Jednou jsme si zamluvili pobyt v romantickém Giens, nacházejícím se na poloostrově na jihu Francie. Měli jsme tak poprvé možnost bydlet tam týden v „mobilhomech“, u nás tehdy ještě neznámých. Pamatuji se, jak byl tento „mobilní dům“ zaparkován pod mohutnými stromy, odkud nám na hlavy padaly jakési obdoby našich ostružin, na zemi jich bylo naseto a my v nich šlapali a zakrátko jsme byli všichni modrofialoví. Nevěděla jsem, že to jsou moruše a plody jsem se bála ochutnat, aby naše cesta náhodou předčasně neskončila mým skonem v mobilhomu.
Ubytování to bylo celkem příjemné a okolí velice romantické – téměř bez lidí, neboť jsme se nacházeli v nějakém ochranném vojenském pásmu (to jsme se dozvěděli až během pobytu). Zřejmě jsme byli celou dobu, co jsme se tam plahočili po pobřežních skalách, sledováni, tudíž jsem se bála i odskočit si do místní kosodřeviny, která se nacházela téměř všude. Poprvé jsme tam také narazili při bloudění krajinou na velké keře opuncií. Chtěla jsem plod opuncie prozkoumat, takže manžel neuváženě jednu utrhl tak, jako se trhají jablka. A do večera i příštích několik dní jsme měli o zábavu postaráno – neustále jsme mu vyhledávali a vyndavali téměř neviditelné pichlavé ostny opuncie z ruky.
Moře v Giens bylo neskutečně průhledné, mělké, s malými oblázky, ale celkem studené, kolem dokola skaliska a malebné, romantické plážičky. Mezi skalisky jsme objevili několik vojenských bunkrů. Rostly tam doslova i lesy bambusů vysokých jako stromy, ve kterých by se člověk skoro ztratil.
Po týdnu jsme změnili ubytování a vydali se dál. Ubytování tentokrát bylo objednané v Antibes, opět v krásných mobilhomech. Zatímco v Giens byl kemp poloprázdný a tichý, v Antibes to žilo. Kemp byl rozlehlý jako nějaké městečko, což bylo něco pro mne, protože jsem ustavičně bloudila a nemohla najít ten náš domek na kolečkách. Bylo mi doporučeno rodinou, abych si dělala šipky křídou na cestu z bodu A do bodu B. Francouzi kemp používali jako my Orlík či Slapy – měli tam zaplacená místa na léta a spousta z nich si kolem domečků na kolečkách udělala i zahrádku se záplavou květin! Pláže ale nebyly nic pro mne. Na velkých kamenech, na kterých se na pláži leželo, jsem si připadala jako fakír. Do vody jsem doslova padala po ústech, protože jsem už nesnesla tu bolest nohou, kterými jsem škobrtala po kamenech. Břeh byl vymletý do výšky, takže rychlý pád do vody jsem přežila, zato návrat na deku byl horor, obvykle jsem za tichého skučení hrabala nedůstojně po čtyřech až k naší dece.
Staré Antibes stojí za prohlídku, je velice starobyle malebné, domy jsou tu postaveny z přírodních kamenů. Snažila jsem se je snad všechny vyfotit, protože takové domy se mi moc líbí.
Při našich výletech po Provence rozhodně nešlo minout hrob Gerarda Philipa v Ramatuelle – před Saint Tropez. Místní škola také nese jeho jméno. Hrob je to velice prostý a jméno na něm tak zašlé, že téměř nebylo k přečtení - jak můžete vidět na fotce. Lidé mu tam nechávají psaníčka a různé tretky, aby měli hrobníci co uklízet. My jsme respektovali přání na cedulce a nenechali jsme tam nic, jen jsme tiše postáli a vzpomněli na něj (nevím, jestli je to pravda, ale prý měl české předky).
V Saint Tropez jsme samozřejmě museli vidět četnickou stanici ze známého filmu a jako správní Češi jsme si tam stoupli a pořídili fotku, jak já říkám, a‘la „Solné sloupy před četnickou stanicí v Saint Tropez“ aneb „Já a četnická stanice“ Fotky tohoto druhu totiž nesnáším a obvykle jsem k nim donucena.
Když se řekne Marseille, vybaví se mi katedrála a pamětní mince, kterou jsem si tam zakoupila. A potom přístav s pohledem na ostrov If, kde byla věznice, ze které se údajně nedalo uniknout a kterou proslavil hlavně Alexander Dumas a jeho hrabě Monte Christo. Když jsme přijížděli k Marseille, míjeli jsme nahoře hřbitov obětem 2. sv. války. Nedalo mi to, zastavili jsme tam a já si ho prošla. Vzduch se chvěl horkem, kolem dokola božský klid, jen zpěv cikád a všudypřítomná vůně fialové levandule. Záhony lemovaly každou dlouhou řadu hrobů. Naskočila mi husí kůže…samí mladí kluci kolem 20 let! A co těch řad s bílými pomníky mezi těmi vonícími záhony levandulí bylo! V duchu jsem tenkrát proklela všechny ty, kteří vyvolávají války…
Další naší výzkumnou cestou byla návštěva Verdonského Grand Canyonu. Tak to byla nádhera! Protéká jím řeka Verdon a chvílemi nevíte, jestli nejste náhodou v Americe, neotočíte se a za vámi bude stát Vinnetou.
Sjeli jsme samozřejmě i dolů, abychom viděli zblízka řeku Verdon. Půjčovali tam totiž loďky, a tak jsme se mohli projet notný kus cesty po krásné modrozelené vodě řeky kaňonem sami. Po cestě z kaňonu zpátky jsme nahoře míjeli levandulová pole s kamennými (jak jinak) domy – jako bychom tím sami vstoupili do typického obrazu Provence!
Jedna z našich zpátečních cest nás vedla přes Lichnštejnsko a Vaduz. To abychom viděli zemičku, která je ještě menší než ta naše… :-))
P.S.: Omluvte, prosím, kvalitu snímků, jsou přefoceny telefonem z fotografií
