Vede přes Vraňany, kde ze silnice odbočuje k Vraňansko-Hořínskému plavebnímu kanálu, v Lužci nad Vltavou ho překonává, směřuje k Vltavě, Ve Vrbně se vrací ke kanálu, překonává ho zpátky a vede do Hořína. Tady bude cíl druhé části mého putování.
Jestli máte chuť se zasmát, pojďte se podívat, jak to všechno dopadlo.
Putování začnu tam, kde jsem ho minule skončila, tady na vlakové zastávce v Mlčechvostech.
Stejně se musím dostat do Vraňan, tak nepůjdu po silnici, ale vezmu to podle Vltavy, rozhodla jsem se. Je tam krásně, začínají se otvírat první bílé kvítky na stromech, čeká mě krásná cesta. Ve Vraňanech se od Vltavy odděluje Vraňansko-Hořínský plavební kanál. Vodní cesta pro lodě tu slouží už od začátku 20. století. Pod mělnickým zámkem se kanál opět spojí s řekou, ale Vltava to není. Ta se o kousek výš zasnoubila s Labem. Vím, že historické zdymadlo v Hoříně prochází velkou rekonstrukcí, aby jím mohly proplouvat i moderní vysoké lodě. Co nevím, to je to, že rozsáhlými úpravami prochází celý plavební kanál se všemi jeho mostky. Ale to předcházím dalším událostem.
Zatím jsem došla jen do Vraňan a vesele se blížím ke šklebícím se vratům kanálu. Zajdu do vsi, značku sice nikde nevidím, ale podle mapy a podle kanálu se blížím k Lužci nad Vltavou. Už zdálky tuším problém. A byl. A pořádný. Na místě mostku, přes který jsem měla přejít, je obrovské staveniště. Kudy dál? Nevím. Zašla jsem ke hřbitovu a odtud jsem viděla člověka, jak jde podle zahrad. Vydala jsem se za ním po improvizované cestě. Obcházím staveniště a vůbec netuším, kudy kam, jak se dostat na druhou stranu kanálu. A tady a teď končí plánovaný výlet a začíná improvizace.
Rozhodla jsem se, a ono mi vlastně ani nic jiného nezbývalo, než jít dál podél vypuštěného kanálu. Jakási cesta tam vede. Nikoli turistická. Připadala jsem si jako poutník, který na cestě k cíli musí překonávat různé nástrahy. Zde byly ve formě různých pohoří z rozebraných mostků a navezených hromad hlíny. Po mé pravici za kanálem po silnici jezdila auta. Jak se k nim však dostat? Po mé levici se táhl rozlehlý sad. Když jsem se konečně dobrala jeho konce, objevila se polní cesta, vedoucí k silnici směr Hořín a Mělník. Někde na obzoru se míhala maličká autíčka. A současně jsem spatřila Mělník. Zámek se díval do kraje pěkně z kopečka a byl mnohem větší než ta autíčka. A navíc pod ním svítila zelená kopule hrobky rodu Lobkowiczů v Hoříně. Šlápla jsem do osení a rozhodnutí bylo dílem okamžiku. Vezmu to rovnou cestou za nosem, přes jarní zeleň pole lán, směr zelená kopule. Obrovský lán jsem překonala za dohledu několika rodin srnek, které mě bedlivě sledovaly a hlídaly, jestli nejsem nějaký ujídač osení. Do Hořína - plánovaného cíle výletu, jsem tedy dorazila. Jen jaksi zadem, přes humna. :)
A proč se cílem stala celkem nenápadná obec Hořín? Jednak kvůli historickému zdymadlu, které jsem ovšem neviděla. A jednak kvůli zámku. Krásný památkově chráněný zámek tu stojí od konce 17. století. Podepsáni jsou pod ním takoví stavitelé jako G. B. Aliprandi a F. M. Kaňka. Sňatkem přešel z původních vlastníků Černínů na Lobkowicze. Ti jej vlastnili do roku 1948 a v restitucích jim byl vrácen. Snad ale ani nechtějte vidět, v jakém je po hospodaření státu stavu, a to když se jím pak ještě navíc prohnala povodeň. Na místním hřbitově vyniká lobkowiczká hrobka z konce 19. století, která byla majákem při mé poutní cestě.
No, řekněte, potěšila jsem vás v této nelehké době?
Jinak tedy po této zkušenosti doporučuji případným poutníkům odložit pouť na dobu, až bude Vraňansko-Hořínský plavební kanál po náročné rekonstrukci.
Související: Poutní cesta Blaník-Říp