V předcházejících kapitolách se Marta postupně sblížila s Petrem, který nedávno začal pracovat v její firmě. Oba si užívají nově vznikající křehký vztah, který zatím instinktivně chrání před svým okolím. Pokud si chcete přečíst již dříve zveřejněné kapitoly vyprávějící o Martiných pocitech, najdete je na mém blogu.
Martu čekal v pátek v práci perný den. Již druhý den probíhal audit, a tak byla auditorům stále k dispozici a trochu s napětím čekala na výsledky. Když se vrátila ze zasedací místnosti do své kanceláře, našla na pracovním stole drobnou bílou růžičku. Tušila, že je asi od Petra, ale nevěděla, jak se tam mohla dostat. Kancelář při odchodu přece vždycky zamyká. Po chvíli pípl její mobil a měla jasno. "Když jsem ji ráno našel na naší zahradě, věděl jsem, že tam vykvetla pro tebe. A nezapomínej si zamknout, když odcházíš!" Potěšiło ji to. Odpověděla mu milým smajlíkem. Na víc zatím neměla čas. Audit naštěstí neodhalil žádné další problémy, o kterých by Marta nevěděla. Nic tedy nestojí v cestě uzavřít smlouvu o zpracování účetnictví s externí účetní firmou. Mohla si konečně oddechnout.
S Petrem se potkala až před koncem pracovní doby. Předpokládala, že se společně stráví část víkendu. Ale Petr jí udělal čáru přes rozpočet. Jeho dcera si potřebovala během víkendu něco naléhavého zařídit v Praze, a tak ho požádala, aby se postaral o vnučku. A Petr samozřejmě souhlasil. Marta tušila, že dceři s vnučkou dost pomáhá. Párkrát se zmínil, že ji. ráno vodí do školky. Tehdy jí to bylo sympatické, ale teď z toho nadšená rozhodně nebyla. I Petr to nějak vycítil. "Dnes večer si určitě zavoláme." slíbil.
Marta v podvečer zavolala Ladě, potřebovala si s někým popovídat. A také chtěla co nejpřesněji zjistit, kdy se dá očekávat narození miminka. Předběžně Ladě slíbila, že vypomůže s hlídáním vnoučat v době, kdy bude v porodnici. Lada byla podle hlasu veselá a plná optimismu. Všechno je v pořádku a holčička by se měla narodit až po novém roce. Všichni se na ni těší a Toník s Aničkou plní postýlku jejich budoucí sestřičky plyšáky. A výpomoc s dětmi je dobrovolná, prostě jen když se jí to bude hodit. Prý slyšela, že teď nemá moc času. Marta na tuto poznámku nijak nereagovala. Věděla, že se jí Lada nebude dál vyptávat. Bylo jí jasné, že tuto informaci má od Libora. Určitě sestře vylíčil, že doma viděl nějakého cizího muže opásaného pouze ručníkem. Na chlapa je můj syn docela ukecaný. Asi po tatínkovi, vzpomněla si na svého ex.
Před vánocemi bývá v každé úklidové firmě rušno, nikdy nestíhají se plnit všechny objednávky v požadovaných termínech a nervozita roste. Je třeba se rychle a dobře rozhodovat. Marta ví, že bude zase v práci trávit mnohem více času než obvykle. Je s tím smířená, je to její práce. Horší to bylo v době, kdy byly obě její děti malé a neměl je kdo pohlídat. Párkrát usnuly v její kanceláři na pohovce. Ale do letošního předvánočního období by měla ještě nějak vtěsnat návštěvu z Anglie. Libora s Amy uvidí ráda a s nimi by žádný problém nebyl. Ale co s rodiči Amy? Ti už se do jejího bytu nevejdou, bude třeba jim zamluvit pokoj někde v hotelu. Nakonec z jejích úvah vyplynuly dva možné termíny. Ty zítra probere s Liborem po skypu.
K večeři si vzala housku s kouskem šunky a jablko a otevřela nedávno rozečtenou knížku. Udělala si pohodlí, ale přesto se nemohla na čtení soustředit. Myšlenky jí těkaly z místa na místo. Každou chvíli se podívala na hodiny. Přemýšlela, kdy jí Petr asi zavolá. A těšila se. To, že její čas naplňoval i někdo jiný, bylo příjemné a dobře se na to zvykalo. Když jí odešly obě děti z domu, večerní samota jí dlouho vadila. Snažila se to řešit nejrůznějšími aktivitami, ale často to bylo až křečovité. Byla spíš unavená než spokojená. Konečně se její mobil zavrtěl. Mohlo ji napadnout, že Petr zavolá, až vnučka usne. Povídali si dlouho. A Marta se kupodivu dozvěděla víc než kdy předtím. A odvážně prozradila i pár věcí o sobě. A navíc si pošeptali i spoustu krásných a milých nesmyslů.
V sobotu bylo již od rána na tuto roční dobu nezvykle slunečné a teplé počasí. Marta se rozhodla, že vyrazí na chatu. Zahrada bude jistě zasypaná listím, které musí pohrabat a odvézt. A kromě nekonečného hrabání bude potřeba všechno připravit na zimu. V létě bývala na chatě často, ale s nastupujícím chladným počasím ji to tam už nelákalo. Měla ráda teplo a slunce. Už párkrát ji napadlo, že chatu se zahradou prostě prodá. A vždycky se jí podobné myšlenky nachomýtly na podzim. Často při nekonečném úklidu spadaného listí. Kromě listů z vlastních stromů a keřů totiž na zahradu padalo listí i z mohutného dubu, který stál na kraji lesa kousek za plotem. Někde si také přečetla, že hrabání listí je zbytečné. Nedovedla si ale představit, jak by na jaře vypadal trávník, který by pod vrstvou listí přezimoval.
Naštěstí dnes usilovně svítilo podzimní slunce, a tak to na zahradě vypadalo trochu lépe, než si to představovala. Převlékla se a pustila se do práce. Patrně jediné mrazivé ráno na začátku listopadu stačilo zničit celý záhon chryzantém a řadu dalších květin a rostlin. Škoda, ale počasí člověk neporučí. Odstranila všechno uschlé a omrzlé ze záhonů a kousky půdy po letničkách a rajčatech zryla. Pak přišlo na řadu listí. Bylo naštěstí suché, a tak se s ním dobře pracovalo. Vytvářela z něj velké kupy, které nakonec bude na kolečku odvážet na kompost. V pracovním zápalu asi párkrát přeslechla telefon, ale nakonec si přece jen všimla, že zvoní. Volal Petr. I jeho krásné podzimní počasí lákalo ven. Dohodli se, že přijede i se Sofií za ní na chatu. Pečlivě mu popsala cestu, protože tady s ní ještě nikdy nebyl. Byla ráda, že ho zase uvidí. A dokonce pozná i jeho vnučku. Jak asi vypadá, napadlo ji. Ale to už koutkem oka zahlédla blížící se auto.
Sofie vystoupila z auta až poté, co ji Petr uvolnil popruhy na dětské sedačce. Vypadala trochu vystrašeně a držela se Petra za ruku. Podobala se mu natolik, že vypadala jako jeho zmenšená kopie v ženské variantě. Měla světlé rovné vlásky a jasně modré oči. Kdoví, zda se mi některé z mých vnoučat podobá, napadlo Martu. Petr ji vnučce představil jako tetu Martu. A teta Marta se Sofince začala hned věnovat. Holčičku z celé zahrady nejvíce okouzlil malý sádrový trpaslík, který stál s rýčem a lucerničkou u vchodu do zahradního domku. Zaujal ji natolik, že konečně pustila dědovu ruku a sedla si k němu na bobek, aby ho dobře prozkoumala. Petr s Martou stáli za ní a ve stejnou dobu se na sebe podívali. Oběma se ulevilo. Petr se trochu obával, jak bude jeho bojácná a nekomunikativní vnučka reagovat na zcela neznámou osobu. Stačilo si vybavit její první dny ve školce. I teď skoro pokaždé fňukala, když ráno vstala a musela jít do školky. Také Marta byla trochu napjatá před prvním seznámením s někým z Petrovy rodiny. I když to byla jen malá čtyřletá holka. Petr se k Martě nenápadně přitiskl a chytil ji za ruku. Usmála se na něj.
Po nesmělém začátku Sofie nakonec docela rozvázala. Divoce se houpala na houpačce, na kterou si Marta vzpomněla a našla ji v kůlně. Dováděla i se štěnětem od sousedů, které na ni stále doráželo. Pak si dala plný talíř polévky, asi jí po tom běhání na čerstvém vzduchu pořádně vyhládlo. "Jsi kouzelná babička! Nepamatuju si, že by Sofi sama snědla talíř bramboračky a navíc s takovou chutí." pošeptal jí Petr v kuchyňce, když jí pomáhal s nádobím po obědě. Marta měla pocit, že i trochu zrudla. Kouzelná babička! To tedy od Petra nečekala. Radostné dovádění Sofinky však mělo neradostnou dohru. Přes vrstvu listí neviděla betonový obrubník, sklouzla po něm a upadla. Rozplakala se a nechtěla vstát, i když jí Petr pomáhal. Uklidnila se až v jeho náruči. Na nohu se však postavit nechtěla a nakonec si Marta všimla, že jí natéká nožička v kotníku. A tak vyrazili na pohotovost.
Petr chtěl, aby Marta jela radši s nimi. Ve zdejší nemocnici ještě nikdy nebyl, i když tam jeho dcera už půl roku pracovala. Autem dojeli až před budovu pohotovosti, Petr vzal holčičku do náruče a nesl ji dovnitř. Marta zatím popojížděla v areálu nemocnice a dlouho hledala místo, kde by mohla auto zaparkovat. Když přišla do vstupní haly s čekárnou, měla Sofie za sebou již rentgen. Choulila se v dědově náručí, ale jednu ručičku natáhla i k Martě. A tak tam seděli všichni tři, drželi se za ruce a čekali, než se dostanou na řadu. Kotník by naštěstí pouze vymknutý. Obvázali jí ho stahovacím obinadlem a nesmí ho dva tři dny zatěžovat.
Když odcházeli z pohotovosti, byla už venku tma. Marta je oba odvezla domů a nakonec u Petra doma i zůstala. Sofie se jí totiž držela jako klíště a nechtěla ji nechat odejít. I Petr byl v nové situaci trochu bezradný, a tak Martinu přítomnost uvítal. Marta holčičce vysvětlila, že spolu budou chvíli ledovat nožičku, aby se rychle uzdravila. Připravila ledový obklad, a když ho přikládala, Sofinka se statečně usmívala. Pak jí četla pohádky a vymýšlela zábavu, aby ji udržela v klidu. Petr zatím informoval dceru o tom, co se stalo. Marta by to asi neudělala, považovala zranění holčičky za banální. Ale nepletla se do toho, byla to mezi nimi. K večeři pak Petr objednal po telefonu pizzu. Sofie prý ji má ráda a nemusí nic vařit. Ale ta si jen dvakrát ukousla a chtěla hlavně pít. Marta jí sáhla na čelo, zdálo se rozpálené. Teploměr se jim také dlouho nedařilo najít, nakonec Petr znovu volal Lence. Aspoň se dozvěděl, kde jsou čípky na teplotu. A ta se vyhoupla skoro ke 39 st. C. Ještě že měla Marta zkušenosti se svými dětmi a vnoučaty. Sofinka byla už rozpálená celá, když jí zasunovala čípek. Snad brzy zabere. Jen nemohla přijít na to, jak může teplota souviset s vymknutým kotníkem. Snad to bude jen nějaká obranná reakce malého tělíčka. Holčička usnula a zdálo se, že teplota ustupuje. Konečně si mohla oddechnout i Marta s Petrem. Dojedli zbytky studené pizzy a hlídkovali u postýlky. Nakonec i oni usnuli. Petr v křesle vedle postýlky a Marta na pohovce.
A tak je ráno našla Petrova dcera, která se předčasně vrátila domů prvním ranním vlakem. Naštěstí nic nekomentovala a zamířila nejdřív k postýlce. Holčička spala klidně, byla bez teploty. Jen s obvazem na kotníku. Petr se pokusil Martu pŕedstavit, ale Lenka jí jen beze slova stiskla nabízenou ruku. Marta se cítila jako ve špatném divadelním představení. Při prvním vhodném okamžiku se vytratila. Bylo jí jedno, že musela šlapat kus pěšky na zastávku autobusu a dojet si pro své auto, které nechala včera na chatě. Jen se rychle chtěla zbavit té hořké pachuti ve své mysli.