„Tak nějak podvědomě jsem tušila, že se Sylvií to nebude mít Tomáš jednoduché. Cítila jsem, že za jejím úsměvem je něco falešného. Ale že to dojde tak daleko, to mě ani ve snu nenapadlo,“ líčí začátky synova vztahu paní Irena.
Často si říkávala, že by se Tomáš mohl konečně usadit. Měl pár známostí, které jí představil, ale nikdy nebral vztahy nějak moc vážně. Zajímalo ho hlavně kolo a místo za holkama chodil spíše s kamarády na pivo. Nikdy ani netoužil po vlastním bydlení, pokojík v domě s matkou měl od dětství stále stejný, jen měnil jeho vybavení.
A pak se objevila Sylvie, která Tomáše doslova uhranula. „Nevím, kde se seznámili, ale od první chvíle si Tomáše omotávala kolem prstu. Přála jsem mu tu zamilovanost, Sylvie je navíc opravdu krásná žena, ale bohužel, Tomáš ztratil veškerou soudnost,“ vypráví Irena (redakce na její přání neuvádí pravé jméno).
Čtyři měsíce po seznámení byla svatba. Na tu nebyla paní Irena pozvána. Syn jí sdělil, že svatba probíhala jen se svědky, ale později se dozvěděla, že na veselce byli nejen kamarádi, ale dokonce Sylviini rodiče.
„Hned po svatbě se Sylvie přestěhovala do našeho domu. Jeden pokoj už samozřejmě Tomášovi nestačil, požádal mě, zda by si mohli zařídit celé patro. Samozřejmě jsem souhlasila. To jsem ale nevěděla, co bude dál. Mladí začali budovat nový vchod, stavební firma zničila zahradu, kterou jsem léta budovala a která byla po smrti manžela mou jedinou zálibou. Probrečela jsem spoustu nocí,“ vzpomíná paní Irena.
Jenže bylo ještě hůř. Syn s ní přestal komunikovat. Když si zlomila ruku a potřebovala zavézt do nemocnice, syn ji suše odvětil, že nemá čas, ať si vezme taxi. Přestal jí pomáhat s nákupy a naopak začal dělat naschvály – vypínal jí topení, uvolnil hadici od pračky tak, aby voda zaplavila koupelnu i ložnici a pořídil si bojového psa, kterého se Irena od začátku bála.
„Když jsem ho s pláčem prosila, aby mi neubližoval, s ironickým úsměvem mi vmetl do tváře – tak se odstěhuj. Já mám tady trvalé bydliště a teď jsem investoval do rekonstrukce. Mám na dům větší právo, tak si najdi nějaký podnájem,“ říká se slzami v očích paní Irena a pokračuje: „Začala jsem docházet k psychologovi. Ten sice řešil můj psychický stav, ale ne to podstatné, tedy jak vyřešit bydlení se synem a jeho ženou.“
Po dalším půl roce šikanování, které v pozadí evidentně režírovala Sylvie, se paní Irena rozhodla k radikálnímu řešení - prodeji domu, ve kterém žila od svého dětství. „Bylo to pro mě nejtěžší rozhodnutí v životě. Opustit dům po mých rodičích kvůli sporům s vlastním synem. Obrečela jsem to, vzdala jsem se milovaného místa, zahrady, kterou jsem po desetiletí opečovávala, ale už mám klid. Pořídila jsem si malý útulný byt a kočičku, která mi dělá radost. Synovi jsem z prodeje domu vrátila částku, kterou dal do rekonstrukce. Dodnes ani nevím, jak bydlí, nejsme v kontaktu. Ale stejně budu doufat, že čas všechno zlé zahojí,“ přeje si paní Irena.
