Dávná minulost se zde bezprostředně prolíná s přítomností. Háje datlových palem se na obou březích střídají s políčky kukuřice, cukrové třtiny, nízkých banánovníků, či bambusu, s tisíciletými chrámy a žlutočervenošedou barvou skal Arabské pouště. Skrovné příbytky felláhů a rybářů z nepálených cihel, většinou bez střechy, nebo jen lehce pokryté rákosem či palmovými listy, při břehu ženy, peroucí prádlo a houf dětí, dovádějících v pobřežní mělčině. Stejný obrázek, jako před staletími. Poklidnou hladinu řeky občas rozčeří tradiční felúky s šikmými stožáry nebo výletní loď, jedoucí opačným směrem.
Retro styl, ve kterém je většina výletních lodí postavena, dřevěné schodiště s ozdobnými koncovkami zábradlí, stylový nábytek kajut i baru, těžké závěsy na oknech, i konečně nevtíravě diskrétní a ochotný personál lodi, to vše evokuje noblesu doby Agáthy Christie a jejího hrdiny Hercula Poirota. Pohled na spolustolovníky v jídelně v podpalubí nás však vrací do doby až příliš současné. Na místo smokingů, obleků a kravat či společensky oděných dam dob dávno minulých, tu jsou cestovatelé všeho věku, oblečeni do toho nejúspornějšího oblečení. A zejména ti mladší. Ti starší přece jen zachovávají jakési dekorum a přicházejí do jídelny oblečeni více, či méně společensky. Kdo ví, zda na ně krom neobyčejné atmosféry této plavby nepůsobí ještě i naplno běžící klimatizace, která ty starší nutí obléci se přece jen trochu méně sportovně.
Kajuty sice nejsou příliš prostorné, ale za to je tu vše, co člověk k několikadennímu životu na lodním hotelu potřebuje. Nezbytná lednice, ve které se chladí krom obyčejné vody i neobyčejně dobrá vodka, přiměřeně vybavená koupelna s teplou vodou i televize s arabskými pořady. Televize je skvělý vynález. Nikoli ovšem kvůli arabským seriálům, či zprávám, ale kvůli tomu, že se na ní dá přehrávat a tudíž i přebírat množství fotografií a videí, natočených během dne. Pokud si ovšem cestovatel přibalí do zavazadla i potřebné propojovací kabely. Toto tedy v době Hercula Poirota nebylo možné. Domnívám se však, že tehdejší cestovatelé nebyli proto méně spokojení. Pokud nelezli po nejrůznějších památkách, tak se určitě věnovali duchaplné společenské konverzaci, či, jak nám sděluje spisovatelka Agátha Christie, vraždili své spolucestující. Toho se snad na našem krásném plavidle jménem „Crocodile“ obávat nemusíme.
uklízeči se snaží vydělat si nějakou tu libru, či dokonce dolar
Polední slunce, které žhaví naši nilskou odysseu do teploty mezi třiceti pěti a čtyřiceti stupni, nás, věkově trochu pokročilejší, zahání pod slunečníky horní paluby, nebo do přiměřeně klimatizovaného ovzduší kajuty ke kávičce, při nádherném pohledu na zvolna ubíhající břehy Nilu. Úžasná pohoda.
Pochopitelně, že Egypt není jen Nil. Egypt je hlavně prastará historie, jsou to chrámy, stavěné v průběhu minulých tisíciletí. Jsou to sídla, stavěná okolo posvátných chrámů. Sídla, která přerostla do městských aglomerací dnešní doby. Jsou to i lidé, tvrdě bojující o svůj dnešní chléb vezdejší.
Dnešní Egypt je poznamenám i arabskou revolucí, která zachvátila značnou část arabského světa. Prozápadní jistota mubarakovského Egypta je najednou ta tam a svět čeká, kam se arabský svět pohne. K demokracii, či ke xenofobnímu fundamentalizmu. Informace, které se objevily v našich i světových médiích, však odradily celou řadu potencionálních zájemců o Egypt. Hotely v přímořských letoviscích jsou poloprázdné a z asi tří set nilských velkých výletních lodí je v provozu sotva třetina. K naší velké radosti to bylo znát i při návštěvě velkých chrámů podél řeky. V Karnaku, Luxoru, i Edfu kotvilo vždy jen pár lodí a tak naše skvělá průvodkyně mohla v poklidu spustit stavidla svých nevyčerpatelných znalostí.
Pohoda na horní palubě
Z pohodlí klimatizované kajuty, či z pohodlného lehátka na horní palubě lodi jsou však problémy dnešního Egypta dosti vzdálené. Podstatně menší množství turistů oproti minulým létům egyptské hospodářství tvrdě postihlo. Vedle příjmů z prodeje ropy, příjmů z průjezdních poplatků Suezským průplavem, je právě příjem z turistického ruchu nosným příjmem do státní pokladny. Důležitým příjmem jsou i peníze asi osmi milionů Egypťanů, žijících mimo svou zemi a kteří přece jen občas nějaký ten peníz pošlou do své staré vlasti. Ostatní příjmy jsou zanedbatelné. Při menším počtu turistů to znamená pro egyptské rodiny i nižší příjmy a živoření na pokraji chudoby. Mohli jsme to pozorovat při naší cestě na každém kroku. Ať v káhirském obrovském bazaru Chán al-Chalílí, který byl z večera poloprázdný. Bylo to patrné i v Luxoru i v Asuánu, kde se na nás ihned poté, co jsme vyšli na břeh, vrhli pouliční prodavači vody, nejrůznějších cetek, korálků, šátků a suvenýrů pochybné kvality a až neurvale nabízeli své služby. A vůbec nejdotěrnější byli drožkaři. Dva mladí drožkaři v Asuánu si po projíždce městem řekli o neobyčejně vysokou částku, tedy vysokou na jejich poměry. Tady spíše šlo o princip, ne, že by nás to zruinovalo.
Drožkař u hotelu Old Cataract, kde Agatha Christie psala Smrt na Nilu
Přirozená neobytnost a dotěrnost všech těchto lidí, jejichž rodiny jsou závislé na každé libře, kterou živitel přinese večer domů, je v této době pochopitelně násobena neobyčejně nízkým počtem turistů, kteří projíždějí turistickou trasou mezi Asuánem a Luxorem. Turista se musí již předem obrnit trpělivostí a hlavně klidem, aby nedošlo náhodou k nějakému konfliktu. Agresivní dotěrnost některých prodejců je vrcholně nepříjemná a tak by si měl člověk uvědomit, že je v jiném světě, v jiné kultuře, která má zcela jiný žebříček hodnot, než jsou naše evropská měřítka.
Takhle jsme si hodovali
Když jsem si po návratu domů sedl k počítači, obložil jsem se knihami, fotkami, Modrým Portugalem a s ním i možnou inspirací a začal jsem zpracovávat naši cestu do nějaké srozumitelné a čtivé formy. Při tom probírání se vzpomínkami na cestu jsem si však uvědomil jeden důležitý fakt. Ti lidé v Egyptě žijí na naše zvyklosti docela v bídě. Pokud je v zemi dostatek turistů, tak, jako to bylo běžné ještě za Mubaraka, mají se relativně dobře. Říkám relativně. Arabské revoluce však přinesly do oněch postižených zemí vedle velkého očekávání místních, také velký chaos, organizační zmatky, nejistotu, co bude dál a i potencionální nebezpečí pro turisty, kterých do těchto končin jezdí nyní sotva polovina. Všichni ti lidé, kteří jsou více, či méně nějak spojeni s turistickým ruchem, jsou najednou v obtížné situaci, jak zajistit pro své rodiny přiměřený výdělek. Turisté prostě nejsou. Pro náboráře islámského kalífátu ideální příležitost. A tak se davy obchodníků, drobných prodejců i drožkařů vrhají až agresivně na prořídlé turistické davy a snaží se urvat, co se dá. Pro nás je to krajně nepříjemné. Ale žít se musí. A tak jsem mladému asuánskému drožkaři Hasanovi, i jeho společníku Alimu a konečně i jejich koníkovi Rambovi odpustil na dálku to, že nás stáhli v naší měně asi o 350,- Kč. Žena to sice obrečela, ale snažil jsem se jí to už v Asuánu vysvětlit. Nakonec mi dala za pravdu. Ostatně, ten výlet drožkou byl docela pěkný.
Avšak, pak se zvídavý a občas i naštvaný turista vrátí na loď, sedne si na horní palubu s kafem a dívá se na to nádherné panorama nilských břehů s datlovými palmami, cukrovou třtinou, s rybáři na stařičkých felůkách a s pasoucími se buvoly a oslíky v pobřežních mělčinách. A rázem se ocitne v jiném světě. Na lodi, kde mu nic nechybí. Na lodním hotelu s diskrétní obsluhou a i s přiměřeným luxusem a skvělým jídlem. Pryč jsou dotěrní prodejci všeho možného a zůstává jen ten úžasný pocit pohody. A po pyramidách přicházejí i tisícileté chrámy a člověk má při tom náhle pocit, že se plaví nejen proti proudu Nilu, ale také proti proudu času. Vše obrovské, postavěné na věčnost, postavené svým bohům a vládcům. Obrovský zážitek.
Pokud bych měl hodnotit naši cestu, musím ji tedy hodnotit jako celek. Ty drobné nepříjemnosti ji rozhodně nenarušily. Žádné nepříjemnosti, žádné demonstrace, žádné násilí, které tu bylo jen pár dní před naší cestou. Co není, však může být. Dva dny po našem návratu jsem se dočetl v online vydání Egypt news o havarii autobusu poblíž Hurghady. Výsledkem bylo 11 mrtvých Maďarů a 25 zraněných. Egyptský řidič v nesmyslně vysoké rychlosti nezvládl řízení, když vezl Maďary na letiště. I to je Egypt.
Nevím, jestli se do Egypta ještě někdy dostanu. Ale byl jsem rád za to, co jsme mohli vidět. Že jsem mohl na vlastní oči vidět hlavně onu patetickou monumentálnost staroegyptského státu. Kéž by ten dnešní, moderní Egypt byl alespoň zčásti takový. Přál bych mu to. A hlavně jeho lidem. Ať už bude v Egyptě jakýkoli režim, ať už ho ovládnou fundamentalisté, nebo nová arabská inteligence, jedno bude pořád jisté a neměnné. A to budou jejich památky. Ty byly postavené na věčnost. Na věčnost, která prostupovala celým staroegyptským životem.
Vstup do chrámu boha Amona v Karnaku
Z knihy Putování za faraony, která vyšla v roce 2014.
