra a pomoci mohou dát těm kolem sebe ti, kteří mají hodně prostředků a v srdci mnoho lásky ke všem lidem, hlavně těm nejpotřebnějším...
V Římě jsem viděla i krásu vatikánských zahrad, historické budovy i nejmenší železnici na světě s vlastním nádražím.
Celým areálem mne provázel dominikánský kněz P. Jiří Mario Veselý, který se narodil v mé rodné vesnici a můj tatínek ho v roce 1968 odvezl do Prahy na letiště. Mohl odletět legálně do Itálie na základě pozvání z milánské univerzity - on tak mohl v té rizikové době odletět posledním letadlem do Říma - ovšem tatínek se už dostával domů velmi, velmi špatně, protože na silnicích bylo mnoho a mnoho "okupačních vojsk" - byl 21. srpen...
Takže pro tohoto význačného teologa bylo setkání se mnou velikou vzpomínkou na domov. Byl rád, že se se mnou mohl vidět a ve Vatikánu se mi věnovat a také jsem od něj dostala na památku několik jeho vlastních publikací...
Ale viděla jsem i obyčejný pulzující život v Římě, nádheru okrasných palem, cypřišů, subtropické květeny, obchody byly plné zboží jen s prodavačkami - ty mne s úsměvem vítaly "Seňorita" - ale já na nic peníze neměla...
Také mne překvapilo to veliké množství bezdomovců podél přepychové Svatopetrské baziliky, kteří tam přespávali jen přikryti papírovými krabicemi, viděla jsem žebráky, ale v kolem jezdících autech seděl většinou jen jeden člověk - toto bylo pro mne v té době plně neznámé a přímo šokující...
V mém dětství - 50tá léta vedle našeho stavení stál "chudobinec", kam mne často maminka posílala s jídlem i nějakým ošacením, byla jsem už od dětství vedena k sociálnímu cítění...
Měli jsme v době mého dětství hodně polí, hospodářských zvířat, každý týden jsem mimo jiné pomáhala odstřeďovat mléko a stloukat ze smetany máslo - ale doma jsme máslo nikdy neochutnali, jezdila si pro ně paní z Prostějova pro svoje nemocné děti.
Na jednu moji otázku, proč my malé děti nemůžeme mít také někdy máslo, jsem dostala odpověď - nemocné děti je potřebují víc, vy máte dobré mléko...
V mém dětství také stával o pouti u kostelních dveří zjevný invalida, mnozí mu dávali nějaké peníze - později už jsem žebráky až do roku 1989 u nás neviděla.
Ale byla jsem moc ráda, že jsem se Svatořečení Anežky České mohla tehdy osobně zúčastnit a také jsem tam slyšela, že její Svatořečení nám může "přinést svobodu..."
Takže toto je moje osobní vzpomínka na dnešní "30. výročí kanonizace sv. Anežky Přemyslovny..."
To jsem ještě netušila, že za několik málo dní budu zase v Praze a přímo na Václavském náměstí...
Ale o tom napíši ještě jiný článek...
