Pravý břeh Sázavy
lemuje cyklostezka.
Proudí po ní davy,
i pro pěší je hezká.
Uvidíte za sebou dvě fotbalová hřiště,
nově zbudovaný atletický ovál
a následují další sportoviště:
tenisové kurty, jež nafukovací obal schoval.
I při chůzi mám sportu plnou hlavu,
ale stále toho ještě není dost.
Nesmím zapomenout na sportovní halu
s širokým využitím pro veřejnost.
V zimě se nehraje plážový volejbal,
nikdo netrénuje házenou, ani basketbal.
Většina plácků zeje teď prázdnotou,
to se změní až s vyšší vzdušnou teplotou.
Opouštím tuto stezku beze stesku,
dál pokračuji úzkou vyšlapanou cestičkou,
ocitám se rázem v divočině „po česku“,
Sázava zůstává mou milovanou jedničkou.
Užívám si teplé zimní odpoledne
s milou společnicí řekou, co umí povzbudit.
Její repertoár mi vždycky sedne,
s jejím tokem držím krok, nechám se naladit.
Po jejím boku dojdu k mostu chatrnému.
Vstup je na vlastní nebezpečí – opatrně přejdu.
Změním směr a domů jdu proti proudu.
Blíží se večer, vracím se ke krbu rodinnému.