Když se řekne stará Praha, většině Pražanů se vybaví především vaše obrazy. Proč jste si vybral ve své tvorbě právě městské veduty?
Maluji Prahu takovou, jaká kdysi byla a jakou ji stále cítím. Snažím se zachytit to podstatné, onen těžko definovatelný genius loci, který dnes překrývají nánosy reklamy a dusí vizuální smog. Z toho důvodu v mých obrazech nenajdete automobily, dopravní značky, neony ani plyšové pandy.
Kdo pro vás byl nebo je výtvarným vzorem?
Na počátku mé kariéry to byl můj modřanský dědeček a lásku k Praze jsem získal od svého tatínka Václava. Z malířů obdivuji Kamila Lhotáka, Antoníná Slavíčka nebo Františka Tichého či Jana Zrzavého.
Kde pro své obrazy berete inspiraci?
Od mládí jsem zbožňoval poezii – Jaroslava Seiferta, Jana Skácela, Františka Halase. Několik knih skutečných milovníků Prahy jsem měl tu čest dokonce i ilustrovat, třeba Nepilovo „Po Praze chodím…“ či Seifertovy výbory básní o Praze a o víně. A v tom je asi skryta ta inspirace – básně podobně jako obrazy, zvou na procházku plnou objevování…
Nevadí vám, jak se Praha mění před očima? Jak to nesete?
Záleží, na co se člověk soustředí. Nejsem fanouškem bábušek, sovětských čepic ani trdelníků, bublin nebo všech těch projevů ukvapeného dneška. Trápí mne, jak jsou lidé necitliví ke starým pražským domům, když je vidím posprejované. Naštěstí existuje něco jako renesance pražského života. Trhy na náplavce nebo sousedské dny, kdy se otevírají pražské dvory nebo se podepisují petice proti nebezpečné výstavbě.
Co vám dal a vzal seniorský věk?
Mám svobodné povolání. Moji práci „odchod do důchodu“ tedy po té praktické stránce příliš neovlivnil – když mám chuť nebo si to vyžaduje situace, maluji od rána do večera sedm dnů v týdnu. Pochopitelně některé věci jdou již pomaleji...
Je věk handicapem pro vaši práci?
Samozřejmě. Ve stáří síly spíše ubývají, ale určitě má člověk možnost se tomu nepodávat. Pravidelně cvičím a hodně mi pomáhá jóga. A když člověka bere revma, pomůže kostivalová mast nebo plavání. Pravidelně také chodím a na svých túrách mám alespoň čas na vymýšlení obrazů.
Na zmíněné Vysočině trávíte hodně času. Čím vám tento kraj učaroval?
Z kraje u Nového Města na Moravě pochází moje žena a já tu našel svůj druhý domov. Vyhovuje mi i střídání rytmu město-venkov. Na chalupě miluju obzvláště období mimo sezónu, třeba když okolní kopce zahalí mlhy a celý den mrholí a není tu ani živáčka. Ty chvíle, kde se v takové krajině procházím s naším psem Césarem, jsou k nezaplacení. Jinak se dá říci, že v Praze hledám inspiraci pro své obrazy a na Vysočině mám absolutní klid svá díla dokončit.
Přes léto máte ve vesnici Tři Studně otevřenou Letní minigalerii. Jak moc je maličká?
S nápadem přeměnit starou garáž v malou rodinnou galerii přišla moje žena. Naše minigalerie se za ta léta stala kulturním místem, kam se lidé dokonce pravidelně vracejí. Otevíráme ji vždy v červenci a srpnu pravidelně od roku 1991, letos zahájíme jubilejní 30. sezónu.
Chodíte na výstavy nebo patříte k umělcům, které zajímá jen vlastní tvorba?
Na výstavy chodím moc rád, je to i výhoda pro „akční“ seniory (smích). V poslední době mne třeba zaujaly výstavy Jana Šímy ve Valdštejnské jízdárně , Jana Zrzavého na Kampě nebo výstava Bonjour, Monsieur Gauguin, která reflektovala vícero českých umělců trávících čas v mé milované Bretani mezi lety 1850–1950.
Často jezdíte do zahraničí, můžete to porovnat s tuzemskem? Mají zde senioři výhody?
Je úžasné, že je možné v Evropě cestovat. Seniorské vstupy je možné využít jak v Rakousku, tak i v Německu. Co se rozhodně odlišuje, je kvalita výstav. Každý rok s rodinou jezdíme do vídeňské Albertiny. Viděl jsem tam úžasné výstavy - A. Dürera, P. Brueghela nebo francouzské impresionisty.
Jak vidíte uplatnění současných mladých umělců?
Těžko soudit, je úplně jiná doba, než když jsem začínal svoji výtvarnou kariéru já. Mladí umělci čelí zcela jiným výzvám, snazší je to možná v tom, že ne nutně musí umět řemeslo, těžší v tom, že konkurence vzrůstá. Těžko soudit.
Máte recept na příjemné stáří?
Myslím, že na tohle úžasně odpověděl Henry Ford. Řekl, že každý, kdo se přestane učit, je starý, ať je mu dvacet nebo osmdesát. A kdo se stále učí, zůstává mladý.
Takže se učíte?
Učím se celý život a také dávám možnost i dalším naučit se něco z malování. V naší pražské galerii Art Francesco pořádáme například výtvarné dílny nebo workshop Tajemství grafiky, kde si i úplní začátečníci mohou vyzkoušet tvorbu a tisk grafiky, jako je suchá jehla nebo linoryt. Mezi kurzisty jsme měli i hodně seniorů a tito lidé vás naplňují pozitivní energií. Jsou nadšení, něco si chtějí vyzkoušet a stáří ani francouzské hole jim v jejich nadšení nebrání.
Jaké máte rituály?
Celoživotním rituálem je ranní káva v pořádném hrnku. A pak je to chůze. Mám sedavé povolání a chození ať už na Vysočině nebo v Praze mi pomáhá udržet se v kondici. A do třetice bych zmínil tvorbu deníku. Naučila mne to vnučka Klárka, ono to má nějaký cizí název. Zapisuju si tam denní myšlenky, maluju nebo píšu poznámky, kolik kilometrů jsem třeba denně ušel nebo co jsem viděl. Je to dobrý nástroj, jak se nahlížet na uplynulý čas.
Jste typ umělce-jezevce nebo máte rád i setkávání s lidmi?
To jste mě rozesmála. Na vlastní tvorbu pochopitelně vyžaduji soukromí, ale mám rád společenské akce – ať už to jsou třeba koncerty, které pořádáme v gotických Emauzích nebo klubové večery, v nichž provázím diváky po svých oblíbených a často utajovaných místech v Praze.
Jsme internetové médium, tak na závěr snad jen z povinnosti: Jak se jako senior díváte na internet?
Je to výzva i martyrium zároveň. Na příslovečná stará kolena jsem se naučil Facebook. Jenže, než jsem to ovládl - a pořád nevím, zda to není silné slovo- , tak je tu prý Instagram a další platformy. Přiznám se, že to překotné tempo je až na mně někdy až příliš závratné…
Jaké máte plány do budoucna?
V květnu nám vyjde nová kniha o francouzských vinicích, kterou napsal můj syn Martin, velký znalec vína. Plánuji několik výstav a se synem Janem hodláme zrealizovat náš dlouholetý sen vzdát hold historické Praze.
