V devadesátých letech se Zdeněk Maryška vrátil do Česka a započal druhou úspěšnou kariéru v divadle, filmu i dabingu.
Zdeňku, tvá cesta životem je obrovsky zajímavá. Jaké období považuješ za nejvýživnější, na které rád vzpomínáš?
Asi nejintenzivnějším obdobím byl návrat z emigrace. Byl jsem moc hezky přivítán, nejen přáteli, ale i režiséry. A měl jsem - a pořád mám - spoustu práce. Spousta lidí tvrdí, že návrat z emigrace je taková další emigrace, já bych řekl, že je to poloviční emigrace, ale vzhledem k tomu, že jsem měl práci, tak to považuji za to šťastnější období.
Ale ty ses jako herec uživil i v Americe…
Ano, hrál jsem, ale pochopitelně ne tolik, konkurence je tam příšerná. Jenom v samotném městě New York bylo 40 tisíc registrovaných profesionálních herců. Ale měl štěstí a podařilo se mi stát členem slavného Actor´s Studia. Jeho ředitelem byl v té době Paul Newman, potkával jsem tam Al Pacina, Normana Mailera. Actor's studio, který založil Elia Kazan a Lee Strasberg v roce, kdy jsem se narodil, v roce 1947, to je velice prestižní místo.
Říkáš, že jsi měl štěstí, ale rozhodně jsi pro to musel i něco udělat. Co?
Dělal jsem audiční zkoušky a ty jsem udělal a pak jsem se mohl účastnit každé úterý a čtvrtek tzv. acting lessons. Tam jsme předváděli různé části z her, pak vás rozcupujou na kousky a je velká diskuse, jestli jste nebo nejste přijat. Mě potkala taková zajímavá věc. Uměleckým šéfem Actor's studia byl tehdy Frank Corsaro, operní režisér, a tomu jsem se příliš nelíbil. Ale zastal se mě Paul Newman, vstal a řekl: „Já chci, aby tady Sidney byl“. Tak mě zachránil. Dalším bodem zvratu bylo získání hereckého agenta, protože bez agenta se v Americe nehnete. To se mi povedlo po návratu z angažmá v Chicagu, kde jsme hráli tragikomedii o AIDS a já měl docela dobré kritiky. A toho agenta mám vlastně dodnes.
Co tě Amerika ještě naučila? Nebo jak ty nyní vnímáš?
Nebudeme mluvit o politice, ale pořád si myslím, že v Americe je vyspělá demokracie. My jsme třeba žili ve čtvrti, kde byl pravoslavný řecký kostel, vedle křesťanský kostel a hned vedle mešita a všechno to šlo dohromady.
Takže tě naučila multikulturalismu?
V podstatě jo, v reálu to není taková katastrofa, jak si u nás lidi představují, naopak.
Ty jsi žil v Kalifornii, v New Yorku, v Chicagu…
V Chicagu jsem byl v angažmá a potom 11 let ještě v New Yorku. A New York je takový opravdu melting pot, kde se to všechno vaří. Tam když člověk chytí nějakou příležitost, tak se jí musí držet a nepromarnit žádnou nabídku.
Když ses vrátil, kolik ti bylo let?
Dvaačtyřicet, vrátil jsem se až v roce 1996.
Proč tak pozdě?
Protože jsme sem jezdili, já jsem tu točil, byl jsem s Čechami v kontaktu. Ale vracel jsem se domů do New Yorku. Netušil jsem, jestli zakotvím zpátky, ale stalo se. A v roce 1998 jsme otvírali s Tomášem Töpferem a Eliškou Balzerovou Divadlo Na Fidlovačce, kde jsem vlastně dodnes, i když ne v angažmá. A tím to začalo. Teď hostuji i v jiných divadlech včetně Národního divadla, takže je to takové dobrodružné.
Ty jsi vůbec založením dobrodruh a bohém. A co ti tento životní styl toho dobrodruha dal?
On každý herec je svým způsobem bohém, protože by to zaměstnání jinak vůbec nemohl vykonávat…
Bylo vůbec nějaké období, kdy jsi nehrál, kdy jsi nebyl hercem?
No takových 5 let jsem nehrál, po příchodu do Ameriky. Já jsem vlastně udělal kariéru v hotelu, obrovským nádherným hotelu Waldorf Astoria ve středním Manhattanu a tam chodili zajímavý lidi včetně Madeleine Albrightové a Cousteaua starýho a Scorseseho. Takže jsem se - i když jako číšník - pořád pohyboval v uměleckém prostředí. A ona číšnická práce, to je vlastně taky herectví, protože se o ty lidi musíš starat a mít je rád. Až potom jsem zkusil zkoušky do angažmá v Chicaga. Na tu roli se tehdy tlačilo 700 lidí. A dostal jsem ji já. Naučilo mě to, že každej malej úspěch je vlastně velkej úspěch.
Co je pro tebe jako podstata herecké práce? Láska k lidem? Chuť jim něco předávat?
Exhibicionismus v pozitivním slova smyslu, chuť pracovat a něco lidem ze sebe dát.
Pro mladé herce je největší překážkou úspěchu v zahraničí jazyková bariéra. Ty ses dokázal za 4 roky naučit anglicky tak, že jsi uspěl v konkurzu? Nebo jsi byl obsazován do rolí cizinců?
Emigrace ve mě byla vlastně už zasutá, já jsem se učil anglicky od svých 16 let, měl jsem příbuzné v zahraničí. Angličtinu pořád ještě používám, protože pracuju i pro zahraniční produkce.
Když už se bavíme o jazyce, tak tvůj tón hlasu je legendární, v čem ti pomohl?
Jak říkáme s kolegou Bartoškou, to jsou léta praxe, chlastu a cigaret. Vlastně jsem se díky hlasu vrátil k českému filmu. Po návratu z emigrace jsem pro Jakubiskův film Nejasná zpráva o konci světa namlouval roli pana Kemmera, což je německý herec, a já jsem ho přemlouval do češtiny. A pak jsem začal dělat i dabing a reklamy a živit se tím mým trošinku „vychlastaným“ hlasem.
A jaké období tvého života bylo nejvíce bujaré?
Určitě brněnské období. My jsme na přelomu roku 1979 a 1980 dělali v Mahenově činohře, tedy v dnešním Národním divadle v Brně, inscenaci Tam, kde má hnízdo kukačka, původně Přelet nad kukaččím hnízdem. Já jsem hrál McMurphyho, chodil jsem do boxu, hráli jsme basket, i Honza Kačer byl při síle. Byla by to bývala úžasná hra, ale při druhé hlavní zkoušce, čili 3 dny před premiérou, nám zavolali soudruzi z KSČ, že se představení definitivně ruší a nasadil se nějaký jiný projekt, který nestál za nic. My jsme strávili celý týden v hospodě, a já se asi v tomto týdnu rozhodl odejít.
Mluvil jsi o světových osobnostech kulturního i politického života. S jakou z těch osobností by ses rád setkal znovu?
Paul Newman určitě, velice plachej nádhernej člověk. A Johny McEnroe, jedinej sportovec, kterého miluju dodneška, který za námi chodil do Actor's Studia.
Vracíš se do Ameriky? Pracovně nebo soukromě?
Občas ano, pracovně… například teď mě čeká natáčení. A do New Yorku jezdím, tedy ne často, ale velice rád.
Tvůj herecký život je pořád hodně intenzivní?
Zatím tedy bohudíky, pořád můžu mluvit a chodit. Zkouším divadlo, dabing, točím reklamy, večer hraju v divadle. Jsem na volné noze, což je v mé situaci v Praze docela výhodné, i když pro vedení divadel je díky tomu obrovsky složité dát dohromady inscenaci. Ale já si nestěžuju. Včera jsme měli reprízu Rozmarného léta ve Viole. S režisérem Honzou Nebeským jsem udělali Bergmanovy Soukromé rozhovory. A aktuálně pracuji s režisérem Tomášem Svobodou u nás na Fidlovačce na inscenaci Testosteron.
V této inscenaci jsi obsazen do role chlapáka, muže s řeckými kořeny, s velkým přebytkem testosteronu. Jak tohle žensko-mužské téma vnímáš?
Testosteron, to je zvláštní název, uvidíme, jestli naplníme obsah toho slova. Ale je nás na to dost, 7 chlapů. Myslím si, že to bude mít, taky díky Tomášovi Svobodovi a jeho specifickému smyslu pro humor, úspěch.
Jaký typ humoru máš rád?
Miluju cimrmanovský humor, ale mám rád i Haška a Vančuru, což je zase úplně jiný typ, poetický, ale naprosto úžasný. To jsou velikáni, kteří mě formovali. A pak také záleží na lidech, s nimiž se stýkáš. A já jsem dělal školu s Bolkem Polívkou, bydleli jsme spolu 2 roky na privátu, takže i to je další střípek do mozaiky.
Jak se udržuješ v takové úžasné formě?
Po té fyzické? Já tomu moc nedám, jezdíme občas na hory, občas si zaplavu. Ale je fakt, že když se rozhlédnu po našem hereckém světě, není nás moc, myslím nás zralejších v dobré kondici. Američtí herci, nehledě na míru talentu, jsou k sobě daleko tvrdší a věnují se svému tělu. Rozhodně víc než my.
Tělo je pro herce nástroj, to, s čím pracujete. A jak se koukáš na moderní společnost? Nové technologie? Používáš je? Nebo tě to vůbec nezajímá?
Mám teď samozřejmě chytrý telefon, ale počítače se zatím trošku bojím. Moje současná žena ho využívá velice často, takže si pomalu začínám zvykat, ale do nějakých moc velkých experimentů se nepouštím.
Co ti dělá radost?
Většinu času žiju v hereckém milieu a mě dělají radost herci. Já herce mám hrozně rád.
Myslíš jako lidský druh?
Ano, herci jsou všude na světě stejní, to je zajímavé. Policajti a herci jsou všude na světě stejní.
A v čem?
V tom, jak se chováme, jak se dokážeme urazit, jak se dokážeme nadchnout, ta míra hysterie, smysl pro extrémy, ty naše ups and downs, ty nahoru a dolů, to mě prostě pořád baví.
Děkuji za rozhovor.
Kateřina Jonášová
Zdeněk Maryška, herec a dabér. Vystudoval brněnskou JAMU, působil v Divadle J. K. Tyla v Plzni, v Divadle bratří Mrštíků a v Divadle Husa na provázku v Brně. Diváci ho mohou spatřit v Divadle Na Fidlovačce, ve Viole či v Národním divadle. Je pětkrát ženatý a má jednu dceru.
