Následující dílko jsem věnovala v roce 1978 svému kolegovi, který si mě dobíral, že si stále kupuji ke svačině jogurt. Zpívá se na melodii písničky V Zálužanech na potoce stával mlýn. Třeba vás v této neradostné době trochu pobaví.
Jednou přišel ke kartářce smutný pán
a položil na stůl černý tulipán:
odhalte mi, teta,
moje příští léta,
tajnou mocí jsem k vám hnán.
Dneska v noci měl jsem já vám strašný sen,
vyložit ho můžete mně snad vy jen;
nejdřív vám ho povím,
pak v kartách zalovím –
osudný je tento den.
Dostal jsem v tom snu já krásnou pozvánku,
abych přijel na hostinu na tanku,
účast že je nutná,
strava bude chutná,
bude tam rej Smetánků.
Nejít tam jsem neměl jaksi odvahu,
vrátit jsem se ale chtěl už na prahu;
nebylo však jisto:
přijdu tím o místo?
i to jsem vzal v úvahu.
Do sálu jsem vstoupil jako poslední,
po půlnoci, nebo snad až k poledni;
pořádal to Laktos,
ve vázách byl rákos,
všechno trochu nevšední.
Aperitiv byla sklenka kefíru,
jako předkrm jogurtu až přes míru;
a na hlavní jídlo,
aby nevystydlo,
mísa celá ze sýrů.
Potom dostal každý hrnec podmáslí,
to jsme to zas, pane, jednou vyfásli!
Na to dali mísu
prima biokysu
pro ty, co to propásli.
Pak jsme hráli všichni chvíli na fanty,
chyt´ jsem přitom pěkný úkol od Franty:
prášek, co tak dusí,
nacpat si do pusy,
zadrhlo mi to panty.
Po pauze se začlo zase nanovo,
takže došlo konečně i na Jovo,
pak přišel Pribiňák
a po něm taveňák
přihlásil se o slovo.
Řekl jsem si: dost už, milý holenku,
nebo z toho chytíš ještě žloutenku;
v tichosti jsem zdrhl,
před dveřmi jsem vrhl,
šťasten, že jsem zas venku.
Ještě se mi klepou z toho ramena,
řekněte mi, paní, co to znamená:
budu dlouho žíti,
či mám nechat pití –
proč jste tolik zdrcená?
