Zašto doči u Vodice?
Na to je jednoduchá odpověď. Je dobré sem přijet, protože je tu hezky. Staré město tvoří staré kamenné budovy, tak typické pro celé Středomoří. Shluk spletitých uliček, plných obchodů, obchůdků i kavárniček, obklopují vilové čtvrtě se zahradami plnými květů a pro nás i zcela neznámých stromů. Fíkovníky, citronovníky, bouganvilie, agave i palmy – vše v malebné směsici. Nejživější část města je právě v oblasti přístavu. Sem míří lodě, spojující ostrovy na obzoru, Prvič a Zlarin a také město Šibenik, ležící o dvanáct kilometrů jižněji. Obejdeme-li promenádu kolem hotelu Punta, s okny vypálenými válkou, dostáváme se za restaurantem na širokou přístavní třídu, které dominuje vysoký památník padlým hrdinům. Vše důležité pro chod města je tu poskládáno zhruba na čtyřech stech metrech přístavní promenády. Přístavní úřad, pošta, banka, policie, turistbiro, prodejny potravin i zdravotní středisko. A tržiště. Od samého rána plné života. Ženy zde nabízejí nepřeberné množství zeleniny a ovoce, čerstvé i sušené fíky i domácí rakiji. Vrcholem je pochopitelně trh rybí. Dlouhá řada stolů nabízí zde to, co místní rybářská flotila ulovila během ranního lovu. Ještě v noci vyráží rybáři ve větších či menších člunech na moře, aby nakrmili místní obchodníky i nedočkavé turisty. Neznám mořskou faunu, a tak jen chodím mezi stoly a ptám se. Několik druhů škeblí, langusty, úplně malé rybičky i obrovské steaky z tuňáka. Je to pastva pro oči a také pro naše nosy. Intenzivní pach rybiny ale odnáší vánek zpět na moře a člověk, nezvyklý tomuto pohledu, by nejraději ochutnal od všeho.
Poklidná atmosféra prostupuje městem, všemi jeho zákoutími a uličkami. Jako by zde ani nebyla znát nedávno skončená válka. Tady na pobřeží ji nenajdete. Jen hotel Punta svými prázdnými, vyhořelými okny ji připomíná. Stačí však vyjet pár kilometrů do vnitrozemí a její hrozné důsledky může vidět i nezúčastněný turista. Vypálené, polorozbořené domy, celé vesnice, rozhrnuté buldozery po obou stranách cest a občas nějaká stará žena v černých šatech, sedící nezúčastněně na prahu svého obydlí. Tristní pohled. A kolem vnitrozemních cest ještě pravděpodobně miny. Necelý rok po válce nemůže být ještě vše vyčištěno.
Procházky večerní Vodicí jsou příjemné. Denní žár ustupuje příjemnému větříku od moře a uličky okolo přístavu se plní lidmi. Bezcílné korzování ulicemi nás přivedlo také před jednu velmi skromně zařízenou suterénní tavernu. Víno už na dálku vonělo z otevřených dveří a to je volání, kterému se jen těžko odolává. V šeru sklepní místnosti, zahalené do kouře z laciného tabáku a krásné vůně vína, sedělo kolem stolu pár místních penzistů a hrálo karty. Jeden z nich, ten nejtlustší a nejstarší, měl nad tím vším zřejmě patronát. Seděl u naraženého soudku a čepoval. Byl zvědavý. A tak jsme si chvíli povídali. Hlavně o Praze.
"Sjećanja na mladost. Prag. Dobrodošli."
Asi byly ty jeho vzpomínky příjemné, protože se děda na chvíli odmlčel a zadíval se někam do tmavého koutu sklepa.
Hlavně, že jsme si rozuměli. Podávám mu láhev od Jamnické minerálky, aby mi do ní načepoval červené. Evidentně potěšen z mé, byť trochu kostrbaté, chorvatské konverzace, mi povídá:
„Ovo vino je za obične turiste.“ A ukázal na soudek vedle sebe. „Vi ćete dobiti nešto bolje.“
Děda pracně slezl ze své stoličky a za nevelký peníz mi načepoval do prázdné lahve „nešto bolje". Vynikající, těžké dalmatské červené víno. A tak jsme dostali přece jen něco lepšího než „običnih turista.“
Dalmácie, srpen 1996
Z knihy Středomořský kaleidoskop, která vyšla v roce 2014
Vodice. Zpodobení Krista z ostnatého drátu
Vodice. Večerní procházka městem
Vodopády na řece Krka
Údolí řeky Krka
Pohoda u kafíčka u vodopádů
Nebezpečný návrat z hor v tehdejší Republice Srbská krajina
Rozbitý můstek v horách. Je třeba se však dostat na druhou stranu!
A je to ! Dcera fotí, žena naviguje a já jsem projel s odřeným bokem auta.
Musíme čekat, než se trochu vyspraví silnice zničená válkou.
Takto vypadá tvář nedávno skončené války. Kolem silnice jsou ještě miny.
Zničené vesnice, rozhrnuté buldozery, zaminované cesty, a občas nějaké staré osoby, sedící na prahu svých polozbořených domů. Balkán byl odjakživa trochu divoký.
