Dárek, který udělá obdarovanému radost, je takový, po kterém dotyčný buďto toužil nebo ho pořádně překvapil. Mile překvapil. Vybrat takový dárek je poměrně složité, náročné, každopádně to chce přemýšlení, dobrou znalost obdarovávaného, čas věnovaný nenápadnému sondování, co by si přál. To vše ke kupování dárků patří. Spolu s tou věcí je totiž darovaný i čas, který byl výběru věnován, a to je mnohdy cennější než ta samotná věc.
Tedy, tak by to mělo být. Málokdy tomu tak však je.
Nyní se rozmohl podivuhodný trend, kdy se obchodníci a reklamní tvůrci snaží přemýšlení nad dárky každému naprosto zjednodušit. Takže vznikla řada webových stránek a obchodů, které se specializují přímo na dárky pro určitou kategorii lidí: dárky pro mámy, dárky pro táty. Nejčastěji jde o dárky pro babičky, pro dědečky. Na tento trend se dá dívat ze dvou stran
1. Je to fajn. Pokud někdo chce něco koupit prarodičům a neví co, může se inspirovat.
2. Je to blbost. Každý senior je přece naprosto odlišný, je to stejné jako by vznikaly stránky s názvem dárky pro děti. Některé dítě baví stavebnice, jiné zvířátka, jiné oblékání panenek. Takže zatímco některý senior přivítá župan a pantofle, protože má doma chladno a v zimě tráví většinu času u knížek a televize, jiný senior zajásá nad předplatným do divadla a novými trekovými holemi.
„Při obdarovávání seniorů, bohužel, ještě stále přetrvávají různé mýty. Jistě je nejjednodušší dát dědovi bačkory, ovšem pokud jde o pána, který doma tráví minimum času a je aktivní, nemůže nikdo očekávat, že nad dárkem zajásá,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová.
Studentka Kateřina Novotná, která dělala praxi v několika domovech pro seniory, vzpomíná na kapmaň jedné neziskové organizace, která před Vánocemi ve spolupráci s jedním obchodním řetězcem distribuovala do domovů pro seniory balíčky s vánočními perníčky. „Měl to být dárek pro osamělé seniory. Bylo to poněkud k smíchu, protože nešlo o takové ty měkké perníčky, ale o klasický tvrdý perník. Jedna dáma mě upozornila, že pokud se do něj někdo pokusí kousnout, přijde o zuby. A ten, kdo už své zuby nemá, nemá šanci dárek k něčemu využít. Jeden pán říkal, že by s těmi perníky daly zatloukat hřebíky. Zkrátka, klienti měli z těch dárků legraci. Další neziskovka nám jednou přinesla do domova seniorů plyšové medvídky. Když jsem se ptala, jestli se nespletli a nechtěli jít do dětského domova, ti lidé byli zaražení. Nechápali. Vysvětlila jsem jim, že naši klienti nejsou senilní, nejsou infantilní, že mnozí z nich by přivítali například přehrávače cédéček, aby mohli poslouchat audioknihy, protože jim už oči neslouží. Že kdyby se zeptali, co kdo potřebuje a třeba se rozhodli, komu něco chtějí dát, mělo by to větší efekt, než nakoupit desítky pitomých plyšáků,“ vypráví.
Mnozí lidé zřejmě mají pocit, že když člověk zestárne, stane se součástí masy stejně smýšlejících lidí, kteří žijí stejným způsobem života a proto se pro ně hodí stejný typ dárků. Jenže tak to není. Jak říká socioložka Lucie Vidovičová, právě senioři jsou nejrůznorodější skupinou obyvatel.
Jenže stačí zapátrat na internetu a najdeme tam například toto: Hezký dárek pro babičku je kazeta na fotky s hezkým osobním nápisem pro babičku, kterou naplníte fotkami vnoučat. Skvělý dárek pro dědu je kazeta na víno s nápisem.
Znamená to, že každý děda pije víno? Znamená to, že každá babička musí toužit po tom, aby dostala bednu s fotkami? Co když by babička raději láhev dobrého vína, protože ráda popíjí s kamarádkami? Co když by děda, abstinent, přivítal novou sadu nářadí, protože rád vyřezává ze dřeva?
Trendem je nabízet nejrůznější hrníčky, nástěnné hodiny, zrcátka, vše s nápisy typu: nejhodnější babička, pro milou babičku, pro nejlepší babičku. Není to poněkud infantilní? Nebo je to naopak milé? Nebo jde o ukázku ageismu, tedy škatulkování podle věku, v tomto případě vycházející z předpokladu, že když je někdo starý, má rád, když se mu říká babička, navíc nejhodnější, nejmilejší, nejlepší?
Názor si musí udělat každý sám. Zatímco některou paní hrneček s nápisem ‚pro nejlepší babičku‘ potěší, jiná řekne: „No, na nic debilnějšího jste asi v supermarketu nenarazili, že?“
Fakt je ten, že při výběru dárku je nesmysl škatulkovat lidi podle toho, kolik je jim let. Dárky se mají vybírat podle toho, jak člověk žije, co ho baví, co preferuje. Jestliže někdo v sedmdesáti touží projet se v obrněném transportéru a jeho příbuzní to vědí, měli by mu koupit poukaz na tuto jízdu. Úplně stejně po takové jízdě ale přece může toužit muž, kterému je čtyřicet. Přání a sny totiž nesouvisí s věkem, ale s životním stylem, s koníčky.
Takže je nejvyšší čas příbuzným naznačit, že pokud se rozhodnou vybírat vánoční dárky, není úplně ideální hledat v kategorii nazvané pro babičku a pro dědečka. Je to totiž mírně ageistické. Pro někoho silně ageistické.
