Můj soukromý ášram
Ilustrační foto: ingimage.com

Můj soukromý ášram

27. 3. 2020

18. 3. 2020

Občas jsem toužila utéct do kláštera či ášramu, či tak nějak. Představovala jsme si, jak mám pro sebe koutek, choulím se do klubíčka, rukama si objímám kolena, položím si na ně hlavu a mlčím. Nikdo na mě nemluví a já nic nemusím. Toužila jsem být o samotě a najít trochu klidu a ticha.

Ale to bych nebyla já. Jako čerstvá penzistka si občas připadám jako Ivan z pohádky Mrazík. Jak mu naroste medvědí hlava, on běhá po lese a huláká: „Jaký dobrý skutek mám vykonat.“

Jojo, občas mám medvědí hlavu.

Teď svět zpomaluje. Planeta zatáhla ruční brzdu. A já jsem sama doma.

V mém soukromém ášramu zatím na meditace nedošlo. Byt vypadá jako krejčovská dílna. Šiju roušky. Našla jsem doma kus bavlněné látky, návod na internetu a pustila se do výroby. Zdržuje mě, že nemám žádný tkaloun a musím zavazování vyrobit. Hezky si u toho pálím prsty jak tenký proužek sežehluji. Látka stačila na šestnáct kusů. Čtyři jsem si nechala a zbytek vyvěsila v sáčku v paneláku na nástěnku s upozorněním, že jsou sterilizovány pouze žehličkou.

Medvědí hlava je vcelku spokojena.

 

19.3.2020

Vydávám se na nákup. Přímo umanutě jsem lpěla na tom, že i pár kroků do sámošky chodím za dámu. Dnes místo rtěnky nasazuju roušku. Hned jak vyjdu z paneláku, mi tkanička vzadu povoluje. Přitáhnu si ji víc. Funím jak lokomotiva a zamlžují se mi brýle. Nandala jsem si doma i staré rukavice. V obchodě bloudí pár zakuklenců. V rukavicích se nemůžu dostat do sáčku a vložit zeleninu. Opatrně rukavice sundám, Nedotýkám se madla košíku, poupravím roušku, otevřu si tři sáčky a nandám celer, mrkev a červenou řepu. Opět si natáhnu  rukavice. Nahážu pár dalších věcí do košíku a chci si zkontrolovat seznam. V rukavicích ho nedokážu z kapsy vylovit. Moc nevidím, je mi horko a chce se mi kašlat, což si nedovolím.

Vylezu polomrtvá a zpocená, a protože  po cestě domů už nikoho nepotkám, poodhrnu roušku alespoň z nosu, abych se neudusila. Hluboce se klaním těm, kteří musí v rouškách či ochranných oblecích vydržet celé dny.

Hned za dveřmi bytu si udělám selfíčko v novém modelu a posílám kamarádkám s textem: “Vždycky jsem si myslela, že jediné, co mi může hrozit, je nějaká pěkná pohlavní choroba od gigola…“

Roušku i rukavice hážu do starého kastrolu a vařím. Sobě noky, špenát a zastřené vejce.

 

20.3.2020

Má postel je mi útočištěm. Zprávy ani internet jsem ještě nepustila. Přinesla jsem si do postele snídani a užívám si dlouhého, předlouhého čtení. Až tak dlouhého, že jsem přečetla celou knižku  Dej mi své jméno. Krásný příběh o lásce a citu, odehrávající se na italské Riviéře. Vzpomínám, jak jsme s manželem kus Itálie projeli autem. Na krásné zážitky z Toskánska, Benátek, San Marina.  Bude svět ještě někdy,  co býval? Chce se mi brečet.

Spím sama v posteli pro dva. (To není pozvánka pro mužské osazenstvo, i když bych se moc nebránila – jen co si bonton žádá). Vyprávím to proto, že volná postel je obložena notýsky, propiskami a knihami, které potřebuji mít po ruce, pro případ nouze. Tj. smutku z osamělosti, pláče nad stavem světa…

Karel Kostka – Kdo jsme, Eckhart Tolle – Ticho promlouvá, Tara Swartová – Zdroj, Petr Koubovský – Věda podle abecedy, časopis Psychologie. Učítám pro uklidnění Karla Kostku.

Šlapu na rotopedu a pouštím si třináctou komnatu Idy Kelarové. Půlku dokumentu nevnímám. Když spustila písničku Ó mamo mamo… vzpomínám na mamku. Zkusím jí zavolat, ale je to marné. Špatně slyší a telefon nezvedá. Musím vždycky počkat, až zavolá ona mně a úvodem mi vynadá, že se ani neozvu. Vybavuju si, jak jsem ji učila zacházet s mobilem.

„Mami, alespoň základy. Dívej se, takhle mi pošleš esemesku.“

„Já to posílat nebudu, když bude něco potřeba, pošlu ti koresponďák.“

„Mami, já si myslím, že se koresponďáky už nedělají.“

„Já mám zásobu,“ ohradí se máma a ze šuplíku vytahuje pár  zažloutlých koresponďáků s předtištěnou známkou 25 haléřů. Pravdou je, že si na moji mámu pošta nepříjde. Netuší, že si pro „onu zásilku“ musím na poštu a hezky doplatit. Vždycky mě to pobaví a schovávám si je jako památeční relikvie.

 

21. a 22. 3. 2020

Podléhám skepsi. Asi bych měla vypnout  televizi. V rámci zachování zdravého rozumu. Ať na konci stavu nouze nevyjdu z domu jako tlustá alkoholička. Ale kdyby to pomohlo – obětuju se.

Můj příběh
Hodnocení:
(4.7 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?