Třicet let – téměř polovina mého života. Co mne v něm za tu dobu potkalo? Bezesporu nejvýznamnější událostí byla změna mého života rodinného. Ne, nevdala jsem se, nejsem vdávací, potřebuji určitou volnost. Kromě toho mé dětství nebylo pro pozdější vlastní rodinný život příliš inspirativní. Ale poznala jsem svého nynějšího přítele. Díky částečné reorganizaci pracoviště po roce 1989, která mi přinesla zajímavější a tvořivější práci, jsem začala přicházet pracovně do pravidelného kontaktu s pánem, s nímž jsem se do té doby pouze zdravila. Po nějaké době jsme si začali povídat. Umírala mu žena. Svěřoval se mi se svými starostmi. Asi rok po její smrti mne představil své rodině. Nejdřív dceři a synovi, později i rodině dvou bratrů své zesnulé ženy. Všichni mne přijali velice hezky. Byla to pro mne zcela nová zkušenost. Když se rodiče v mých asi 15 letech rozvedli, otec se se mnou přestal stýkat. Kromě toho vždy razil heslo: „Tisíc kilometrů od všech příbuzných a známých.“ Teď jsem najednou vstoupila do funkční rodiny. Poznala jsem její soudržnost. Vztah otce a dcery jsem nejdřív vůbec nechápala. Ačkoliv jsem coby Rak velmi empatická, neuměla jsem se do něj vcítit.
Můj otec zemřel v roce 2002. Když jsem se to dozvěděla, trochu jsem zaslzela a zeptala se zbytečně: „Táto, proč jsi mě neměl rád?“. Na základě úřední výzvy jsem odjela do Příbrami, odkud pocházel a kam se vrátil. Zřekla jsem se dědictví. Neuměla jsem si představit, že bych měla převzít majetek v podstatě cizího člověka.
S rodinou svého přítele jsem zažila mnoho krásného. Výlety, dovolené, rodinné oslavy… Když přítel několikrát onemocněl, z toho jednou téměř fatálně, starala jsem se o něj spolu s jeho dětmi. Když se, v souladu s tradicí, kterou založila přítelova žena, jednou za rok na Štěpána všichni sejdeme u jednoho z jejích bratrů nebo u mého přítele, je nás téměř třicet.
Život mě naučil soběstačnosti. Až budu jednou skutečně stará a nemohoucí, obrátím se s prosbou o pomoc na přítelovu dceru s manželem. Vím, že nebudu odmítnuta.
