Před třinácti lety si vzala právníka Daniela Volopicha, s níž má dvanáctiletou Vanessu a jedenáctiletého Daniela. Obě děti se věnují snowboardingu. Proto se vám může stát, že Andreu zavoláte a zjistíte, že celá rodina se právě vrací ze závodů ve Špindlerově Mlýně. „Nemáme prkna,“ ozve se najednou malý Daniel. „Tak si nějaké půjčíte, vždyť je to jedno,“ reaguje jeho matka. „Není, já musím mít svoje,“ brání se chlapec. „Přece se nebudeme vracet! Tak vidíte,“ povzdechne si Andrea, „takhle to u nás chodí. Tak výborně, vracíme se do Špindlu!“
Vanessa v lednu získala dvě zlaté medaile na Zimní olympiádě dětí a mládeže ve snowboardcrossu a slopestyle. „Aby bylo dítě úspěšné, je za tím kus tvrdé práce, dřiny, disciplíny a profesionality,“ říká Andrea Verešová. „To si málokdo uvědomuje, protože každý jenom vidí, že zpěvák si někde něco zazpívá, herec odehraje nebo krasobruslařka udělá pár piruet. Jenže aby to vypadalo lehce, ladně a bezprostředně, je v tom strašně úsilí. I proto v rámci svého nadačního fondu podporuju děti ve sportu. Jsem ráda, když je někdo úspěšný, věnuje se něčemu, má motivaci a rozvíjí svůj talent.“
Takže teď už následuje rozhovor se světoznámou modelkou, která letos v létě oslaví čtyřicáté narozeniny.
Dcera úspěšně jezdí na snowboardu, syn už taky začal, jste vlastně taková snowboardová rodina. A co vy? Taky jezdíte?
My vyloženě snowboardová rodina nejsme, i když děti se tomu věnují, u nás byly vždycky hlavní lyže. Ale vidím, že pro mladé lidi je snowboard takový milejší, hravější a modernější. Každý rok si říkám, že to taky zkusím, ale zatím jsem se neodhodlala. Trošku se bojím, že už jsem přece jenom starší škola a že na to nemám tu energii a trpělivost. Jenže když vidím, s jakou lehkostí to děti zvládají a jak je to krásné, říkám si, že mě možná ještě někdy ukecají. Já jsem spíš přes lyže. Sport mě vždycky bavil, ale nikdy jsem se mu nevěnovala vrcholově. Nikdo mě k němu nevedl, nebyly na to podmínky ani čas.
Sportovkyní jste se tedy nestala, modelkou ano. Jak jste se k tomu dostala?
Pozoruhodné je, že jsem měla všechno nasměrované jinak. Když mi nevyšla medicína, začala jsem studovat francouzštinu na francouzském lyceu. V té době byla francouzština oficiálním jazykem v Bruselu, tak jsem chtěla dělat mezinárodní vztahy. Právo jsem sice dostudovala, ale asi díky mému vztahu k módě a jakési romantické duši jsem víc tíhla k umělecké sféře. Pak mě sestra přihlásila na první soutěž středních škol Slovenska. Nejdřív jsem vyhrála regionální kolo v Žilině, jako vítězka jsem se dostala na Miss celoslovenské, kde si mě všiml zástupce modelingové agentury Elite Model Look. Získala jsem kontrakt do Paříže a už to šlo samo. Další soutěže a Miss Slovensko.
Co jste tomu říkala, takové kariéře?
Paradoxní je, že jsem se nikdy necítila ani jako kráska, ani jako modelingový typ. Osud mi to ale pořád dokazoval. Máš na to, zkus to! Tak jsem poslechla.
Jako modelka působíte přes dvacet let. Co se změnilo od doby, kdy jste začínala?
Tenkrát nebyly sociální sítě, internet, Google, nic takového, takže člověk si všechno musel pracně vyhledávat v knihách a mapách. Teď si zadáte místo, kam potřebujete, a vyjede vám celá trasa. Já chodila s baťůžkem a mapou a hledala si všechny destinace. Až dnes koukám, jak naše generace musela být brzy samostatná a zodpovědná. Učili jsme se jednoduše probírat životem sami. Ani rodiče nevěděli, do čeho jejich děti jdou. Všechno bylo nové a nepoznané, ale taky lákavé, všichni chtěli na Západ. Tedy každý, kdo chtěl něco dokázat. Teď bychom dítě jen tak nepustili, tenkrát chtěl takovou šanci každý využít. Dnes máme daleko víc příležitostí a možností, ale taky je mnohem víc nástrah a komplikací. Už nepustíte dítě ani jen tak ven si hrát. My byli pořád venku, na hřišti, scházeli jsme se s kamarády, v létě brouzdali v parku a v lese, cestovali a vůbec to nepřišlo nikomu divné.
Kdo z rodičů vás víc podporoval?
Maminka je jiný typ než táta. On to jako větší introvert sledoval spíš zpovzdálí, je profesorem na univerzitě, jeho oborem je matematika a fyzika. Kolikrát mi říkal, že mě obdivuje, jak dokážu komunikovat na veřejnosti a s médii, že on by se z toho tlaku a bulváru už asi zbláznil. Velkou oporu jsem měla v mamince. Fandila mi, doprovázela mě na přehlídkách a na focení, kdykoliv mohla. Tatínek tedy taky, ale aktivně se neúčastnil. Nechtěl ani jet do Bratislavy na moji přehlídku. Vždycky říkal, tak si to holky užijte a vraťte se mi domů.
Kam všude jste se na začátku jako modelka dostala?
V Paříži jsem byla dva roky, v osmnácti jsem pak odjela do Milána, protože jsem tam získávala čím dál víc kontraktů. Byly tam o něco jednodušší podmínky, pro modelky příznivější z hlediska financí, i když Francie byla Mekkou světové módy. Fotila jsem pro skvělé značky jako Chanel, Armani, Cavalli. Časopisy jsou jedinou památkou, které mám. V té době jsme byli odkázáni jenom na agentury, které sbíraly fotky a výstřižky z časopisů, kdepak digitalizace. Zní to až archaicky, viďte?
Ale nedopověděla jste tu Francii.
Ačkoliv se to nezdá, Francie je tak trošku komunistická země, velice přísná na daňovou politiku. Agentura vám automaticky strhne padesát procent. Platily jsme sociální a zdravotní pojištění, to bylo dalších dvacet procent. Abych to zkrátila, modelce z výdělku nezůstalo skoro nic. Sedmdesát procent jsem odevzdala hned a ze zbývajících třiceti jsem si hradila všechny náklady. Ubytování v Paříži bylo nesmírně drahé, cestovné, náklady na fotky, booky, stravu... Život tam byl opravdu nákladný a aby vám vůbec něco zbylo, bylo to skutečně těžké.
A jaká byla práce?
Práce vynikající, to ano, ta byla velice prestižní. Jenom vydělat si bylo pro modelku náročné. Proto mě lákala Itálie, později jsem dostala zajímavé zakázky i v Londýně.
Kde se vám líbilo nejvíc?
Mnichov a Hamburk, tam byly skvělé kampaně. Hodně se dělaly reklamy pro komerční značky, které dobře platily a objednávaly si jenom podle fotek bez castingu, takzvaný directbooking. Pro mě ideální brigáda při vysoké škole. Bavilo mě to. Taky jsem rok pracovala v New Yorku. To bylo v době, kdy jsem žila s Jaromírem Jágrem, který tam právě hrál. Ale New York jsem si tenkrát moc nezamilovala. Letěl tam trend hodně vysokých a vyzáblých holek bez tvarů, takové androidní tipy, což byl pro mě handicap. Jsem drobnější, menší, spíš komerční tip modelky, takže jsem měla problém se prosadit. V roce 2000 jsem ke všemu začala studovat práva, takže jsem na cestování do zámoří moc času neměla. To už by se opravdu nedalo skloubit.
Co jste třeba musela odmítnout?
Některé hezké zakázky, které se kryly se zkouškami a státnicemi. Dostala jsem velkou nabídku focení na nový parfém Roberto Cavalli. Ve znaku měl smaragdového hada a asi proto, že mám zelené oči, měla jsem být takovým symbolem. Mělo se fotit v New Yorku těsně před státnicemi ze státu a práva. Já ale seděla, učila se, protože byly vyhlášeny jenom dva termíny, které se kryly s focením. Máma to rozhodla. „Moja milá,“ řekla mi, „tolik ponúk ještě bude v životě, ale zkúšky sú len jedny. Státnice musíš urobiť a keď budeš mít hotovo, foť si, čo chceš.“ Nebo jindy jsem se dostala do konečné trojice adeptek na film Trojská Helena, dokonce jsem už jela do Paříže na kamerové zkoušky. Ale natáčení se zase krylo se státnicemi, tentokrát z česko-slovenských právních dějin. Šla jsem do školy, jestli mi dají individuál na státnice, a protože mi nevyšli vstříc, musela jsem tuhle úžasnou nabídku odmítnout. Tak si říkám, kde bych byla dnes, kdybych nedělala práva.
Stýskalo se vám v cizině?
Samozřejmě. Asi jsem občas protelefonovala majlant. V té době byly hrozně drahé roamingy, ale byl to jediný způsob, jak být ve spojení s rodinou, jak se podělit o zážitky, jak se poradit. Internet ani sociální sítě ještě neexistovaly. Vyprávěli jsme si všechno, co se stalo, co prožívám, mé zkušenosti, a naši mě podporovali. Pro mladou holku v cizím světě to bylo někdy opravdu těžké. Taky se mi stalo, že jsem asi dvakrát utekla. Vrátila jsem se domů a řekla agentuře, že už mám všeho dost a už to víc nechci dělat. Bylo to strašně náročné. Někdy nás hodili mezi dvacet modelek, do strašných podmínek bydlení, vzali nám všechny peníze, nedali ani kapesné, neměla jsem si za co koupit jídlo. To už si dneska neumíme představit, že neexistoval internetbanking, aby vám rodiče někam poslali peníze. Od rána do večera chodíte po konkurzech a netušíte, kdy dostanete práci. Nikoho nezajímá, co si myslíte a co cítíte. Všichni vás hodnotí jenom jako ramínko na šaty. Bylo to někdy degradující a vyčerpávající... Ale jsem ráda i za tuhle zkušenost, protože bez ní bych nebyla tam, kde jsem dnes a nedokázala bych si vážit toho, co mám. Neuměla bych být vděčná za důležité věci, které tvoří ty pravé hodnoty.
Taky jste někdy na přehlídce upadla?
Párkrát jsem zaškobrtla a u Paco Rabanne, kde jsem měla takovou dlouhou vlečku, jsem i upadla a zbytek předvádění jsem šla s vlečkou a botama v ruce. Oplakala jsem to, ale zjistila, že svět jde dál. Taky nezdar vás učí a posouvá.
Máte pořád vynikající postavu, jste ve formě. Jak to děláte?
Myslím si, že to hodně souvisí s disciplínou, ale musím zaklepat, asi mám ke všemu dobrou genetiku a rychlé spalování. Nicméně jsem se léty naučila jíst relativně zdravě a racionálně. Snažím se k tomu vést i své děti. Kromě české kuchyně, kterou mají rády, jim vařím taky asijskou nebo italskou kuchyni. Často připravuju ryby, zeleninu a ovoce. Každopádne jsou to sportovci, spálí hodně energie, proto jim nezakazuju občasné mlsání. Ráda upeču buchty nebo jejich oblíbený koláč. Myslím, že v mladém věku je zbytečná vyhraněnost, diety a něco striktně zakazovat. Pokud jsou děti zdravé, jejich tělo si řekne, co potřebuje. Důležitý je správný poměr a přísun vitamínů, minerálů a energie, abychom zaručili zdravý vývoj, zdravé kosti a podobně.
A jak jste na tom se sportem?
Vždycky jsem měla ráda pohyb, ale nevěnovala jsem se mu tak intenzivně jako dnes. Naneštěstí si předvádění a hodiny focení na podpatcích přineslo časem svoji daň. Začaly mě trápit bolesti zad a částečná skolióza. Přemýšlela jsem, co s tím, a hledala pomoc. Nakonec mi pomohla až jóga a správné cvičení. Zjistila jsem, jak důležité je zpevnění vnitřních svalů a protažení zkrácených šlach. Jóga se pro mě stala skvělou alternativou náročného života a cestování, naučila mě trpělivosti a sebedisciplíně.
V čem dalším, kromě toho, že vám pomáhá udržovat se ve formě, jóga pomáhá?
Vybudovala ve mně poctivost, pravidelnost ve cvičení. Cvičím každý den, snažím se na to najít čas. Díky józe si udržujete kondici, je dobrá pro tělo i duši. Ideální cvičení v každém věku. Dá se dělat jenom v těch pozicích, které jsou pořád ještě příjemné. Člověk překonává stále víc a víc sám sebe, učí se správnému dýchání, což je důležité. Ve stresu totiž přestáváme správně dýchat, a to vede k tomu, že se nedostatečně okysličují orgány, ztuhne svalstvo a dělají se bloky.
Jaké cvičení nebo sport ještě děláte?
Například pilates a aerobic. Ráda hraju tenis a taky pravidelně chodím plavat. V zimě zbožňuju lyže, na horách jsme skoro každý víkend. Ale přiznám se, ani mě se občas nechce, ale ten pocit potom, ten stojí za to! Díky pravidelnému pohybu se udržuju v kondici a dobré náladě.
Jak a kde jste se seznámila s manželem?
Na jednom focení, kde jsme se bavili o nějakých právních věcech. Pak jsem ho potkala na lyžích, právě ve Špindlu, a tam mě zaujal nejvíc, protože byl zase v úplně jiné poloze, už ne jako seriózní a upjatý advokát. Skvělý chlap, správný sportovec.
Kde jste se brali?
Na zámku Kynžvart, hostina následovala v hotelu Esplanade v Mariánských Lázních. Zvali jsme příbuzné a pár dobrých známých a kamarádů. Byla to krásná svatba na to, že jsme ji zorganizovali docela rychle. Neplánovali jsme to, jak je dneska v módě, třeba rok a půl. Za tři měsíce jsme všechno udělali. Nikdo nám nepomáhal, jak to teď vidíte, že si na to lidi zvou celé agentury. Oceňuju profesionalitu a péči majitelů hotelu, kteří se o nás skvěle postarali. Bez jejich pomoci a obětavé rodiny bych to celé nikdy nezvládla. Na zámku bylo nádherně, cítila jsem se jako princezna. Nakonec to byl jeden z mých nejkrásnějších dnů v životě.
Máte nějaké místo, kam se ráda vracíte?
Velice jsme si oblíbili řecké ostrovy. Když byly děti malinkaté, nechtěli jsme cestovat někam daleko za exotikou, tak jsme dávali přednost buď Slovensku, nebo nějakému pěknému ostrovu v Evropě. Oblíbili jsme si taky Francii, Itálii a Chorvatsko. Máme to tam rádi. Oceňujeme výborné jídlo, příjemné lidi, je to tam bezpečné.
Co vám vždycky zvedne náladu?
Asi úsměv mých dětí, když jsou šťastné, z toho mám radost. Kromě úspěchů ve škole a při závodech mě nejvíc baví, když můžeme být spolu. Když nám vyjde pěkná dovolená, krásné Vánoce, pobyt v přírodě. Těším se vždycky na každý společný víkend. Přes týden člověk přece jen nemá tolik času, kolik by si představoval. Děti mají hodně kroužků i učení. Ale mám zásadu večer si vždycky najít alespoň hodinku klidu, jenom pro nás, kdy si čteme knížku nebo jen tak povídáme. Děti si oblíbily teplé večeře, trošku jsem je rozmazlila, ale oceňuje to i manžel. Občas je to náročné, ale baví mě to. Když to jde a nemám přehlídku, moderování nebo něco vyloženě důležitého, snažím se být doma a věnovat se rodině. Mám štěstí, že mám flexibilní práci a jsem pánem svého času.
