Středa 25.3 je nejen dalším dnem karantény, ale i dnem, kdy E-ON oznámil, že nám vypnou proud. Od 9 do 13 hodin. Z důvodů plánované údržby, žádná pohroma.
Probudila jsem se kolem šesté - když je venku vidět, mám vyspáno, i když vstávat nemusím. Abych bez úhony přežila blackout, navařila jsem do obou termosek čaj. Káva mi nechutná, ale bez čaje by svět ztratil své kouzlo, alespoň tedy pro mne...Pak jsem vytvořila hrnec gulášové polévky, abychom snad nezhubli, než proud zase půjde. Ušila jsem na stroji pár roušek - a vypnuli proud.
Na štěstí mobil funguje i bez proudu v zásuvkách. Zavolala jsem Aničce, že dnes v poledne je společná modlitba vyhlášená papežem, ke které se připojili i v Rádiu 7. Toto internetové křesťanské rádio mi poskytuje tolik povzbuzení, že den uteče jako nic!
Anička mi líčila, jak byla ráda Jaruška, když jí Anička zatelefonovala. Chvíli jsme upřesňovaly, která. Pak jsem pochopila. Anička mne totiž postupně seznámila se třemi Jaruškami, ale jen na tuhle mám telefonní číslo. Patří mezi pacienty s dýchacími potížemi a je v bytě bez balkonu. Je ráda, když jí lidé z církve dovezou nákup, za zavolání bude také vděčná.
Číslo na Jarušku jsem našla, a tak jsem podstatnou část blackoutu propovídala. Probraly jsme děti a zavzpomínaly na minulá zaměstnání. Vedle v pokoji seděl manžel u psacího stolu se stolní lampičkou. Lampička se k našemu údivu rozsvítila už v 11 hodin! Takže jsem se mohla pustit do všeho, co k provozu vyžaduje elektrický proud.
V poštovní schránce jsem našla dvě obálky s rouškami. Byl u nich i návod - vyprat, vyžehlit a pak teprve nosit. Manžela potěšilo, že si na nás někdo vzpomněl. Později jsme se dověděli, že dobrovolníci nosí na městský úřad doma ušité roušky a odtud je pak přidělují občanům, těmi starými počínaje. Hned jsem vyprané roušky pověsila na sluníčko a po uschnutí i vyžehlila. Po polední společné modlitbě byl čas na jídlo. Polévka byla ještě teplá a s palačinkami to byl dobrý oběd.
Odpoledne bylo počasí na procházku. V našem malém městě máme všude blízko, do lesa dojdu za 10 minut a většinou ani cestou nikoho nepotkám. Rozhlížím se v jarní přírodě. Moc toho ještě neroste, ale kopřivy už vyrážejí, příští týden už by se mohly trhat.
Po procházce jsem doma zahrála na kytaru pár písní. Do shromáždění naší církve se hned tak nedostanu, ale písně k Boží chvále mě povzbudí. Dokud se zpívá, ještě se neumřelo!
Večer jsem vyprala synovo oblečení a pověsila do sušárny. Ráno bude zase jako nové!
Den utekl jako voda. A měsíc vlastně také skoro končí. Co přinese ten další?
Abych pravdu řekla - když to přeženu se sledováním zpráv o coronaviru, ráno vstávám s písní Jana Wericha: "Koho to baví pečovat o svoje zdraví , aby až bude líp na tom ho dřív než šlak trefil atom" Co bude za týden? Co bude za půl roku? Má cenu vůbec vstát z postele, když tu za pár měsíců nemusím být? Opatření proti virům je tolik a žádné vám nezaručí, že bude účinné.
Ale den se dá začít i jinak: Poděkovat Bohu za to, že mě nic nebolí, že mám dobrou snídani a spoustu věcí, které ani nepotřebuji, a poprosit za ty, kteří tolik štěstí nemají. Dnes je dnes a co mě čeká, nevím.
V Bibli je údajně 366x napsáno: Neboj se. Na každý den jednou. Lidé měli těžký život vždy, my si v našem pohodlíčku ani neuvědomovali, jak jsme zranitelní. A teď je tu virová ruleta. Na koho to padne...Není to příjemný pocit, také mám děti a vnoučata a nechci si představit, že by se s nimi něco stalo. Ale hloubáním o tom, z čeho mám strach, ničemu nepomůžu.
Modlím se za všechny, kdo vyrábějí dezinfekce a ochranné masky pro lékaře, modlím se za všechny, kdo slouží nemocným, modlím se za prodavačky a za těhotné maminky, které musí být hodně vystrašené nejen kvůli sobě, ale i kvůli maličkému. Jsme v těžké situaci, ale poslední slovo bude mít Bůh.