Přemýšlím, jakými slovy bych měl uvést v první části tohoto výběru skromný výčet básní, pamatujících ještě dobu před skoro šedesáti lety. Tedy dobu mezi osmnáctým a dvacátým čtvrtým rokem mého věku. Možná bude nejvhodnější, když zde budu citovat sám sebe, a to několika slovy z úvodu mé vzpomínkové knihy „Návraty.“ Slovy, která byla napsána někdy v podzimních dnech roku 1964.
„Dívám se oknem do zahrady, která je plna nejkrásnějšího ovoce a roztodivných květů, tam, kde Adam s Evou odpočívají pod stromem poznání. Hledám chimérického Vasca, který mne provází na pouti mým světem, zpěv, který vlaje po vlnách, mne straší ve spánku, vůně Modrého květu obklopuje neznámé dálky, kde stojí dívka s bledým úsměvem a mává na mne. Počkej! Ještě malou chvíli. Už jdu.“
Largo
Když slyším tiché Largo hrát,
má mysl zalétá
až tam,
co vidím dívky stát.
co akát zavoněl,
až tam,
co bílé šaty jdou,
jak bílé husi po vodě.
Až tam Tě vidím vlát,
co stojí dívky s ruměncem,
co stojíš ty,
až tam,
fotograf v koutě
ptáček letí.
Až tam jsme šli,
co voní parfém z kapesníčků,
kde voní dálka,
svítí světla,
a dívky s chlapci
tančí polonézu.
Až tam jsme došli
cesta končí
i tiché Largo,
Nový svět
Prodavačka květin
Prodavačka květin
stála na rohu.
Omšelý pomník,
rozcestí,
stín azalky
mi šlápl na nohu.
Kupte si lidé,
kupujte
pro
štěstí!