Naše pracoviště se nachází v okrajové části města. O zeleň nemáme nouzi, jen v blízkosti naší budovy se nachází několik vzrostlých borovic, smrků, bříz a velké množství různých keřů. Často můžeme pozorovat holuby, hrdličky a různé drobné ptactvo. Občas k nám zavítal i bažant. Rozruch na našem pracovišti ale způsobil pestrobarevný ptáček, který si okamžitě získal pozornost, a to nejen svým vzhledem.
Byl středně velký, tak asi dvacet centimetrů, jeho tělo pokrývala černá lesklá peříčka s bílými skvrnami a na temeni byl zbarven červeně. Zanedlouho se stal doslova naším miláčkem. Nejenže dokázal zpestřit náš pracovní den, ale jak se časem ukázalo, také stmelil náš kolektiv a obohatil náš pracovní život.
Jako první ho spatřila uklízečka. „Ťuky, ťuk“ , slyšela jednoho dne. Ťukání se ozývalo v pravidelném rytmu. Naše paní uklízečka nikdy nic nenechává náhodě, a tak i tentokrát jí zvídavost nedala spát a potichu se vydala za zvukem. A nestačila se divit. Z okna uviděla barevného ptáčka, jak hbitě klove do naší nové světlezelené fasády. A to tak urputně, že polystyrén lítal na všechny strany. Když bude i nadále pracovat s takovou vervou, rozuměj ptáček, budeme mít problémy. A že se snaží.
Svůj objev okamžitě nahlásila řediteli. Ten obešel celou budovu a na čele mu přibylo pár vrásek. Zjistil totiž, že na několika místech jsou vyklovány otvory. „Fasáda je nová, stála spoustu peněz, přece nám ji nezničí takový malý prevít,“ rozčiloval se. Za chvíli se o přítomnosti krásně zbarveného opeřence dozvěděli všichni zaměstnanci a někteří navzdory svým pracovním povinnostem trávili nemalou chvilku jeho pozorováním. Pracovní tempo opeřeného krasavce bylo obdivuhodné, narušená fasáda nikoliv. Přesto si ten vykutálený ptáček získal své příznivce. Dámy mu zcela bezostyšně fandily a neustále na něj číhaly s mobilem v ruce, jen aby získaly jeho foto – asi dlouho tak krásného ptáka neviděly. Ptáčkovi se pózovat moc nechtělo, většinou se nenechal rušit a bez výrazného vzrušení kutal dál, jindy uletěl, ale to jen proto, aby se zanedlouho zase vrátil a pokračoval v načatém díle.
Sice se občas našel i někdo, kdo se ho snažil úmyslně vyplašil a tím si šplhnout u ředitele, ale to ptákovi nijak nebránilo v brzkém návratu. Bylo ale jasné, že tohoto, byť nádherného, ale přeci jen nezvaného hosta, který nám ničí majetek, budeme muset nějakým způsobem přesvědčit, aby odletěl o dům dál.
Ředitel svolal operativní poradu. To už studiem na googlu zjistil, že se jedná o strakapouda - o přesný druh se zatím vede spor - a že zbavit se ho nebude tak jednoduché. Prvně padl návrh, navzdory ochranářům přírody a ornitologům, že je zapotřebí se ptáčka pěkně v tajnosti zbavit ihned a navždy. Nakonec tu máme jednoho zdatného střelce, který dokonce vlastní diplom mistra republiky ve střelbě a putovní pohár, ale ten se s tímto nápadem naštěstí dvakrát neztotožňoval.
Jenže ptáček jakoby naše myšlenky vycítil a už se neukázal. Marně jsme ho vyhlíželi, po krásném inteligentním ptákovi nebylo ani vidu, ani slechu. Každé ráno jsme se těšili do práce s nadějí, že ho dnes uvidíme. A kladli jsme si otázku: „Přiletí, nepřiletí“? Dokonce padly i nějaké sázky. Téma „strakapoud“ se řešilo téměř každou volnou chvilku. Tak to šlo asi čtrnáct dní. Pak opět přiběhla uklizečka s tím, že ptáček je opět v plné práci a že už vykloval na druhé straně budovy tak velký otvor, že by se do něho pohodlně vešla celá vrabčí rodina. Střídavě jsme se na něj chodili opatrně dívat a paradoxně jsme mu drželi palce.
Stále je v jednání, jak tuto záležitost seriózně vyřešit. Sekretářka dostala za úkol sehnat siluetu dravce, prý by to mohlo zabrat a také má neprodleně volat ornitologa a získat patřičné informace. Možná nám nezbyde nic jiného, než vzít ptáčka na milost a počítat s ním jako se součástí našeho pracovního týmu. Však už si na nás také zvykl. Jen tiše doufáme, že si nepřizve své kolegy.