Vážení přátelé. Domácí mazlíčci jsou mým nejoblíbenějším tématem a také jsem na íčku již 10 příběhů s nimi publikoval. Takže jen doufám, že vám nebude vadit, když se dnes budu v lecčems opakovat, od redakce toto použití do probíhající soutěže již mám povolené. A já sám se ke svým zážitkům rád vracím.
Opravdové štěstí v životě lidském může přinést jen opětovaná láska. Pokud se k němu připojí i trochu spontánního humoru, je na co vzpomínat až do konce života. Já jsem takové období zažil a dnes bych se s vámi rád o tyto své sentimentální vzpomínky podělil. Sedm let, než mi v r.1979 zemřela žena, jsem prožíval něco překrásného a lví psí podíl na tom měl i náš milovaný Dingoušek. Nuže následující obrázek je z úplného počátku tohoto našeho šťastného období.
Na otázku, co je podstatou času, odpověděl kdysi Albert Einstein lapidárně: „Čas je to, co vidíme na hodinách.“ Pokusím se v tomto článku, jako už kdysi pan Brouček, zacestovat si časem zpátky a zavzpomínat tak na svého největšího psího kamaráda Dinga. Měl jsem ho tak rád, že jsem si pak ještě dlouho na různých webech volil přezdívku „dingocz“.
Ačkoliv je obecně známo, že pes dingo je divoký pes australský, náš Dingo byl zaručeně český a navíc šlechtic, což dokazoval jeho rodokmen. Tomu jsem právě říkal psí knížka a ta nás provázela po různých výstavách a soutěžích. Koupili jsme ho na inzerát v chovné stanici paní Homolkové a tato dáma jej pojmenovala „Dingo z Homolkova“. Je třeba dodat, že o jménu psa spolurozhoduje poradce chovu a počáteční písmeno u jeho jména je předem dáno všem štěňatům v tom kterém vrhu. Takže i všichni Dingovi sourozenci měli jména začínající písmenem „D“. Ovšem dodatek „z Homolkova“, který svědčil o jejich modré krvi, již byl improvizací oné majitelky chovné stanice, která mě nadchla. Velmi se mi líbí doba, kdy sevýznační muži honosili jménem, jež tvořilo jméno křestní a místo příjmení pak název jeho sídla, jako třeba náš milý Jiřík z Poděbrad. Tento hezký zvyk platil i jinde v Evropě, ve Francii to bylo spojeno s předložkou „de“ a týkalo se to i žen, jako např. markýza Madame de Pompadour. Při té příležitosti mě napadá poupravit i jméno jednoho slavného slovenského politika, které se v roce 1968 vyskytlo i na zvacím listu pro sovětskou armádu na Vasil de Bil´(ak).
Dingo byl boxer, a proto od pohledu budil respekt. Jenže jako pes hlídací nefungoval, díky své povaze to byl spíš pes vítací. Úplně stačilo, aby se na něj zloděj usmál a řekl „Pojď sem, ty kluku, ty jsi krásnej“ a Dingo si mohl ukroutit ocásek, jakou měl radost. Vyprávěl mi to kamarád, který k nám přijel, když jsme nebyli doma a Dingo ho neznal. Mimochodem o dvacet let později, již v Brloze, můj voříšek Bertík, se zase mohl uštěkat, když vítal listonošku. Marně jsem mu říkal „Berto, ty vole, vždyť ona nevěří tomu, že ji vítáš a nechce k nám chodit. A ještě něco měli společného - silný lovecký pud. Když Dingo na cvičišti trénoval „stopu“, nesměla mu zkřížit cestu opravdová stopa zajíce. V tom případě se nám na to vykašlal a a vyrazil po té stopě za ním. Klidně i při závodech.
S Bertíkem jsem již na cvičák nechodil, nicméně ani u něj nehrozilo, že by se zaběhl a i při normální procházce byl „na volno“. Velmi jsem se bavil, když také narazil na stopu zajíce a šel po ní ve vysoké trávě nebo jiném vyšším porostu, protože byl malinký a zajíce neviděl. Zajíc z toho ovšem měl stejnou legraci jako já, chvíli schválně kličkoval a pak se postavil na zadní, aby na něj viděl a pobavil se. Něco podobného je i na obrázku č.5 od Eleny Valeriánové z i60, který si teď dovolím použít. Bertu totiž nikdy nenapadlo místo kličkování se také postavit na zadní a porozhlédnout se kde ten zajíc zrovna je.
Dinga jsme se také nebáli nechat běhat volně, i zcela samotného a bez náhubku, protože by nikomu neublížil. Bydleli jsme tehdy na okraji Českého Krumlova, asi 2 km polní cestou od samoobsluhy. Z té jednou manželce telefonovali, že Dingo uvnitř stojí před pokladnou, bere si od lidí z nákupních košíků rohlíky a zapomíná jim poděkovat. Takže Danka musela naložit Liborka do kočárku a vyrazit pro něj, já byl v práci. Navíc měl Dingo i hudební sluch. Zejména na něj působilo, když jsme s manželkou zpívali anebo hráli nějakou melodii dvojhlasně. Okamžitě se k nám přidal a začal hlasitě výt. Ovšem nejvíc se mu líbil kánon, který nás zpívalo víc, když jsme měli společnost. (Na vysvětlenou: Kánon je vícehlasá píseň, v níž se jednotlivé hlasy neliší v melodii ani textu, avšak jsou navzájem časově posunuty - třeba u písně "Červená se line záře", tu jistě znáte a byla to Dingova nejmilejší).
Dingo do naší rodiny výborně zapadl také svým smyslem pro humor a nejen to, dokázal se i smát s vyplazeným jazykem. Jednu hezkou historku jsem již vylíčil ve svém článku o jeho aprílovém žertu https://www.i60.cz/clanek/detail/11357/duben-nebo-jenom-april V dalším svém článku jsem malinko upravil a vylíčil situaci, kdy Dingo oškubal sousedům slepici, ale neublížil jí. Nechal
ji běhat nahou po dvoře a mohl se potrhat smíchy. https://www.i60.cz/clanek/detail/14757/aprilove-rady-jedne-slepici-aneb-mame-radi-zvirata.
A jak to vůbec všechno s Dingem začalo? Svého času jsme s mojí milou Danuškou žili ve staveništním zařízení u Českého Krumlova, kde jsem byl jako stavbyvedoucí provizorně ubytován v jedné místnosti, ovšem také „na psí knížku“, abychom si takové soužití ještě před svatbou vyzkoušeli. Předtím mi byl věrným přítelem a společníkem jen kocourek Filip, o čemž dost podrobně vyprávím ve svém starším článku https://www.i60.cz/clanek/detail/14165/mame-radi-zvirata-v-nouzi-poznas-pritele. (Aneb: Jak je důležité míti Filipa). Zpočátku jsem s ním žil sám a dělalo mi dobře když mi vždy večer u kávy vyskočil na klín a krásně vrněl.
Až později se naše rodinka rozrostla o Danušku a Dingouška a vůbec nám nevadilo, že máme všichni čtyři dohromady jen jednu železnou postel a žádný televizor. Výcviku Dinga se s chutí ujala Danka, která k němu velmi přilnula a pravidelně s ním chodila na cvičák, což jsem po ní převzal já, až když se později musela věnovat narozenému Liborkovi.
Omluva za obrázky nalepené nakřivo - ve spěchu jen pro pobavení mé ženy. Nemohl jsem tehdy tušit, že budu za 50 let přispívat do magazínu kde bude vypsána soutěž na téma domácích mazlíčků.
Závěrem ovšem musím konstatovat, že ve výdělečné činnosti se Dingo neosvědčil. Velkou radost jsme měli, když se na velké oblastní výstavě stal vítězem třídy mladých a obdržel, kromě medaile (viz titulní obrázek), i zápis do rodokmenu a chovné knížky.
A tak jednoho dne konečně nastal náš očekávaný den D a já jsem se s ním rozjel za fenkou, které byl poradcem chovu doporučen. Byl jsem celý natěšený na odměnu va výši ceny jednoho štěněte, což byly tehdy 2000 Kčs. Jenže to dopadlo špatně. Bylo to v létě za obrovského vedra, skoro jako jsme zažívali letos. Dingo se té čubičky, která na něj celá natěšená již čekala na zahradě chovatelky, ani nevšiml a pořád jen chodil pít. Až jsem to vzdal a zase jsme odjeli. Další doporučení jsme do doby, kdy jsme se museli Dinga vzdát, od poradce nedostali.
Osud tomu chtěl, že se mi podařilo získat byt k rekonstrukci v Č. Budějovicích, ale bez možnosti výběhu pro něj a u Liborka se objevila alergie na psí srst, takže v bytě s námi být nemohl. Podal jsem si tedy inzerát, že jej daruji „do dobrých rukou“, což se i stalo. A tak mi na Dingouška zůstaly alespoň krásné vzpomínky a to reprodukční selhání jsem mu za zlé nikdy neměl.
Závěrem musím dodat, že když jsem o naší „spanilé jízdě“ vyprávěl kamarádům a zmínil se o tom, jak Dingo v sídle doporučené milenky jenom chlastal, tak jsem si vyslechl nepravdivý výrok „to on je po Tobě“. No jo, bylo to v hospodě u piva. Nicméně bych rád předložil k úvaze samotný fakt, jak je to nespravedlivé, když si, na rozdíl od voříška, čistokrevný pes milenku nemůže vybrat z více chovných jedinců. Tohle přece byla již dávno světem odsouzená praxe s „árijskou rasou“ u nacistů, tak proč u psů setrvává??? Třeba se zrovna Dingovi vůbec nelíbila čubička, kterou mu vybral poradce chovu, a já bych s ním byl klidně vyrazil na námluvy vícekrát. A nebylo by od věci, kdyby se i u fenky sešlo více kandidátů, kteří by o ni soutěžili. Prostě jako v přírodě. Dávám hlasovat. A prosím s úsměvem, přátelé.
