Dokážeš v životě vše, pro co se rozhodneš.
Jsi nejlepší, fakt borec.
Ty jsi princezna, nejkrásnější holčička ze všech.
No, z tebe bude druhej Jágr, to je jasný.
Tyto věty slyší dnešní děti ze všech stran. Pochvaly a ujišťování, že jsou nejlepší či výjimečné, je provázejí ve většině rodin už od narození. Zatímco rodiče chválí, prarodiče se velmi často diví. Současní senioři totiž ještě pamatují doby, kdy takové chválení dětí vůbec nebylo běžné. Vyrostli v době, kdy děti nebyly považovány za božstvo, jemuž je nutno se podřizovat. Mnozí si v dětství vyslechli více kritiky než pochval. A teď se nemohou shodnout? Co je lepší? Kdo měl lepší podmínky pro to, aby v životě uspěl? Kdo bude odolnější? Člověk, který v dětství či mládí poznal určitý nedostatek, nepřízeň osudu, který si musel mnohé vybojovat? Nebo člověk, kterému rodina od malinka zametá cestičku a říká, že je výjimečný? Co když časem zjistí, že výjimečný není? Co si počne? Zvládne se orientovat v běžném životě, ve kterém už tolik pochval slyšet nebude?
„Když jsem doma řekl, že bych chtěl studovat, táta mě seřval, že mě nebude živit,“ vypráví pětaosmdesátiletý Václav z Ostravy. „Dokonce se pan učitel vypravil mé rodiče přesvědčovat, že bych měl jít do školy, že mi učení výjimečně šlo. Táta mě nechtěl dát ani do učení. Trval na tom, že musím jít dělat na dráhu jako on. My byli snad nejchudší rodina, co jsem znal. Udřená máma, která uklízela, šest dětí a naprosto nevzdělaný, životem unavený otec, který pracoval na dráze a to málo, co vydělal, propil. Neustále mi říkal, že nemám mířit vysoko, že pro lidi jako my je nejdůležitější udržet si práci, že škola je k ničemu,“ vzpomíná. Václav šel dělat dělníka, po dvou letech nastoupil do učení. Poté si po večerech udělal maturitu. „Táta mě stále ponižoval větami typu: No jo, pán chce být něco lepšího. Máma neříkala nic, té bylo vše jedno. Vlastně jsem od nich nikdy neslyšel pochvalu, něco motivačního,“ říká. Václav nakonec vystudoval i vysokou školu a stal se z něho uznávaný inženýr ve strojírenství. Je autorem několika patentů, pracoval v zahraničí, ovládá perfektně angličtinu i němčinu. A tvrdí: „Čím má člověk těžší start do života, tím více je motivován, aby v něm něco dokázal.“ Těžce nese, když nyní vidí, jak jeho potomci vychovávají vnoučata, ba i pravnoučata. „Máme teď v rodině pětiletého chlapce, kterému všichni pořád říkají, že z něj bude světově uznávaný fotbalista, který bude vydělávat miliony. Kluk prostě kope do balonu jako tisíce jiných kluků, ale furt slyší, že je výjimečný. Leze mi to na nervy, ale když něco řeknu, rodina mě okřikuje, že tomu nerozumím, že takto se nyní děti musejí motivovat, aby uspěly v životě. Mě motivovalo právě to, že jsem se chtěl vymanit z chudoby a ukázat Mám na víc všem, kteří mi nevěřili,“ uzavírá Václav s tím, že zná několik úspěšných mužů, kteří měli podobný životní příběh jako on sám.
Nizozemský psycholog Eddie Brummelman provedl výzkum s cílem zjistit, jak přehnané chválení na děti působí. Například, jestli děti vnímají, když se jim místo ‚jsi dobrý‘ řekne ‚jsi neuvěřitelně dobrý, nejlepší ze všech.‘ Uvedl: „Dospělí se domnívají, že časté a přehnané chválení pomůže dětem vyrovnat se úspěšnějším jedincům, jenže se ukazuje, že právě to není pravda. Přehnaně chválené děti mnohdy mají pocit, že musí neustále podávat nadprůměrné výkony a třeba se jich necítí být schopny.“ Dělal z dětí zkušební skupiny a ukazovalo se, že ty, které byly hodně chválené, se záměrně snažily dostat z pozic takzvaných hvězd do pozadí, nevynikat, nedraly se kupředu. Takže jeho závěr je: Rozhodně to s chválením nepřehánět.
Tématu se věnovali také vědci z Kolumbijské univerzity a ti došli k závěr, že děti, které jsou hodně chváleny, často časem neumějí řešit problémové situace. Mnohdy si prý volí jednodušší cesty, menší cíle, protože mají obavy, že nesplní očekávaní.
Přístup rodičů k dětem, co se týká chválení a odměn, je nyní velmi odlišný od toho, na jaký byli zvyklí lidé, kteří jsou teď v seniorském věku. Mnozí říkají, že za jejich mládí se chválilo minimálně. „Já jsem častěji slyšela, že něco nesmím nebo musím, ale nevybavuju si, že by mě doma někdo pořád chválil. Když jsem přinesla jedničku, máma mi řekla, že je to dobré. Když jsem se později flákala a nosila trojky a čtyřky, táta se vrátil z třídních schůzek, seřval mě a nesměla jsem dva týdny chodit ven, než jsem si známky zlepšila. Nemám pocit, že by mě naši neměli rádi nebo mě nějak špatně vychovali. Jen se tehdy ze všeho nedělaly takové cavyky jako nyní. Bavilo mě kreslit, tak jsem si doma kreslila. To bylo vše. Dnes baví kreslení moji třináctiletou vnučku. Chodí do všemožných kurzů, otec s ní jezdí na výlety po evropských galeriích, neustále s ní diskutuje o umění a tvrdí, že bude významnou umělkyní. Pořád jí rodiče říkají, že je mimořádně nadaná, úžasná, nejlepší. No, kreslí hezky, ale myslím, že pokud by se ukázalo, že výjimečná není, těžko se s tím vyrovná. Už teď nosí nosík dost nahoru,“ vypráví pětasedmdesátiletá Irena z Prahy.
Přístup k výchově dětí je jedním z nejčastějších zdrojů neshod a nepochopení mezi generacemi. A otázka, jak a nakolik děti chválit, je přímo ukázkovým příkladem toho, jak hodně se způsob výchovy dětí změnil. Takže není divu, že mnozí současní dědečkové a babičky jsou poněkud zděšeni tím, že jejich vnoučátka vyrůstají v přesvědčení, že jsou ty nejvýjimečnější a nejnadanější děti na světě. Údiv prarodičů je oprávněný, protože právě lidé vyššího věku dobře vědí, že v životě zpravidla nastanou situace, ve kterých lépe obstojí člověk zvyklý na určitou míru nepohodlí, nedostatku a stresu, než princezny a princové, kteří vyrostli v hedvábných peřinkách.
