Od pátku bylo docela dost nevlídně a pak pršelo celou sobotu a neděli. V pondělí se změnilo jenom to, že déšť přestal, ale bylo zachmuřeno až běda. Tisíce kapiček na keřích oschly a bylo zase vše šedivé.
Předpověď počasí hlásila mrazivou noc. A skutečně o půlnoci meteostanice ukazovala -6,9° C.
Je úterý 21. ledna 2020.
Ráno to za oknem jiskřilo, jinovatka, modrá obloha, slunce. Nádhera. Mrazivá nádhera. Vyrazila jsem na louku nad domem a v tu ránu jsem byla ztracená. Věděla jsem, že musím někam na kopečky, které kolem dokola zářily tou trochou sněhu v ranním slunci.
Jenže je úterý a já mám pravidelné čtení v Pečovatelském domě. Volám sociální pracovnici a jdu s pravdou ven. Je krásně a já bych chtěla jít fotit, kdo ví, jak bude zítra. Žádný problém, čtení se přesune na pátek. Díky, tisíceré díky.
V deset hodin nasedáme do autobusu a jedeme přes Jeseník, který lemují pocukrované kopečky, na Červenohorské sedlo. Již v Bělé pod Pradědem nás překvapí první hromádky odhrnutého sněhu okolo komunikace. A pak vjíždíme do pohádky. Cestu lemují obalené stromy vatou, ale ne – sněhem. Stráně svítí v dopoledním slunci a proti nám se vzpíná zasněžený horský masiv. Jsme jak v Jiříkově vidění. Skutečná zimní krajina. Opravdová zima a jen kousek za humny.
V jedenáct hodin jsme v cíli. Červenohorské sedlo. Procházíme lyžařským areálem a užíváme si zimu. Zimu, jakou známe z nedávné doby, kdy všude ležel sníh a mráz štípal do tváře. Brouzdáme tou bílou nádherou a tetelíme se v hřejivých slunečních paprscích. Je nám neskutečně krásně. Padne rozhodnutí, že na zpáteční cestu se vydáme pěšky do Filipovic. Čeká nás 7 km pochodu a občas i krásných výhledů, které bych z autobusu nemohla fotit. A myslím, že právě na zpáteční cestě jsem pořídila ty nejlepší fotky z dnešního výletu. Za hodinu a půl jsme v cíli a čekáme na autobus, který nás dopraví do Jeseníku a další pak zpět domů.
Je středa 22. ledna 2020, venku je opět nevlídně a pošmourno. Spoléhám na měsíc únor, ten by ještě mohl tu letošní zimu zachránit. Uvidíme.